Dantův otec byl dvakráte ženat. První žena Bella mu povila Danta a později dceru, jejichž jméno se nedochovalo. Bella záhy umřela v době, kdy Dantovi bylo tak pět až osm let, Alighiero II. se podruhé oženil s Lapou Cialuffi, s kterou měl syna Francesca a dceru Gaetanu (Tanu). Velmi málo je známo o Dantově dětství.
Prvé důležitější biografické datum, na základě Dantovy literární prvotiny "Nový život" (Vita Nuova), představuje r. 1274, kdy devítiletý Dante poprve spatřil dívku jménem Beatrice, která byla jeho Múzou v mladistvých verších a průvodkyní rájem v BK.
Prvý nezávislý dokument týkající se mladého Danta pochází z r. 1277 a stvrzuje Dantovo zasnoubení s jeho budoucí manželkou Gemmou Donati, která byla jeho vzdálenou příbuznou. K sňatku došlo někdy kolem r. 1285. Z tohoto manželství měl Dante dva syny a dvě dcery (Jiné prameny uvádějí tři syny, s jmény Giovanni, Jacopo a Pietro, a dceru s jménem Antonia.) Na rozdíl od Beatrice, Dantova manželka není nikdy zmíněna v jeho díle. Dantův otec zemřel někdy před r. 1283.
Rovněž velmi málo je známo o Dantově základním vzdělání. Tak jako jiné florentské děti zřejmě absolvoval "počítadlovou" školu, kde se učilo kupeckým počtům. V té době se asi též učil logice a latině. Starořecky se tenkrát ještě neučilo a Dante ani později tento antický jazyk neovládal.
Počátky italského básnictví
Dante se v útlém věku obeznámil s poezií psanou v jeho rodné italštině. Italské básnictví vzniklo někdy kolem r. 1220. Za prvé básnické dílo v italštině je považován "Chvalozpěv stvoření" (Cantico della Creature) sv. Františka z Assisi (1182 - 1226). Hymnus je psán v umbrijském nářečí rytmickou prózou, bohatou na rýmy a asonance, a světec v něm chválí Boha (od něhož pochází veškeré dobro) za vše, co stvořil.
První lyrické verše pocházejí od autorů "Sicilské školy" (Scuola Siciliana). Jedná se o milostné básně sepsané na dvoře polovičního Němce a polovičního Normanďana, sicilského krále a císaře Svaté říše římské Fridricha II. Štaufského (1194 - 1250). Vzorem pro sicilské dvorní básníky byla trubadúrská poezie psaná od počátku 12. století v jižní Francii. Sicilští básníci převzali známé provensálské téma milence v roli služebníka či poddaného vyvolené dámy, která je typicky vzdálená a neopětuje milencovy city. Na rozdíl od Provensálců, jejichž tvorba 12. a 13. století se dochovala ve více než 600 manuskriptech, Sicilané sepsali mnohem méně básní. Jeden z nich, Giacomo da Lentini, vynalezl sonet (česky "znělka", italsky sonetto), což je lyrická báseň o 14 verších, z nichž prvních osm tvoří dvě strofy čtyřveršové (kvarteta), ostatních šest dvě strofy trojveršové (terceta), zpravidla se zvláštním rýmovým schematem.
Po smrti Fridricha II. v r. 1250 se italské básnictví přestěhovalo do Toskánska, nejprve do Arezza a Lukky. Tomuto básnictví se říká Siculo-toskánská škola. Významným básníkem byl Guittone d'Arezzo (c. 1230 - c. 1294), který ovlivnil Dantovu ranou poesii a od jehož vzoru se později Dante odvrátil (BK, O, XXVI, 124 - 126). Dalším básníkem tohoto období byl Bonagiunta da Lucca, kterého Dante umístil též do Očistce (BK, O, XXIV, 49 - 63).
Současník Bonagiunta byl Guido Guinizelli z Bologne (zemřel r. 1276), kterého Dante považoval za mistra milostné poesie (BK, O, XXVI, 97 - 99). Některé Dantovy rané lyrické básně naznačují vliv Guinizelliho na mladého Danta, který někdy v letech 1286-1287 pobyl několik měsíců v Bologni. Pro Dantovo studium na slavné Bolognské univerzitě nejsou žádné důkazy.
Florencie v době Dantova mládí byla mezinárodním obchodním centrem, které bylo zejména napojeno na severní a jižní Francii. Dantův prvý kontakt s provensálskými verši byl patrně prostřednictvím četby sicilských a siculo-toskánských básníků.
Další hlavní fází italské literatury byl vznik "sladkého nového stylu" (dolce stil novo), o kterém jsem se již zmiňoval v souvislosti s Giottem (cf. Giotto di Bondone, 6. a 7. část). Název stylu pochází od Danta (BK, O, XXIV, 57). Básníci tohoto stylu představovali malou skupinu mladých Toskánců, kteří se povětšinou vzájemně znali. Snažili se o puritu dikce a o vyloučení všech galicismů, provensalismů a latinismů. Většina z nich psala milostnou poesii a sdílela podobné názory na povahu lásky. Dante patřil k této skupině v 80. letech 13. století (duecenta).
Hlavním představitelem této skupiny byl Guido Cavalcanti (c. 1255 - 1300), kterého Dante nazýval "nejlepším přítelem" (il primo amico) a kterému věnoval svojí básnickou prvotinu Vita Nuova. Cavalcanti pocházel ze staré aristokratické rodiny. Dochovalo se 52 jeho básní, které se vyznačují truchlivým vyjádřením utrpení způsobeného láskou a básníkovou vizí lásky jako tragické, iracionální a nepřekonatelné síly. Cavalcantiho nejslavnější a nejsložitější báseň "Dáma mě prosí" (Donna me prega) přispěla k debatě básníku sladkého nového stylu o povaze lásky. Tato Cavalcantiho báseň je kancona (canzone, plurál canzoni), což je forma básně s proměnlivou délkou strof (slok, italsky stanza, stanzi), která z provensálské cansó se poprve objevila v Itálii na již zmíněném dvoře Fridricha II. v Palermu.
Brunetto Latini
Velmi značný vliv na mladého Danta měl starší Florenťan Brunetto Latini (c. 1220 - 1295?). V BK ho nalezneme zařazeného z neznámého důvodu mezi sodomity (BK, P, XV, 30 - 120). Latini byl od 50. let 13. století právník a diplomat ve službách florentské komuny. Po bitvě u Montaperti (cf. 1. část článku) byl jako guelf z města vyhnán, ale po pádu Manfreda Štaufského se r. 1267 vrátil s ostatními guelfy do Florencie. Poté byl až do své smrti kancléřem v čele florentského úředního aparátu. Ve francouzském vyhnanství napsal encyklopedii soudobého vědění pod francouzským názvem Trésors, která po návratu do Florencie vyšla v italštine jako Tesoretto ("Poklad"). Vliv Latiniho na mladého Danta byl obrovský a nepochybný, i když dnes se všeobecně upouští od domněnky, že Latini byl nějakým bezprostředním učitelem Danta.
Dantova znalost antických autorů
Vzdělání v latině (nazývané Dantem "gramatika", gramatica) poskytlo Dantovi příležitost obeznámit se s klasickou římskou literaturou. Pro Danta latina byla umělým jazykem, který byl vytvořen v neznámé minulosti dle pevných gramatických pravidel a to proto, aby byly překonány postbabylonské nedostatky lidových "přírodních" jazyků, které se vyznačují změnami jak v prostoru, tak i v čase. Ve škole se zřejmě obeznámil s Virgiliem, Ovidiem, Horatiem, Lucanem a Statiem. Dante pokračoval ve studiu antických autorů i v době svého exilu po r. 1302.
Později v BK Dante vykreslí setkání s antickými básníky v Limbu, tj. v kruhu ctnostných pohanů, kde vznešená koterie básníků, kterou Dante nazývá "krásnou školou" (la bella scola) se skládá z jeho průvodce Virgilia, Horatia, Ovidia a Lucana. K ním přiřazuje Dante samotného Homéra, "pěvce svrchovaného" (poeta sovrano). Pět básníků po krátké poradě vezme Danta jako šestého do "kruhu svých duší" (BK, P, IV, 85-102):
Lo buon maestro cominciò a dire:
"Mira colui con quella spada in mano,
che vien dinanzi ai tre sì come sire:
quelli è Omero poeta sovrano;
l'altro è Orazio satiro che vene;
Ovidio è 'l terzo, e l'ultimo Lucano.
Però che ciascun meco si convene
nel nome che sonò la voce sola,
fannomi onore, e di ciò fanno bene".
Così vid'i' adunar la bella scola
di quel segnor de l'altissimo canto
che sovra li altri com'aquila vola.
Da ch'ebber ragionato insieme alquanto,
volsersi a me con salutevol cenno,
e 'l mio maestro sorrise di tanto;
e più d'onore ancora assai mi fenno,
ch'e' sì mi fecer de la loro schiera,
sì ch'io fui sesto tra cotanto senno.
Tu dobrotivý mistr můj mi praví:
"Viz toho, který meč tu drží v pěsti,
jda před druhými jako velmož pravý:
To Homér, pěvec svrchovaný jesti,
satirik Horác kráčí druhý za ním,
Ovid a Lukán jím se dají vésti.
Spojeni se mnou jménem, povoláním,
jak hlas ti zjevil, ctí mě všichni spolu
a pravdu mají se svým uctíváním."
Tam pohromadě zřel jsem krásnou školu
onoho pána zpěvu mocné síly,
jenž se jak orel vznáší u vrcholů.
Když mezi sebou radili se chvíli,
mně pokynuli s vlídnou laskavostí.
Tu na mne usmál se můj mistr milý.
Pak prokázali poct mi ještě dosti
a přijali mne do kruhu svých duší,
že byl jsem šestý v jejich společnosti.
Statius by se zajisté vyskytoval v této vybrané družině básníků, ale Dante se zřejmě domníval, že Statius byl pokřtěn a tak byl umístěn do Očistce, kde mu autor přiřknul hlavní roli počínaje Zpěvem č. XXII. V Očistci se setkáme ještě s Juvenalem, Terencem, Caeciliem, Plautem, Variem a Persiem.
Nejdůležitějším antickým básníkem pro Danta byl Vergilius. V BK se dozvíme ústy Vergilia, že Dante znal celou Vergiliovu "Aeneidu" (BK, P, XX, 114). Byl též dobře obeznámen s Vergiliovými "Eklogami". Z Ovidia kromě "Metamorfoz" znal "Thebaida" a "Pharsalia", ze Statia a Lucana jejich hlavní epická díla. Odkazy na Horatia jsou poměrně vzácné.
Bylo spočítáno, že v BK je na 200 odkazů na Vergilia, asi 100 na Ovidia, 50 na Lucana, 30-40 na Statia a 10-20 na Horatia. Jen Bible a Aristotelés jsou v BK častěji vzpomenuty než Vergilius.
Již kolem r. 1280 Dante započal se studiem antické poezie v latině, což se ukázalo být velmi podnětné pro celou pozdější evropskou literaturu.
Beatrice a Vita Nuova
Dante začal psát básně v r. 1283. Jeho prvotinou, pomineme-li kontraverzní díla "Výrok o lásce" (Detto di Amore) a "Květ" (Il Fiore), jejichž autorství je sporné, je sbírka 31 básní doprovázených vysvětlujícími komentáři v próze nazvaná "Nový život" (Vita Nuova). Byla sepsána v definitivní podobě někdy v letech 1293-1295. Titul knížky (libello) se vztahuje k novému životu, vedenému láskou a milosrdenstvím Boha, který insipiruje k novému druhu milostné poezie.
Beatrice, kterou Dante poprve spatřil jako devítiletý, byla patrně historickou postavou. Skutečná existence Beatrice zůstává však v dantovských bádáních sporná. Dle "Přednášek o Dantovi" (Lecturae Dantis) Giovanniho Boccaccia (1313 - 1375), které byly sepsány v posledních letech Boccacciova života, Beatrice byla dcerou Folco Portinariho a byla provdaná za Simona de' Bardiho. Rodiny Portinariů a Bardiů patřily k nejvýznamnějším a nejzámožnějším ve Florencii. Bardiové založili banku evropské důležitosti, která zkrachovala v r. 1345, když anglický král Edward III. odmítl splatit své dluhy v počátcích stoleté války mezi Anglií a Francií. Giotto, někdy v letech 1315 - 1325, vyzdobil freskami s náměty ze života sv. Františka kapli Bardiů ve františkánském kostele Santa Croce (cf. Giotto di Bondone, 1. část).
Pravděpodobně v r. 1287 se Beatrice Portinari provdala za Simona de' Bardiho. 31. prosince r. 1289 umřel její otec Folco Portinari, který během svého života byl třikrát dosazen do politicky důležité funkce ve správě florentské komuny. 8. června r. 1290 zemřela Beatrice v útlém věku 24 let.
Sbírka 31 básní s doprovodnými komentáři Vita Nuova byla dokončena po smrti Beatrice, nejpravděpodobněji v období 1293 -1295, ale některé básně jsou nejméně o deset let starší. Tématem sbírky je původ a vývoj Dantovy lásky k Beatrici, do značné míry je to Dantova chápání lásky jako takové.
Kniha začíná prvým setkáním Danta s Beatrici, když jemu bylo devět a jí osm let. Poté ji uvidí až o devět let později; číslice devět má v celé knížce symbolický význam. Sedmnáctiletá Beatrice poctí Danta pozdravem, ale pozdějí ho k jeho zármutku přehlíží. Pak se snaží Beatrice zahrnovat chválou, aniž by za to očekával nějakou odměnu. Dantovy básně na počest Beatrice jsou psány jak před její smrtí, tak i po ní.
Víc než jeden rok po smrti Beatrice, Dante je nedefinovaným způsobem utěšen ve svém hoři neznámou a tajemnou "laskavou dámou" (donna gentile). Nehledě na tuto episodu, Dante se vrátí k posmrtnému uctívání Beatrice a knížka končí novým ujištěním Dantova odhodlání chválit Beatrici. V závěrečné básni se Beatrice nachází v nebi, kde přijímá nebeské pocty a básník opěvuje nádheru její osobnosti. Kniha končí Dantovým úmyslem, pokud mu Bůh dopřeje několik dalších let žívota, pět o ní chválu.
...io spero di dicer di lei quello che mai non fue detto d'alcuna.
...doufám o ní psát tak, jak nebylo nikdy psáno o jiné ženě.
Jak víme, Dante žil déle než několik let a psal o Beatrici dle svého předsevzetí. Stalo se tak ke konci jeho života v Božské komedii, kde ho Beatrice provází na pouti rájem.
Záhadná dáma donna gentile se v Dantově díle vyznačuje rozdílnými charakteristikami. Zatímco ve Vita Nuova je líčena spíše jako skutečná žena, v nedokončeném spise "Hostina" (Convivio), který byl napsán o deset let později, je proměněna Dantem v alegorickou personifikaci Filozofie (na základě dvou básní, patrně z let 1293-1294, které Dante podrobně v Convivio interpretuje).
