Pod vlivem této četby se Dante nadchnul pro filozofii, kterou si počal představovat jako "laskavou a soucitnou dámu" (una donna gentile...in atto...misericordioso). Dante začal navštěvovat školy náboženských řádů (le scuole de li religiosi) ve Florencii, což byly františkánská škola v kostele Santa Croce a dominikánská škola v kostele Santa Maria Novella. Možná též Dante navštěvoval augustiniánskou školu v kostele Santo Spirito. Dále Dante zmiňuje účast na nespecifikovaných disputacích filozofů (le disputazioni de li filosofanti).
Četba Boethia a Cicera činila Dantovi zpočátku potíže, ale dík znalosti latiny (l'arte di gramatica), jakož i špetky vlastního talentu (un poco di mio ingegno), se mu zdařilo antickým spisům porozumět. Pod jejich vlivem se mu filozofie jevila jako "svrchovaná věc" (somma cosa).
Filozofii západoevropského křesťanského pozdního středověku a zejména 13. století dominovalo Písmo svaté a Aristotelés. V raném středověku byl křesťanskému západu znám pouze zlomek Aristotelova Organonu (texty týkající se logiky), který byl do latiny přeložen Boethiem. Počátkem 13. století, dík překladatelům v španělském Toledu a na Sicilii, byly z arabských překladů Aristotela již přeloženy nejen většina Organonu, ale i spisy o metafyzice, fyzice, kosmologii, psychologii a rétorice. V průběhu 13. století dochází k přímým překladům z řečtiny Angličanem Robertem Grossetestem (ca. 1175 - 1253) a zejména flámským přítelem Tomáše Akvinského Vilémem z Moerbeke (ca. 1215 - 1286).
Aristotelovy spisy byly během 13. století několikráte na indexu knih zakázaných římskými papeži. V druhé polovině 13. století, tj. v době Dantova dospívání, byla však již díla Aristotela a jeho řeckých a arabských komentátorů hlavním zdrojem filozofické a vědecké kultury vzdělaných kruhů, ať již církevních či světských.
Během svého studia filozofie, které do značné míry bylo autodidaktické, se Dante detailně obeznámil se spisy Aristotela, Tomáše Akvinského a Alberta Velikého. Přímá znalost Platóna byla podstatně omezenější, neb ten byl znám jen v několika latinských překladech. Myšlenky platónské filozofie čerpal Dante z Cicera, Augustina, Boethia a Tomáše Akvinského.
Z doby, kdy Dante sepisoval Vita Nuova pochází tři skupiny básní, které jsou velmi odlišné od poezie Dantovy prvotiny.
Alegorické a doktrinální básně
Básně prvé skupiny, kterým se často říká "alegorické a doktrinální", vznikly coby přímý důsledek Dantova studia filozofie. Dante se v těchto básních vyznává ze své lásky k filozofii, která, jak již zmíněno, je představovaná laskavou a soucitnou dámou. Takovouto interpretaci najdeme později v jeho nedokončeném spisu "Hostina" (Convivio). V básních je vyjádřen Dantův nový zážitek, oddanost filozofii, se všemi spojenými problémy, obtížemi a nezdary. Laskavá dáma (donna gentile) ze závěrečné části Vita nuova, je nyní personifikací filozofie.
Někdy počátkem v období od srpna r. 1293 do začátku r. 1294 sepsal Dante alegorickou kanconu (canzone) o pěti strofách na počest filozofie nazvanou "Vy, kdož myslí otáčíte nebe třetí" (Voi che 'ntendendo il terzo ciel movete), který je adresován andělům, kteří dle představ Dantovy doby hýbou planetou Venuší, zodpovědnou za průběh pozemské lásky. Podrobná interpretace této básně se později octne v 2. knize zmíněného Dantova spisu Convivio.
Další kancona nazvaná "Láska, jež se ozývá v mé mysli" (Amor che ne la mente mi ragiona) je námětem podrobného komentáře v 3. knize spisu Convivio. V této básni Dante opouští sonetovou strofu o čtrnácti řádcích; strofy nyní mají osmnáct řádků. Dantův paján jeho paní (tj. filozofii) se zdá protiřečit tomu, co o ní napsal v příbuzné baladě (ballata) "Vy, které umíte konverzovat s Láskou" (Voi che savete ragionar d'Amore).
V této baladě si básník stěžuje na "přezíravou paní" (una donna disdegnosa), která je "pyšná ve své kráse" (fera donna in sua bieltate) a před kterou se třese hrůzou. Oproti tomu v kanconě je tato paní chválena pro svou neobyčejnou pokoru a pro "radosti Ráje", které básník spatřuje v jejích očích a úsměvu.
Zdánlivé protiřečení je vysvětleno v závěru kancony.
Così, quand’ella la chiama orgogliosa,
non considera lei secondo il vero,
ma pur secondo quel ch’a lei parea:
ché l’anima temea,
e teme ancora, sì che mi par fero
quantunqu’io veggio là ‘v’ella mi senta.
Tak, když ona [tj. balada] ji [tj. paní] nazývala povýšenou,
chtěla ji jen soudit ne podle pravdy,
ale pouze podle toho, jak se jí jevila:
neb má duše měla strach
a stále má, takže vše, co vidím
se mi zdá být přísným, kdykoliv se na mě podívá.
Pozoruhodným rysem kancony "Láska, jež se ozývá v mé mysli" je Dantův důraz na meze lidského rozumu, nemožnosti racionálního pochopení nadsmyslových (transcendentálních) filozofických pravd. Dantova paní poezie je básnickým amalgámem filozofie s moudrostí pocházející od Boha. Jelikož krásy paní filozofie přesahují naše chápání, básník se musí spokojit s tím málem, co je o těchto krásách schopen říci.
Dantovy filozofické kancony a balady stále používají konvence a styl "sladkého nového stylu". Další propracované canzoni "Sladké rýmy lásky, které jsem vyhledával" (Le dolci rime d‘amor ch’I’ solia cercar) a "Neb Láska mě zcela opustila" (Poscia ch‘Amor del tutto m’ha lasciato) jsou didaktické básně s etickými náměty. Prvá se snaží zjistit skutečnou podstatu "ušlechtilosti" (gentilezza), druhá se zabývá podstatou "elegance" (leggiadria). Báseň Le dolci rime je podrobně komentována v 4. a nejdelší knize spisu Convivio. Pravděpodobně i báseň Poscia ch‘Amor del tutto měla být komentována, neb spis Convivio měl mít čtrnáct knih, zatímco Dante dokončil jen čtyři. Dante tento spis opustil někdy v letech 1307-1308, aby se věnoval sepisování "Pekla", prvého dílu BK.
Disputace s Foresem Donatim
Někdy mezi r. 1293 a 1296 Dante sepsal tři posměšné sonety v lidovém a komickém slohu, které byly adresovány světáckému a vtipnému příteli Foresemu Donatimu, který byl příbuzný s Dantovou manželkou Gemmou. Forese sepsal tři stejně sžíravé sonety jako odpověď. Z tohoto důvodu tyto básně mají název tenzone (plurál tenzoni). Tento výraz pochází z provensálštiny a znamená básnickou disputaci. Z BK (O, XXIII, 77-78) víme, že Forese náhle zemřel v r. 1296.
Dante Foreseho obžalovává se zanedbávání své manželky, obviňuje ho z obžerství a z krádeže. V poslední sonetu se ještě Dante zmíní, že Forese je levoboček. Ve Foresových odpovědích Dantův otec je obviněn z lichvářství a Dante sám z dluhů a ze zbabělství. Forese předpovídá, že Dante skončí jako žebrák v chudobinci. V BK (O, XXIII, 37-133) se Dante setká s Foresem v Očistci, kde si Forese, v souladu s textem tenzoni, odpykává hřích obžerství. Text BK naznačuje, že byli vskutku přátelé, i když sonety by spíše vypovídaly o opaku.
Autentičnost těchto sonetů byla odborníky brána v potaz, avšak nejnovější posudky souhlasí s tradičním názorem, že tenzoni vskutku pocházejí od Danta a Foreseho. Je pravděpodobné, že Dante se těmito sonety snažil nejen pobavit ostatní básníky a přátele, ale též si vyzkoušet černý humor, který se pak objeví na stránkách jeho Pekla (např. Zpěvy XXI, XXII a XXX).
Kamenné rýmy
Čtyři Dantovy básně pro mladou "kamennou dámu" (donna Pietra), jejíž identita není známa, mají název "kamenné rýmy" (rime petrose). Básně mohly být napsány koncem r. 1296, ale někteří badatelé se domnívají, že pocházejí až z r. 1304. Básně mají středověký námět kruté, bezcitné a arogantní ženy, která odmítá horlivého milence.
První a poslední báseň jsou kancony, zatímco dvě prostřední jsou sestiny (sestine), což je vzácnější a obtížnější forma provensálského veršování. Všechny čtyři básně jsou značně poplatné francouzské trubadúrské (trobadorské) poezii. Zejména se podobají básním Arnauta Daniela, mistra "bohatého slohu" (trobar ric) a "obtížného slohu" (trobar clus).
Na Arnauta si vzpomene Dante v BK (O, XXVI, 139-148), kde trubadúrský veršotepec dokonce promluví k Dantovi v provensálštině:
El cominciò liberamente a dire:
"Tan m'abellis vostre cortes deman,
qu' ieu no me puesc ni voill a vos cobrire.
Ieu sui Arnaut, que plor e vau cantan;
consiros vei la passada folor,
e vei jausen lo joi qu' esper, denan.
Ara vos prec, per aquella valor
que vos guida al som de l'escalina,
sovenha vos a temps de ma dolor!".
Poi s'ascose nel foco che li affina.
On bez rozpaků pohovořil sobě:
"Tvá dvorná žádost pro mne je tak tklivá,
že nesmím se a nechci zapřít tobě.
Jsem Arnald, který tu pláče a zpívá,
lituje minulé bláhovosti,
když hodině své spásy vstříc se dívá.
Nuž, pro mocnost, jež sil ti dává dosti,
bys těmi schody vyšel na výšiny,
mých bolů vzpomeň v čase s útrpností."
Pak skryl se v ohni, jenž z nich smývá viny.
První báseň, ve formě kancony, se nazývá "Přišel jsem ke středu kola" (Io son venuto al punto de la rota). Báseň začíná astronomickou zmínkou (podobné zmínky se pak objeví v BK), která umožňuje fiktivní určení dne, kdy se báseň odehrává a to den zimního slunovratu r. 1296. Na konci každé strofy se objeví opakovaný rým (rima equivoca). Slova těchto opakovaných rýmů jsou: kámen petra, dáma donna, čas tempo, vždy sempre, sladký dolce (míněno ironicky) a mramor marmo. Celá kancona vyjadřuje protiklad nejchladnější části zimy a chladného chování dámy na jedné straně a horkou vášní básníka, kterého neopouští Láska i v té největší zimě na straně druhé.
Druhá báseň "Ke krátkému dni a jeho dlouhému stínu" (Al poco giorno e al gran cerchio d'ombra) je napsána ve formě sestiny, která se skládá s šesti šestiřádkových strof. Poslední slovo předcházející strofy se objeví jako poslední slovo prvého řádky následující strofy. Poslední slova každé řádky celé sestiny je jedním ze šesti klíčových slov: stín (ombra) (A), kopec (colli) (B), tráva (erba) (C), zelený (verde) (D), kámen, skála (petra) (E) a dáma (donna) (F). Klíčová slova jsou obměňována v každé strofě dle následující permutace (poněkud připomínající japonskou populární hru Sudoku):
Strofa Permutace klíčových slov na konci řádky
- A B C D E F
- F A E B D C
- C F D A B E
- E C B F A D
- D E A C F B
- B D F E C A
Závěrečné třířádkové envoi má dvě klíčová slova v každé řádce. Dante sepsal tuto sestinu dle vzoru Arnauta Daniela, mistra tohoto obtížného způsobu veršování. Děj básně se odehrává rovněž v zimě. Milencova vášeň se je opět dána do protikladu ke kamennému srdci dámy.
Třetí báseň "Lásko, dobře si všimni, jak tato dáma" (Amor tu vedi ben che questa donna) je obvykle označována za dvojitou sestinu (doppia sestina). Má pět strof a každá strofa má dvanáct řádků. Pět klíčových slov, které se objevují v permutacích na konci řádků jsou: dáma (donna), čas (tempo), světlo (luce), zima (freddo) a kámen, skála (petra).
O této dvojité sestině se Dante zmiňuje ve spisu "O rodné řeči" jako o novém básnickém experimentu. Tématem básně je opět chlad a krutost "kamenné dámy".
Čtvrtá báseň, sepsaná jako kancona s šesti třináctiřádkovými (deset je pro Danta dokonalé číslo a tři je symbol Boží trojice) strofami a pětiřádkovým envoi, se nazývá "Chci mluvit drsně, tak jako" (Cosi nel mio parlar voglio esser aspro). Dante chce mluvit jazykem stejně drsným jako je drsné chování "krásného kamene" (bella petra) vůči němu.
Básník zde zobrazuje krutost mladé dívky, která je imunní vůči jeho lásce. Dívka je oblačená v krunýři z jaspisu (diaspro, což se rýmuje s aspro). Dante ji nazývá vražednicí a zlodějkou. Báseň je neobyčejně vášnivá s erotickými podtóny. V druhé strofě básník přirovnává svou vášeň k nemilosrdnému pilníku, který mu užírá život a užírá jeho srdce vrstvu po vrstvě. Třetí strofa mluví o smrti, která ukusuje zuby Lásky jeho všechny smysly. V básni Dante používá drsné rýmy pomocí slov jako rozbít (spezzare), ožírat (brucare), šlehnout (scudisciare) a rozčtvrtit (squatrare), které se v předchozích Dantových básních nevyskytovaly.
V páté strofě se Dante zabývá pomstou v tradicích italské vendetta. Nejprve si přeje, aby bůh Lásky rozštípnul srdce kamenné dámy, která tak krutě mučí jeho srdce. Poté se sám připojuje k jejímu potrestání. Představuje si, jak svírá v ruce její světlé vlasy, její krásné copy, které se pro něho staly šlehajícím bičem. Neměl by pro ni slitování. Pomstil by se jí tisíckrát tím, že by si s ní hrál jako medvěd od rána do večera a pak by jí konečně, s láskou, dal pokoj.
V závěrečné envoi kancony Dante oslovuje svou báseň. Namísto nějaké omluvy, chvály, doporučení či něčeho podobně líbivého, báseň je zakončena nekompromisně chválou oprávněné pomsty:
ché bell'onor s'acquista in far vendetta
pomstou je dosažena velká čest
Později, ve spisu "O rodné řeči" (De vulgari eloquentia), Dante odmítá "drsné rýmy", pokud nejsou použity k utišení bolesti. Básně pro "kamennou dámu" jsou patrně tohoto druhu. I když není známo, kdy přesně byly básně napsány, je zřejmé, že "drsné rýmy" (rime aspre) jsou předzvěstí podobně laděných veršů, které se objeví v básníkově BK.
Karel Martel
V závěru této části, zabývající se Dantovými básněmi z období 1290-1296, se ještě zmíním o události z r. 1294. Je velmi pravděpodobné, že jeden z prvých, kdo četl zmíněnou alegorickou báseň na počest filozofie "Vy, kdož myslí otáčíte nebe třetí" byl Karel Martel, syn neapolského krále a angevinského knížete Karla II. a vnuk velkého Karla I., který porazil hohenstaufenskou dynastii v Itálii.
Karel Martel z Anjou se ucházel o uherský trůn jako syn Marie, dcery Arpádovce Štěpána IV., ale v Uhrách nikdy nevládnul, neb trůn připadl Štěpánovu bratranci Ondřeji III. Karel r. 1295 zemřel ve věku necelých 24 let. (O tento trůn se později ucházel i poslední Přemyslovec Václav III., který byl za nevyjasněných okolností zavražděn r. 1306 v děkanském paláci v Olomouci.)
V březnu r. 1294 Karel coby mladý princ navštívil na tři týdny Florencii a byl zde přijat s náležitými poctami. Dante se patrně nalézal mezi aristokratickou družinou v čele Giano de' Cerchim, která měla za úkol Karla ve Florencii hostit. O rok později Karel zemřel v Neapoli. Ve své BK Dante umísti Karla do Ráje, kde s ním Karel přátelsky a dlouze rozmlouvá o dějinách a politice (R, VIII, 37-147). Na začátku jejich rozhovoru se Karel ohlásí citací Dantovy alegorické kancony "Vy, kdož myslí otáčíte nebe třetí".
Tato část mého článku se zabývala Dantovými studiemi a básnickou tvorbou v letech, které následovaly úmrtí Beatrice. Následující 4. část se bude zabývat Dantovou účastí na politickém životě Florencie.
