Letos jsem se o Velikonocích vyprovokovat nenechal. Kým? No přece představiteli místní folklóru, kteří, s nacvičeným úsměvem na tváři, pořádají hromadnou štvanici na pohany, ateisty, příslušníky jiných sekt a vůbec na všechen ten zabedněný póvl, který nebyl osvícen tím správným světlem.
Občas o víkendech, za pěkného počasí, zvláště jsou-li spojeny s nějakou událostí typu Velikonoce, stání svátky nebo volby, vyrážejí do naší dlouhé rovné ulice, plné rodinných domků, skupiny decentně oblečených lidí. Jako pilné včelky jdou od domu k domu, zvoní na zvonky po obou stranách, volají do zahrad. Nebozí majitelé vycházejí k brankám, aby se ústy některé militantní sekty seznámili se zaručeně pravým poselstvím Božím. Reakce obětí jsou na tom to nejzábavnější, sousedé se vztekají, nadávají a mizejí ve svých domech. Pozorováno z hora, je to jako postupně se zvedající mexická vlna na fotbalovém stadionu, takový soliton nasranosti, šířící se po vlákně ulice.
Myslím, že pro jedince je to podobný test, jako Jirotkova kavárna s mísou koblih. Sám jsem prodělal dosti bouřlivý vývoj. Od pobaveného úsměvu, přes vztek, vypracované nadávky a urážky Boha trojjediného, včetně jeho infantilní přisluhovačů, až ke vzteklé rezignaci a ignorování těch kreatur. Ani manželčina demonstrace poctivých, špičatých vidlí nebyla dlouhodobě účinná. Takhle nějak muselo být našim pohanským předkům, když se na ně valila vlna toho vítězného, ale morbidního a krvavého náboženství.
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
