Pokud neuvedeno jinak, české verše z Božské komedie jsou dle českého vydání v edici Světová knihovna, SNKLU, 1965. Jako překladatel je uveden O. F. Babler. V tomto vydání překladu se neuvádí, že se na překladu podílel katolický básník a politický vězeň komunistického režimu Jan Zahradníček. Dle Jana Zábrany Zahradníček básnickou kvalitu překladu notně vylepšil.
Bablerův a Zahradníčkův překlad je zajímavý tím, že dodržuje Dantovy rýmy a jedenáctislabičný verš, ital. endecasillabo, angl. hendecasyllable, který Dante považoval za nejvznešenější italský verš. Je to jen jedna z možností, jak překládat Danta. Např. v angličtině existuje velké množství starých a moderních překladů Danta a zejména Božské komedie. Některé překlady se snaží o věrný, někdy až doslovný překlad italských vět, jiné usilují o esteticky moderní přebásnění středověké básně. Bablerův a Zahradníčkův překlad patří do druhé kategorie.
V odkazech budu používat následující iniciálové zkratky: Božská komedie (BK), Peklo (P), Očistec (O), Ráj (R), s latinskou číslicí pro číslo Zpěvu a s arabskými číslicemi pro příslušné řádky Zpěvu.
Tam, kde jsem neměl k dispozici české překlady Dantovy prózy a poesie, uvádím překlady vlastní, u kterých prosím tímto o čtenářovu laskavou shovívavost.
Dante měl zájem o politiku, filozofii a veřejné dění. V mladí byl vojákem, manželem a otcem čtyř dětí, básníkem nevyplněné lásky, florentským politikem. Po své krátké a nepříliš úspěšné politické karieře byl ze svého rodného města vypovězen. V případě návratu do Florencie mu hrozil trest upálením na hranici. Často trpěl v exilu nouzí, musel se doprošovat přístřeší u cizích lidí a trpce mu to chutnalo. Z vlastního rozhodnutí se rozešel i se svými politickými přáteli a založil stranu jednoho, parte per te stesso (BK, R, XVII).
Václav Černý v "Soustavném přehledu obecných dějin literatury naší vzdělanosti, (1), Středověk" charakterizuje autora Božské komedie následovně: "...zasmušilý morózní opuštěnec zpříkřelých, zhublých rysů, tvrdošíjně vystupující brady, pohrdavě ohrnutých rtů, hlavu v rudé kapuci, před nímž na ulici ravennské ženy utíraly obličej svých dětí bílou plachetkou, aby je neuhranul; provázela ho legenda, že je jediný člověk, jemuž za pozemského života dovolil Bůh navštívit peklo". Jak praví Italové: Se non è vero, è ben trovato.(I když to není pravda, je to dobře vymyšleno.)
Dante své stěžejní dílo pojmenoval "komedií" a "svatou básní" (poema sacra). Přívlastek Božská byl připojen v prvém životopisu Danta, "Pojednání ku chvále Danta" (Trattatelo in laude di Dante), od Giovanniho Boccaccia (1313 - 1375), napsanému někdy po r. 1348. Též se tento přívlastek objevil v benátském vydání "Komedie" z r. 1555.
V kontraverzní "Epištole Casagrandemu", o jejíž pravosti někteří pochybují, Dante údajně napsal: "...komedie je poetické vyprávění zcela odlišného žánru než všechna ostatní. Liší se od tragedie svým námětem, protože tragedie na začátku je obdivuhodná a mírumilovná, ale na konci je ošklivá a strašná...Zato komedie začíná s obtížnou situací, ale její zápletka šťastně skončí".
Jiné, snad pravděpodobnější, vysvětlení pochází od komentátora 14. století Benvenuta da Imoly, který se domníval, že Dante nazval své dílo "komedií", jelikož bylo záměrně sepsáno italsky a ne latinsky, tak aby mu rozuměli i čtenáři bez vyššího vzdělání. "Komedie" je sepsána literárním stylem v kterém jsou spojeny tragedie a satira a který je pružnější nežli jiné stylistické kánony.
Toto vysvětlení je do jisté míry v souladu s Dantovými úvahami o komedii v latinsky sepsaném spisu "O rodném jazyce" (De vulgari eloquentia), kde Dante napsal: "Máme-li téma ztvárnit ve stylu tragickém, je třeba zvolit brilantní jazyk (vulgare ilustre), a v důsledku toho skládat kanconu, pakliže ve stylu komickém, používáme někdy jazyka středního, někdy nízkého; zda zvolit ten či onen, necháme zatím stranou a ukážeme to ve čtvrté knize." (De vulgari eloquentia, II, 4, překlad z latiny Richard Psík).
Dle tohoto rozlišení by i tragedie byla sepsána v ušlechtilé italštině stylem, který Dante nazval vulgare ilustre. Kancona je strofická básnická skladba, pro Danta vždy tragická a představující nejvyšší z básnických forem, která v italském básnictví byla převzata z okcitánské (provensálské) lyriky. Bohužel čtvrtá kniha De vulgari eloquentia, v které Dante přislíbil pojednat o středním a nízkém jazyku a komedii, nebyla nikdy sepsána.
V BK, P, XXVI, 1-3, oslovil Dante svou rodnou a milovanou Florencii s notnou dávkou ironie:
Godi, Fiorenza, poi che se' sì grande
che per mare e per terra batti l'ali,
e per lo 'nferno tuo nome si spande!
Raduj se, Florencie, neb tvé jméno
na křídlech slávy širým světem letí
a také v pekle už je proslaveno!
Dantův verš byl patrně inspirován pyšným nápisem v Palazzo del Bargello z r. 1255 : "Florencie je plná bohatství, poráží nepřátele ve válkách a civilních rozepřích...patří jí moře, země a celý svět...tak jako Řím...ona vždy triumfuje." Na rozdíl od Říma jediným trumfem Florencie je dle Danta "impérium", které si florentští měšťané vytvořili mezi zatracenými dušemi v pekle.
Pro pochopení toho, co vedlo básníka k tomuto vášnivému odsouzení milovaného rodného města, je třeba se obeznámit s komplikovanými dějinami Florencie, které budou stručně popsány do r. 1295 v této části mého článku. Rok 1295 byl v životě Danta význačný tím, že jím začala jeho krátká, ani ne sedmiletá, politická kariera ve Florencii.
1. Spory a války mezi guelfy a ghibelliny ve Florencii
V Božské komedii jsou zmínky a soudy o četných Dantových současnících, jakož i o historických postavách (malířích Cimabuovi a Giottovi, filozofech Albertovi Velikém a Tomáši Akvinském, císařích a papežích; nechybí ani čeští králové Přemysl Otakar II. a Václav II. a mnozí další). Proto považuji za užitečné začít v této části s dějepisným shrnutím událostí ve Florencii a Itálii v letech 1114 až 1295 se zaměřením na konflikty mezi florentskými guelfy a ghibelliny a na dějepisné zmínky o historických postavách této doby v BK.
V r. 1114 zemřela hraběnka Matylda Toskánská, La Gran Contessa, z rodu markrabat z Canossy, oddaná spojenkyně papeže Řehoře VII. (1020? - 1085) v jeho boji proti německému králi, římskému císaři a pokornému poutníkovu do Canossy Jindřichovi IV. (1050 - 1108). Florencie využila této příležitosti a prohlásila se za svobodnou komunu. Jak píše Giuliano Procacci v "Dějinách Itálie", italská komuna představovala se svým venkovem jednolitý útvar a měla ráz územního celku. V r. 1125 Florencie porazila sousední město Fiesole, nacházející se na kopci nad řekou Arnem. Dík tomuto vítězství započla expanze Florencie do přilehlých venkovských oblastí zvaných contado. Dante se domníval, že "zvěř fiesolská", která se usadila ve Florencii nakazila "svaté sémě" Římanů, kteří dle legendy založili Florencii (BK, P, XV, 61-78). Shodně o tom psal i florentský kronikář Giovanni Villani (1277 - 1348), který měl zato, že stálé boje ve Florencii jsou způsobeny tím, že obyvatelé tohoto města jsou pomícháni z dvou odlišných etnik, ctnostných římských šlechticů a hrubých a válečnických Fiesolanů.
V r. 1138 městská vláda Florencie byla v rukou čtyř konzulů, jejich vláda však nebyla uznána císařem Jindřichem VI. (1165 - 1197) do r. 1187. V druhé polovině 12. století se Florencie rozrostla dík rozvoji textilního průmyslu. Byly postaveny nové hradby a Florencie byla rozdělena do šesti městských čtvrtí zvaných sestieri. Krátce před r. 1200 byla městská vláda konzulů nahražena purkmistrem města zvaným podestà, kterému v jeho rozhodování pomáhaly dvě městské rady. Od počátku 13. století byl podestà vybírán z jiných italských měst a oblastí za účelem nezávislosti na četných lokálních sporech, které sužovaly Florencii. V letech 1267-1282 byl tento úřad v rukou stranického (proguelfského) neapolského krále Karla z Anjou (1227 - 1285), který na Velikonoce r. 1282 ztratil vládu nad Sicilií v lidovém povstání v Palermu zvaném Sicilské nešpory (I Vespri Siciliani). Této porážky Karla z Anjou využila Florencie k obnově své nezávislosti.
Počátky florentského sporu
V průběhu 13. století došlo ve Florencii jednak k pozoruhodnému ekonomickému rozvoji, jednak k polarizaci konfliktu mezi guelfy a ghibelliny. Italské termíny Guelfo a Ghibellino byly importovany do Itálie z Německa, kde představovaly dvě mocné německé dynastie. Guelfo je odvozeno ze jména saské rodiny Welfů, kteří byli vévody v Bavorsku a napřátelé Hohenstaufenů. Slovo Ghibellino vzniklo z názvu jednoho z hradu Hohenstaufenů Waiblingen. Oba německé termíny byly válečnými hesly, které byly poprve použity v bitvě u Weinsbergu v r. 1140.
Jak Dante (BK, P, XXVIII, 106-108), tak i florentský kronikář G. Villani považovali za začátek florentského sporu mezi guelfy a ghibelliny zavraždění stoupence strany guelfů Buondelmonteho dei Buondelmontiho ve Florencii na Boží hod Velikonoční r. 1216. Po této události následovalo ve Florencii přibližně padesát tragických let vášnivých sporů mezi propapežskými guelfy a procísařskými ghibelliny. Ti druzí většinou sice uznávali duchovní autoritu církve, ale ne papežovo vměšování do světských záležitostí a jeho snahy o politickou hegemonii.
V únoru r. 1248 guelfové, kteří měli zámky ve venkovských oblastech (contadu), opustili Florencii, poté co jim ghibellinové zničili 36 jejich věží. Těšně před smrtí císaře Fridricha II., v prosinci r. 1250, guelfové porazili ghibelliny u Figline. Vrátili se zpět do Florencie a založili novou městskou vládu, které se říká il primo popolo. V r. 1258 spiknutí organizované kardinálem Ottavianem degli Ubaldini (BK, P, X, 120) vedlo k vypuzení zbylých ghibellinských vůdců a zničení jejich majetku. Vláda guelfů se udržela ve Florencii u moci zhruba deset let.
Bitva u Montaperti (1260)
Z Florencie vypuzení ghibellinové nalezli azyl v ghibellinské Sieně, která byla velkým bankovním soupeřem a tradičním nepřítelem Florencie. Sienskému vojsku, podpořenému exulanty z Florencie a německými žoldnéři, se podařilo porazit silnou florentskou armádu v bitvě u Montaperti 3. září 1260. Florentský přeběhlík Bocca degli Abati bojoval v řadách florentských guelfů a vnesl do válečné vřavy zmatek tím, že uťal ruku s korouhví florentskému korouhevníkovi Jacopovi Naccovi de Pazzi a stal se tak jednou z příčin katastrofální porážky florentského vojska. Dante ho za tento zrádný čin umístil do zamrzlého jezera Kokytos na dně Pekla (BK, P, XXXII, 77-82). Vítězní ghibellini zajali 10 tisíc guelfských vojáků a řež zbarvila vodu řeky Arbie do krvava (BK, P, X, 85-86). Jen dík ráznému jednání vůdce florentských ghibelinů Farinatovi degli Uberti bylo vítězným ghibellinům zabráněno v tom, aby Florencie nebyla zcela zničena (BK, P, X, 91-93). Přesto však asi sto guelfských budov (palazzi), šest set domů a devadesát věží bylo strženo, včetně textilních dílen, mlýnů a boud pro sušení látek.
Bitva u Beneventa (1266)
V roce 1263 francouzský papež Urban IV. vybral ctižídostivého Karla z Anjou, nejmladšího bratra francouzského krále Ludvíka IX., za sicilského a neapolského krále, poté co exkomunikoval nemanželského syna Fridricha II. Manfreda. Dante se narodil v r. 1265. O rok později byli ghibellinové poraženi Karlem z Anjou (kterého finančně podporoval papež Kliment IV.) v bitvě u Beneventa a v r. 1268 u Tagliacozza. Manfred, král sicilský, umístěný Dantem do Očistce (BK, O, III, 103-105), padl v bitvě u Beneventa. Šestnáctiletý Conradin, vnuk Fridricha II., byl poražen v druhé bitvě a 29. října 1268 mu byla coby zrádci setnuta hlava v Neapoli na Piazza del Mercato. Těmito událostmi skončila moc Hohenstaufenů v Itálii. Celá jižní a střední Itálie (včetně Sicilie a Toskánska) se dostala pod kontrolu guelfů.
Vítězství guelfů ve Florencii (1267 - 1283)
Po Manfredově smrti bylo rozhodnuto, že ve Florencii titul purkmistra (podestà) bude udělen dvěma osobám, z nichž jeden bude guelf a druhý ghibellin. Prvními zvolenými byly členové rytířsko-špitálnického řádu "Veselých bratří" (Frati Gaudenti) z Bologne, guelf Catalano dei Catalani a ghibellin Loderingo degli Andalò. Do Florencie byli vysláni papežem Klimentem IV. Dante je měl za pokrytce (BK, P, XXIII, 76-109), neb připravovali lidové povstání vedené ghibelinským "zrádcem" Gianni dei Soldanieri (BK, P, XXXII, 121-122), o kterém pravil G. Villani, že "se domohl vlivného postavení na škodu strany ghibellinské i svou vlastní".
Povstání v r. 1267 obnovilo vládu guelfů nad Florencií a ghibellini byli opět vypuzeni z města. Během povstání lehly popelem domy ve florentském Gardingu (BK, P, XXIII, 108) v blízkosti dnešního Palazzo Vecchio. Do Florencie přijel Karel z Anjou, přijal titul purkmistra a pobyl v městě do května r. 1268. Dante umístil Karla z Anjou, "s nosem statným", mezi nedbalé vládce do předočistce (BK, O, VII, 113, 124-126), kde se nacházejí dle Danta duše, které se dopustily hříchu nedbalosti.
Po popravě Conradina v r. 1268 strana guelfů (Parte Guelfa) začala konfiskovat majetek ghibellinů a stala se novým státem ve státě se svým palácem, rozpočtem, státními úředníky a tajnou policií. Symbol orla Římského imperia byl nyní ve Florencii zakázán a nahražen symbolem lva. Dante později v BK zobrazil lva jako jedno ze tří zvířat, které ohrožuje poutníky na jejich cestě k spasení (BK, P, I, 44-48).
V r. 1278 byl vyslán do Florencie papežem Mikulášem III. kardinál Latino, aby dojednal smír mezi guelfy a ghibelliny. Na krátký čas se smír zdařil jmenováním osmi guelfů a šesti ghibellinů do městké rady Florencie. Těmto radním se říkalo "dobří mužové" (buonomini). V červnu r. 1282 tato městká rada byla nahražena proguelfskou městkou radou zvanou priorát či převorství (priorato). Název úřadu v tomto významu nemá žádnou náboženskou konotaci. V r. 1283 byl potlačen úřad představitele středních městských vrstev zvaného "kapitán lidu" (capitano del popolo). Priorát zřídil nový úřad "korouhevníka spravedlnosti" (gonfaloniere di giustizia), kterému pomáhaly dvě městské rady. Gonfaloniere měl jako velitel ozbrojenců dbát o zákon spravedlnosti. Nejvyšší úřad florentské komuny představovalo šest priorů, z nichž každý byl reprezentant jedné florentské sestieri.
Bitva u Campaldina a dobytí hradu Caprona (1289)
V 80. letech 13. století začala útočná kampaň proti sousedním ghibellinským městům Arezzu a Pise. Florencie se v této kampani spojila s guelfským městem Lucca. Arezzo, které se nachází zhruba 60 km jihovýchodně od Florencie, bylo poraženo florentskými guelfy v červnu r. 1289 v bitvě u Campaldina, pláni na sever od Arezza. Dle textu BK (BK, P, XXII, 4-5) se zdá být pravděpodobné, že se bitvy zúčastnil na vítězné straně guelfů i 24letý Dante. V bitvě byl zabit vůdce ghibellinů Bonconte da Montefeltro (BK, O, V, 85-129). Mezi Florenťany se nacházeli též dva šlechtici (grandi) Vieri dei Cerchi a Corso Donati, kteří později se stali vůdci znepřátelených Bílých a Černých guelfů. Válečné kampaně proti Arezzu a Pise uvrhly Florencii do finanční krize.
V létě r. 1289 se zmocnil pisánského hradu Caprona vůdce toskánských ghibellinů ve službách Pisy Guido da Montefeltro (BK, P, XXVII, 33), otec Bonconta zmíněného v předchozím odstavci. V srpnu r.1289 se podařilo florentsko-luckým guelfům, v počtu 400 kavaleristů a 200 pěšáků, dobýt Capronu s příslibem svobodného odchodu obhájců. Tito však při opouštění hradu měli strach, zda vítězi smlouvu dodrží. Dante se pravděpodobně zúčastnil tohoto vojenského tažení (BK, P, XXI, 91 - 96):
Per ch'io mi mossi e a lui venni ratto;
e i diavoli si fecer tutti avanti,
sì ch'io temetti ch'ei tenesser patto;
così vid'ïo già temer li fanti
ch'uscivan patteggiati di Caprona,
veggendo sé tra nemici cotanti.
Já vystoupil a sešel skalní strží.
Tu všichni ďábli blíže přicházeli,
až jsem se bál, že slovo nedodrží.
Strach takový jsem viděl kdys, že měli
vojíni z Caprony, když pod přísahou
pryč táhli, obklopeni nepřáteli.
Giano della Bella (1293 - 1295)
V lednu r. 1293 bohatý kupec ze šlechtické rodiny Giano della Bella (BK, R, XVI, 127-132) měl lví podíl na zavedení právních nařízení nazývaných "Nařízení spravedlnosti" (Ordinamenti di giustizia). Giano byl horlivým podporovatelem střední městské vrstvy zvané "lidovci" (popolani). Uspořádání měla za cíl politicky a právně omezit florentskou šlechtu (grandi nebo magnati). Z priorátu byli vyloučeni ti, kteří neprovozovali obchod či profesi v některém z městských cechů. V dubnu r. 1293 bylo "Nařízení spravedlnosti" doplněno pěti novými ustanoveními, které fakticky zbavily veškerou florentskou šlechtu jejich politických práv. Asi třem tisícům magnati bylo znemožněna účast na politickém řízení komuny.
G. Villani zahrnul Giana della Bellu, spolu s Dantem a vůdcem florentských ghibellinů v bitvě u Montaperta Farinatou degli Uberti, mezi velké dobrodince Florencie, kteří se za své zásluhy dočkali hrubého nevděku od svých spoluobčanů. Giano byl křivě obviněn z podpory tyranského Corsa Donatiho (BK, O, XXIV, 82-90) a v r. 1295 byl přinucen odejít z Florencie. Odešel do Francie a do Florencie se již nikdy nevrátil.
V létě r. 1295 vstoupil do politického života Florencie třicetiletý Dante tím, že se stal členem "Cechu lékařů a lékárníků". V 2. a 3. části článku se vrátím k mládí Danta a v 4. části budu psát o Dantově nepříliš slavné politické kariéře.
