Naopak v červnu r. 1302 Bílí ztratili hrad Piantravigne nad horním Arnem zradou Carlina de' Pazziho. V BK (P, XXXII, 67-72) Dante potká v nejspodnějším části pekla Carlinova příbuzného Camisciona de' Pazziho, jehož hříchy (zabil úkladně svého příbuzného Ubertina de' Pazziho, aby se zmocnil kontroly nad hrady, které měli oba ve společném vlastnictví) se nevyrovnají zrádci hradu Piantravigne:
E perché non mi metti in più sermoni,
sappi ch'i' fu' il Camiscion de' Pazzi;
e aspetto Carlin che mi scagioni".
Poscia vid'io mille visi cagnazzi
fatti per freddo; onde mi vien riprezzo,
e verrà sempre, de’ gelati guazzi.
Než bys však o mně sháněl zprávy něčí,
věz, že já jsem byl Camiscion de’ Pazzi
a na Carlina čekám, jenž mě předčí."
Tvář tísícerou zřel jsem, samí zrádci
zmodralí mrazem, pro něž z ledných brodů
děs do duše vždy znovu se mi vrací.
V slavné pasáži BK (R, XVII, 55-60) Dante popisuje své počátky v exilu slovy svého udatného praděda Cacciaguidy, který se zůčastnil křižáckého tažení v 12. století.
Tu lascerai ogne cosa diletta
più caramente; e questo è quello strale
che l'arco de lo essilio pria saetta.
Tu proverai sì come sa di sale
lo pane altrui, e come è duro calle
lo scendere e 'l salir per l'altrui scale.
Opustit budeš muset každý předmět milý
ti nadevše, a to je střela divá,
kterou luk vyhnanství vždy nejdřív střílí.
Zkusíš, jak slaně chutná cizí skýva,
jak nahoru a dolů pak se plížit
po cizích schodech krušná cesta bývá.
Na podzim r. 1302 se Dante uchýlil do Forli v Romagni, kde bydlel u ghibellina Scrapetta Ordelaffiho. Dante zde patrně měl připravovat kampaň proti florentským Černým. Ale kampaň Bílých a ghibellinů byla neúspěšná i v následujícím roce. V květnu či červnu r. 1303 Dante odcestoval do ghibellinské Verony, kde pobýval u šlechtice Bartolommea della Scaly. Tento šlechtic měl v erbu žebřík, nikoliv však, jak napsal Dante, i orla, svatého ptáka, jehož se dostalo až jeho bratru. A praděd Cacciaguida o tomto pobytu ve Veroně říká (BK, R, XVII, 70-75):
Lo primo tuo refugio e 'l primo ostello
sarà la cortesia del gran Lombardo
che 'n su la scala porta il santo uccello;
ch'in te avrà sì benigno riguardo,
che del fare e del chieder, tra voi due,
fia primo quel che tra li altri è più tardo.
Útulek prvý, prvý podnět k díku
ti dvornost bude ctného Lombarďana,
jenž svatého má ptáka na žebříku.
Tak vlídné budou skutky toho pána,
že věc, jež jinde bývá po prošení,
u vás už před ním bude splňována.
Ve Veroně nalezl Dante po bouřlivém období klid ke psaní. Zde patrně v období 1302 - 1304 napsal dvě slavné poexilové kancony o spravedlnosti, o nichž bude řeč později.
Na dvoře Bartolommea della Scaly ve Veroně se Dante dozvěděl o úmrtí papeže Bonifáce VIII. 12. listopadu 1303 (cf. 4. část článku). Jeho počáteční reakce na papežovo úmrtí není známa.
Dante neměl radost z papežova pokoření v Anagni stoupenci Filipa Sličného, a to přes veškeré výhrady, které vůči tomuto papeži měl. Útok na Bonifáce Dante odsoudil a v BK jej považuje za vrchol zločinů francouzské královské dynastie Kapetovců (O, XX, 85-91):
Perché men paia il mal futuro e 'l fatto,
veggio in Alagna intrar lo fiordaliso,
e nel vicario suo Cristo esser catto.
Veggiolo un'altra volta esser deriso;
veggio rinovellar l'aceto e 'l fiele,
e tra vivi ladroni esser anciso.
Veggio il novo Pilato sì crudele,...
Jak vrch zla příštího i minulého
vidím, jak lilie jde do Alagne,
zřím v náměstku svém Krista zjímaného.
Vidím ho znovu v posměchu a v haně,
žluč vidím s octem, vidím lotry živé
po druhé zabíjet jej odhodlaně.
Vidím, jak nový Pilát jako dříve...
V tomto úryvku je Filipu Sličnému přisouzena role Piláta Ponského a Bonifác je připodobněn k tupenému a ukřižovanému Kristovi. Je zde zjevně kritizován především útok na, pro Danta posvátný, papežský úřad "náměstka Krista", spíše než útok na osobu Bonifáce VIII.
De vulgari eloquentia
Latinsky napsané pojednání "O rodném jazyce" (De vulgari eloquentia) vzniklo pravděpodobně mezi léty 1303-1305. Spis byl patrně sepsán ve Veroně, možná též v Bologni, kde se básník nějakou dobu zdržoval.
Spis se zabývá mluveným jazykem Itálie, s důrazem na italskou poezii a literární užívání mateřského jazyka. Spis je neukončen a namísto plánovaných čtyř knih Dante napsal jen knihy dvě, přičemž druhá kniha končí nedokončenou 14. kapitolou. V první knize se Dante věnuje jazyku obecně a poté jazykové situací v Itálii. Druhá kniha se zabývá vlastní poetikou, básnickými uměními (artes poetrie). Z několika odkazů v prvních dvou knihách víme, že v třetí knize Dante patrně hodlal psát o próze a ve čtvrté knize o literární tvorbě ve středním a nízkém stylu.
Počátek jazykové různorodosti dle 7. kapitoly první knihy byla stavba babylonské věže (Genesis, 11. 4.), která byla "věží zmatení" (turris confusionis), přičemž staří Hebrejci si zachovali Boží jazyk do příchodu Vykupitele (Dantovi nebylo známo, že Ježíš mluvil aramejsky a ne hebrejsky). Po zmatení evropských jazyků se dle Danta evropské jazyky rozdělily na severní větev (Teutoni, Slované a Maďaři), na románskou jižní větev a na řeckou východní větev (včetně zemí Balkánu a Malé Asie). Značně zjednodušené a nepřesné rozdělení je v souladu s tehdejšími středověkými zeměpisnými znalostmi evropského Západu.
V 9. a 10. kapitole prvé knihy se Dante věnuje dalšímu rozdělení románských jazyků, které dělí na větve severofrancouzskou (francouzština, jazyk oil), provensálskou (okcitánština, jazyk oc) a italskou (italština, jazyk sì). Italština (vulgare Latium či volgare) se dle Danta nachází mezi nimi na čelném místě, dík nadaným básníkům. Jsou zmíněni Cino da Pistoia a "jeho přítel", kterým je míněn sám Dante. Italština má dále blíže k latině než ostatní jazyky.
Poté se Dante věnuje konkrétní jazykové situaci na Apeninském poloostrově, kde rozlišuje 14 dialektů. Mezi italskými dialekty hledá jazyk, který by mohl být všem Italům společný a zároveň schopný vyjádřit i největší a nejvznešenější myšlenky. Většina dialektů je Dantem podrobena vášnivé a přísné kritice.
V 12. kapitole se věnuje psanému jazyku Sicilské školy (Scuola Siciliana), kteréžto básníky považuje za předchůdce svého vlastního dolce stil novo ("sladkého nového stylu"; cf. 2. část článku). Dante pěje chválu na dvůr císaře Fridricha II. (Fredericus cesar) a jeho levobočka Manfreda, kterého nazývá legitimním (benegenitus). Jejich vznešenost a smysl pro spravedlnost klade do nebetyčného kontrastu se světskými vládci Apeninského poloostrova v Dantově době, kteří si nedovedou vážit ušlechtilé řeči, volgare illustre. (V moderním českém překladu R. Psíka je volgare illustre přeloženo jako "brilantní jazyk", z francouzského brillant, "zářivý, skvoucí, skvělý") .
Básníci sladkého stylu (stilnovisti), ke kterým Dante počítá Guido Cavalcantiho, Lapo Gianniho, Cina da Pistoiu a sebe coby "jednoho dalšího" (unum alium), dosáhli svých úspěchů záměrným odklonem od mluvené řeči Toskánska. Ušlechtilá řeč je v době, kdy Dante píše svůj traktát pouhý ideál řeči, která by se povznesla nad lokální dialekty italských měst. Takovýto jazyk, který Dante po svém pátrání v různých částech Itálie nachází, nazývá "brilantním, stěžejním, královským a dvorským" (illustre, cardinale, aulicum et curiale). Tento nejvznešenější jazyk je společný pro celou Itálii a Dante ho nazývá, v závěrečné 19. kapitole první knihy, "jazykem italským" (vulgare Latium), který používají pouze nejlepší básníci.
Druhá kniha traktátu se zabývá možným použitím ušlechtilé řeči v poezii. Kancona je nejvhodnější básnickou formou pro poesii tragického stylu. Je to jen řeč pro básníky s nejvznešenějšími tématy. Dante se domníval, že volgare illustre je vhodný pouze pro tři témata: zachování života (např. statečnost ve zbrani), lásku (např. milostné vzplanutí) a ctnost (např. vůle ke spravedlnosti). Jako příklady zmiňuje provensálské básníky Bertrana de Borna (zachování života), Arnauta Daniela (láska) a Girauta da Bornelha (ctnost). Italští básníci zatím psali pouze o lásce a ctnosti. Zde je opět uveden Cino da Pistoia a "jeho přítel". Coby příklad Dante uvádí svou kanconu o spravedlnosti "Bolest je příčinou, že v srdci se osmělím" (Doglia mi reca ne lo core ardire). Básně o lásce jsou, po smrti Cavalcantiho v r. 1300, přenechány Cinovi. Dante se nyní považuje za básníka etiky.
Ve 4. kapitole druhé knihy Dante pojednává o tom, co je třeba pro psaní zdařilé poezie. V prvé řadě je svrchovaně důležitá technika, ke které se pojí obezřetnost, diskrétnost a vědomosti básníka. V 5. kapitole Dante odmítá hloupost těch, kteří bez potřebné básnické techniky či znalosti se pouštějí do opěvování nejvznešenějších témat. V jejich domýšlivosti a spoléhání pouze na vlastní vlohy je Dante přirovnává k zahálčivým husám, které se snaží napodobit orla letícího ke hvězdám.
Zbytek nedokončené druhé knihy (kapitoly 6 až 14) se zabývá použitím volgare illustre v kanconách a technickými aspekty poetiky vznešeného slohu. Tyto části druhé knihy jsou dosti technického rázu a z tohoto důvodu je detailně nepopisuji. V 6. kapitole se Dante např. zabývá pravidly větné vazby a uvádí příklady latinských správně rozčleněných vět, které mají zřetelně osobní charakter. První věta (př. R. Psík) zní: "Mně, jenž jsem soucitnější než kdo jiný, je líto všech, kdož strádající ve vyhnanství vlast toliko ve snách navštěvují". Druhý věta přirovnává Karla z Valois, který byl povolán papežem Bonifácem VIII. na pomoc proti Bílým (cf. 4. část článku), k ostrogótskému královi Totilovi, který si na krátkou dobu podmanil velkou část Apeninského polostrova. Druhá věta (př. R. Psík) zní: "Poté, co z tvé hrudi vypudil většinu květů, ó Florencie, nadarmo dorazil druhý Totila na Sicilii" (pro Sicilii Dante používá antický název Trinacrium, dle trojúhelníkového tvaru ostrova).
Dvě kancony o spravedlnosti
Tyto kancony, sepsané v prvých letech Dantova exilu, mají názvy "Tři paní mi srdce obklopily" (Tre donne intorno al cor mi son venuto) a "Bolest je příčinou, že v srdci se osmělím" (Doglia mi reca ne lo cor ardire).
Kancona Tre donne představuje Dantovu nejúplnější úvahu o jeho exilu před sepsáním BK. Prvá část kancony obsahuje všeobecnou lamentaci nad absencí spravedlnosti ve světě. Rozmluvají tu Amor, který přebývá v básníkově srdci, a tři paní uvedené v titulu kancony. Tři paní jsou sklíčené a uvržené do chudoby a strádání. Básník nazývá první paní Drittura (Povinnost či Spravedlnost), zatímco dvě druhé, Larghezza (Velkorysost) a Temperanza (Střídmost), jsou jmenovány v básni pouze nepřímo. V hlasech vznešených paní se ozývá nářek spojený s útěchou společně sdíleného osudu. Amor se snaží tři vyhnankyně utěšit uchopením svých dvou šípů. Prvý z nich je namířen proti zlu a korupci a druhý zažehává v lidských srdcích lásku k ctnostem, které jsou "zrozeny z naší krve a chodí nyní jako žebračky" (nate del nostro sangue mendicando vanno).
Text kancony se vyznačuje steskem nad nedostatkem světské spravedlnosti, spíše než nějakými vyčítkami. Tuto spravedlnost básník hledá na základě vlastní zkušenosti exilu, v kterém se střídají období odvahy a zoufání. Exil, kterému musí básník čelit, je pro něho ctí, neb "padnout s dobrými je přece chválihodné" (cader co‘ buoni è pur di lode degno).
Báseň konči dvěma dovětky (congedi); druhý z nich překvapivě doufá v možné usmíření s Černými. Snad toto je spojeno s koncem páté strofy, kde Dante vyjadřuje lítost nad nějakým nedefinovaným prohřeškem. Kancona končí myšlenkou převzatou ze Seneky a Vergila: "...neb odpuštění je dobrým vítězstvím ve válce" (...ché ‘l perdonare è bel vincer di guerra).
Taktéž kancona Doglia mi reca představuje vrchol Dantovy etické poezie před sepsáním BK. Jak naznačuje v titulu kancony slovo "odvážit se, osmělit se" (ardire), básník je odhodlán být přítelem pravdy, "i za cenu toho, že bude mluvit téměř proti všem" (s‘io dico parole quasi contra a tutta gente). Nezabývá se zde spravedlností v užším slova smyslu, ale kontrastem mezi štědrostí a lakomstvím. Ústředním námětem básně je opovržení a kritika lakomství a chamtivosti, což je téma mnohých pozdějších úvah na tento námět ve spisu Convivio a v BK, kde vlčice symbolicky představuje chamtivost.
Lakomství je odsouzeno básníkem jako etická slepota, která zotročuje náš rozum, jako vášeň která nemůže být nikdy nasycena. Slovy básníka: "Lakomec běží, ale mír běží rychleji" (Corre l‘avaro, ma piú fugge pace). Dante zdůrazňuje nejen marnost lakomství, ale i jeho naprostou nesmyslnost, neb lakomec se nakonec stává pouhým otrokem tyranské síly bohatství.
Značná část básně Doglia mi reca je sepsána metaforickám jazykem. Celá báseň představuje důležitý milník v Dantově básnické tvorbě směřující k sepsání BK.
Je pravděpodobné, že Dante zamýšlel sepsat komentář k oběma kanconám o spravedlnosti v nedokončeném spisu Convivio, kde uvedl, že závěrečné dvě knihy (14. a 15.) se budou zabývat tématy spravedlnosti a štědrosti. Každopádně ve 4. knize spisu Convivio Dante podrobil hamižnost a touhu po materiálním bohatství ostré kritice.
Dantův rozchod s Bílými
Nástupcem papeže Bonifáce VIII. se stal dominikán Niccolò Boccasini, který přijal pro svůj pontifikát jméno Benedikt XI. Byl to poslední italský papež do r. 1378. Florenští Bílí guelfové doufali, že se novému papeži podaří, prostřednictvím svého mírového vyjednavače kardinála Nicola da Prato, dojednat usmíření znepřátelených stran ve Florencii.
V březnu 1304 Dante pravděpodobně opustil Veronu a přijel do Arezza, kde se nacházelo ústředí Bílých. V dubnu napsal Dante dopis (dochovaný coby epištola č. 1) kardinálu da Pratovi, v kterém Dante oslovil papeže Benedikta jménem kapitána Bílých Alessandra da Romena a jménem "Rady a výboru strany Bílých" (Consilium et Universitas Partis Alborum). V dopisu vyjadřuje Dante vděčnost kardinálovi, že se ujal role mírového vyjednavače a ujistil ho, že strana Bílých si přeje nastolení míru ve Florenci a proto se zdrží všech ozbrojených akcí.
Někdy během léta 1304 Dante napsal dopis (dochovaný coby epištola č. 2) bratrům Guidovi a Ubertovi da Romena, v kterém vyslovuje soustrast nad úmrtím jejich strýce, zmíněného kapitána Bílých, Alessandra. Dopis má mnohem osobnější charakter nežli dopis předchozí. V dopisu se poprve objevuje termín "nespravedlivé vyhnání" (exul inmeritus), který se objeví též v následujících dopisech (dnes očíslovaných jako epištoly č. 4, 5, 6 a 7). Dante se omlouvá, že se nemohl dostavit na pohřeb jejich strýce dík neočekávané chudobě, které je v exilu vystaven.
Kardinál da Prato coby mírový vyjednávač mezi Bílými a Černými nepochodil a v červnu r. 1304 vyzval Bílé a ghibelliny aby v zájmu vlastní bezpečnosti opustili Florencii. Dva dny po jeho výzvě Černí začali drancovat a zapalovat nepřátelské domy. Kardinál urychleně Florencii opustil a dle zavedené tradice uvrhl město a její obyvatele do klatby. V červenci r. 1304 zemřel papež Benedikt. Většina Bílých se klonila k novému vojenskému tažení proti Florencii, ale již bez Danteho, který s tažením nesouhlasil a s Bílými se rozešel.
Koncem července r. 1304 došlo ke špatně připravenému útoku Bílých na Florencii, které bylo podniknuto z Lastry poblíže Fiesole severně od Florencie. Toto tažení skončilo naprostým debaklem Bílých a ghibellinů, z nichž asi 400 v bitvě přišlo o život.
Dante opustil Arezzo a stal se osamělým poutníkem. Není známo, kdy přesně Arezzo opustil a kde se zdržoval během následujících dvou let. Je málo pravděpodobné, že se vrátil do Verony, neb jeho hostitel Bartolommeo da Scala již v té době nežil. Možná, že se na nějaký čas uchýlil do Trevisa, v oblasti Veneto, jako host Gherarda da Cammino, který je v BK (O, XVI, 124) nazýván "dobrým Gherardem" (il buon Gherardo).
