Cestovní pas jsem dostal na základě domovského listu mého otce na konzulátu v Záhřebu. Vrátil jsem se po ukončení školní třídy domů a domluvili jsme se společně s mým bratrancem, který taky chtěl reemigrovat do Čech, že pojedeme spolu. Taky si vyřídil cestovní pas a poněvadž jsme měli jet vlakem a ten jel přes Maďarsko a vždy tak daleko, jak byla volná dráha a lokomotiva. Takže jsme si zabalili kufry, jednak oblečení, které jsme měli a hlavně potraviny, abychom cestou neměli hlad. Měli jsme sebou také láhve slivovice, na to si také vzpomínám. A také adresy našich dvou příbuzných v Praze, abychom se měli na koho obrátit.
Když přišel patřičný den, bylo to myslím v červenci 1947, tak jsme odcestovali. Už nevím, zda jsme někde stáli v noci. Ale pak jsme celý den byli v Novém Sadě a to už jsme měli žízeň, ono také svítilo slunce a bylo horko, tak jsme šli hledat s Mirkem vodu. Hned vedle nádraží byl domek a studna a byli tam nějací lidé. Tak jsme se ptali, zda si můžeme ze studny natočit vodu. Oni říkali, že pochopitelně ano. Jinak jsme spolu mluvili česky. A oni zase mezi sebou slovensky. Takže jsem tam poprvé slyšel slovenštinu a pak jsme se pokusili domluvit my česky a oni slovensky a docela nám to šlo. Ne však tak dobře, jak jsem se později s tímto setkal v ČSR. Tam každý člověk znal ta rozdílná slova a Slovák mluvil slovensky a Čech česky a výborně si rozuměli. Dnes už to není tak docela pravda, alespoň u Čechů ačkoli jsou-li na televisi některé zprávy ve slovenštině, tak se na čs. TV stanicích nepřekládají. Jako např. chorvatské zprávy ve Slovinsku. U Slováků ano, poněvadž vychází více české literatury a oni si ji objednávají z Čech hlavně odbornou literaturu. Tam je ta vazba mezi Českem a Slovenskem stále silnější nežli mezi kterýmikoli dvěma národy bývalé Jugoslávie. Snad vyjma Srbskem a Černou Horou, které zatím jsou v jednom státě.
Z Nového Sadu jsme odjeli až se uvolnila lokomotiva a to bylo asi po dnu čekání. A jeli jsme dále do Maďarska. Na hranici nebyl žádný problém, ale posunuli jsme se zase tak daleko, kolik nám mohli uvolnit lokomotivu. O čem jsme se s ostatními reemigranty bavili to už opravdu nevím. Zřejmě o tom, co nás tam všechny čeká a jak se nám povede a zda jsme udělali dobře. Ale na něco konkrétního si nepamatují ani, kdo alespoň byl ještě v tom vlaku ze známých. Jenomže já jsem znal lidi z mé vsi a ti, kteří reemigrovali, byli v prvním transportu. Z vedlejší a nebo další vesnice jsem nikoho neznal, ihned po válce jsem odjel do Záhřebu na tamější průmyslovku. Takže s různými zastávkami jsme se dostali po týdnu cesty do Prahy. Tam nás těch několik osob, kteří dojeli až do Prahy a mezi nimi jsem byli můj bratranec Mirek a já, odvezli na místo, kde bylo možné přespat dokud si člověk nezařídí něco trvalého.
Pak jsme s Mirkem šli hledat v Praze tetu. Našli jsme ji v Libni na adrese, kterou jsme měli. Přinesli jsme ji láhev slivovice, což po válce byla v ČSR vzácnost a vyprávěli o své cestě a vůbec. Já jsem taky později zašel na průmyslovku se svými papíry ze záhřebské průmyslovky a podal si žádost o zapsání do třetí třídy elektrotechnické průmyslovky, obor slabý proud. Kromě toho jsem věděl od bratrance z 2. kolena, že je v Praze internát, který takové studující příjme. Tam jsem si dal taky žádost a dozvěděl se, kdy asi bude internát otevřený a budu se tam moci přestěhovat. Potom jsme s Mirkem odešli hledat tu druhou adresu našich příbuzných. Měli jsme též štěstí, bydleli na té adrese, kterou jsme měli a našli jsme je. I jim jsme přinesli láhev slivovice. A poněvadž jsme zatím neměli kde bydlet, tak si nás tito příbuzní rozebrali. Mirek zůstal u tety a já u tohoto strýce s tetou a jejich dětmi (měli 3 kluky, nejstarší se jmenoval stejně jako já a byl pouze o rok mladší.). Snad bych měl uvést, že se jednalo o příbuzné po meči, pocházeli ze stejného rodu jako můj praděda, který se přistěhoval i s prababičkou a malým dědou z Čech. A po celou dobu všichni předkové z Chorvatska z těmi z Čech udržovali písemný styk.
Poněvadž přede mnou ještě byly téměř celé prázdniny, tak jsem si hledal práci. Nutně jsem potřeboval peníze. Už nevím ani jak jsem si našel práci u lidí, kteří měřili některé časti Prahy, kde to asi nebylo přesně změřené a mě najali k tomu, že jsem chodil s nimi, nosil takovou dlouhou lať, popsanou čarami a čísly a vždy jsem se s tou latí musel postavit na jisté označené místo, držet ji kolmo do výšky a oni zatím si nastavili svůj přístroj a změřili číslo a zapsali ho. Pak jsme šli k dalšímu bodu a tak po celý den. Práce to nebyla namáhává, ale unavující, hlavně když celý den svítilo slunce a bylo horko. Když jsem jel do práce anebo vůbec tramvají po Praze, tak jsem se bavil tím, že jsem četl jména obchodů a reklamy a uvažoval proč se to tak píše. Totiž v Chorvatsku jsem do žádné české školy nechodil a o české gramatice jsem nic nevěděl. Takže jsem takto využíval čas v tramvají. Pak když jsem přijel domů, tak jsem se zeptal kluků, na věc, která mi byla divná. Později když jsem se již přestěhoval do internátu a do práce jsem pořád ještě chodil, nezačala mi ještě škola. Tam jsem se zase vyptával spolubydlících proč se v tom a tom slově píše y a v jiném i. Pak mi již začínala škola a já jsem dostal za svou práci výplatu a měl jsem na tramvaje do školy.
V internátu se sešli žáci z celé republiky, kromě těch z Prahy, ti internát nepotřebovali. A také z různých škol a oborů. Internát byl v Praze Smíchově - U Malvazinky 7, to si ještě pamatuji. A moje škola byla Panská 2 a to je v centru města. Bylo však nutno jezdit tramvaji. Naše třída byla E3Sb a v dalším roce E4Sb. Obor to byl elektrotechnika slaboproud. Měli jsme tam odborné předměty, matematiku a taky ještě češtinu. Jenomže v češtině se předpokládalo, že každý umí dobře gramatiku a jazyk, poněvadž má za sebou základní českou školu. A to nebyl můj případ. Paní učitelka nám přednášela o spisovatelích o básnících a občas nám dala nějaký diktát nebo něco napsat o tom co přednášela. Jenomže já jsem český pravopis neuměl. Vedle mne seděl v lavici přítel Jaromír Netolička a když jsem něco nevěděl, tak jsem se ho zeptal. On mi to vysvětlil a taky podle jakého pravidla to platí. A tak díky Jaromírovi jsem se naučil pravopis. V ČSR jsem měl stále finanční problémy, myslím v době školy na průmyslovce. Avšak nějakou záhadou se vždy problém nějak vyřešil. Například otec, jemuž byl přiznán status partyzána, dostal nějaký dopis od Čs ministerstva obrany, že tam má za jistou dobu gáží a poslal mi ho, zda s ověřeným podpisem, že mohu jednat za něj už nevím. Fakt je, že jsem za něj jednal a tu část gáže dostal. Takže jsem pro jistou dobu měl po starosti. Později už jsem spotřeboval poslední korunu, jsem opět dostal od Min. obrany poslední výplatu za celý čas a to bylo dobře, poněvadž později už bych nic nedostal. On totiž přišel únor 1948 k moci se dostali komunisté a ti české partyzány z bývalé Jugoslávie neuznávali.
Po maturitě jsem šel do zaměstnání, ale tam jsem nedělal dlouho. Pozvali mě k odvodu a musel jsem na vojnu. Hlavní část vojny jsem odsloužil na Slovensku a během toho času: som se tiež naučil hovoriť po slovensky. Jenomže je to už: veľa rokov, takže som to zabudol. Když jsem konečně vojnu odsloužil, tak mě propustili a vrátil jsem se do Prahy. Tam jsem se setkal s jistým Honzou, který také přijel do Prahy a hledal bydlení. Našli jsme nějaké nouzové a potom se nám podařilo najít to co jsme potřebovali. Na Starém Městě jedna paní měla byt takový, že měla volný pokoj s odděleným vchodem. Takže jsme byli isolování od paní a jiných bydlících. WC byl vzadu, k němuž se šlo po chodbičce. Začali jsme oba dělat v jednom ústavě a rozhodli se oba, že půjdeme studovat. Takže jsme dopoledne byli v práci a později odpoledne jsme chodili na přednášky na ČVUT. Studium jsme ukončili oba a včas získali diplom. Ovšem ze začínajících studentů obvykle asi 1\3 studium včas dokončila.
Můj bratranec Mirek zůstal u tety nějaký čas a potom zjistil adresu své dřívější lásky z Chorvatska, která rovněž reemigrovala s rodiči. Postupně se sblížili a potom se vzali. On byl vyučený, krejčí jak jsem již uvedl a začal v Brně dělat a dokonce se stal vedoucím dílny. Měli s manželkou 3 děti a potom se bohužel stala tragedie. On byl Mirek v době války nemocen, měl žloutenku. Lékař ho sice vyléčil, ale nezdůraznil mu, že nesmí po dlouhou dobu jíst nic mastného, že musí dodržovat přísnou dietu. A měl by mu přesně uvést co smí jíst a co má zakázané. Toto se nestalo a Mirek jedl po „vyléčení“ zase vše jako kdyby byl zdráv. A toto vydrželo do jeho 33 let a potom zemřel na cirhózu jater.
O tom, jaká byla situace v ČSSR po únoru 1948, kdy se komunisté násilím chopili moci ve státě, odstoupil prezident Beneš a na jeho místo se dostal Gottwald, psát nebudu. Sice ještě existovaly i nekomunistické strany, ale ty žádnou moc neměly. O tom všem čtenáři Sprchy či Vrby vědí. A potom přišel nešťastný rok 1968, který by mohl být velice v pořádku, nebýt toho pitomého Brežněva s jeho doktrínou o omezené suverenitě.
Pochopitelně jsem nechtěl žít v okupované zemí a tak jsem se s jedním slovinským přítelem, profesorem, který dělal v Institutu Jožef Stefan, což byl podobný jako Ústav jaderného výzkumu v Řeži, kde jsem tenkrát dělal „aktivační analýsu“, domluvil. Dostal jsem po krátké době pozvání na stáž do IJS (zkratka toho Institutu) a tak jsme všichni, celá rodina mezi vánoci a Novým rokem v r. 1968 odjeli do Slovinska, kde jsem oficiálně v tom Institutu dělal dva roky a pak jsem se musel vrátit. Toto navrácení jsem už neprovedl, ale v době stáže články, které vyšly i mým jménem tak nesly jméno ÚJV – Řež u Prahy. Pak jsem už nemohl pracovat v IJS, to se ze solidarity nedělá a musel jsem si najít zaměstnání. Dal jsem si na zdejší Elektro fakultu nostrifikovat svůj diplom. A je zajímavé, že právě šéf této fakulty mi pomohl najit práci. On byl totiž po matce Čech a ona musela být někde z Moravy, poněvadž místo nyní, nebo teď používal včil. On měl mnoho známých a jednou mi zavolal a řekl, abych zašel tam a tam, že tam mám zaměstnání.
Nakonec bych rád uvedl, že se nám vedlo dobře, děti (máme dva syny) se rychle naučily slovinsky, ten starší během první třídy, poněvadž začal chodit do školy a ještě neuměl slovinsky. Mladší měl času dost, aby se při hraní s dětmi naučil před začátkem školy. Dnes jsou to již starší chlapi a pouze po tom starším máme vnuka. Občas rádi zajedeme do Česka, abychom si připomněli dřívější doby. A moje žena Eva tam má sestru, tak se vzájemně navštěvují. To by bylo asi v kostce vše.
Protokol Postupimské konference na Wikipedii:
http://cs.wikisource.org/wiki/Protokol_postupimsk%C3%A9_konference *
* malá poznámka, ve Wikisource je odsun Němců v bodě 12, nevím proč, v originále je v bodě 13.
