Barvy politických stran jsou zajímavé. Jde o zvyk, konvence. Například červená a modrá v Evropské politice značí levici a pravici, ale v USA je to naopak, republikáni jsou rudí a sloní a demokraté modří a oslí.
V Evropě máme nějakou normu, že pokud má umyvadlo dva kohoutky, (nebo i ten jeden smíšený), pak napravo má být studená modrá, nalevo horká červená, což odpovídá i těm politickým barvám, pravici a levici. Aby se pravák neopařil, potmě. Nejspíš.
Zelená, hnědá, černá nebo krvavá se v politickém bidetu opláchne a spláchne. Trvalejší je trikolóra porculánu a znesvářených kohoutků.
Kokrhám dál.
Májový víkend, který doslova vypršel, se konal ani ne tak ve znamení pálení čarodějnic, což v tom šedém dešti moc nešlo, ale ve znamení vztyčování májek, zpestřených stuhami všemožných barev, o trikolorové státní vlajce coby samozřejmosti a stálici tedy ani nemluvě. Zelená byla mezi nimi zastoupena jak jinak než odrbanou přírodou.
A tak mi to přišlo na mysl, zatímco se taková májka vztyčovala i v naší vesnici, že ke zdárnému vztyčení těžkého břemene bylo zapotřebí spolupráce a opozičnictví lidí ve skupinkách, třímajících břevna zprava i zleva, zároveň jdoucích sehraně proti sobě. Takové divadýlko to bylo. Proti sobě jdoucí, přesto spolupracující. Demokracie. Občanská spolčenost (sic).
Předpokládal bych tedy po volbách velkou koalici, pokud ne, tak nějaké žuchnutí do bahna vpravo či vlevo.
Proto ta oranžová, ukradená barva, spojující ODS a ČSSD, napříč znepřátelenou rétorikou. Tajný signál.
Barva pokroku. Jak praví reklamní heslo jedné tele společnosti "The future is clear, the future is Orange."
Budoucnost je jasná, naoranžovaná.
Z Ukrajiny ji ukrad jiný.
Doubledeckerem, s volantem vpravo.
Léčka na voliče.
Nejsme republika banánová, ale mandarinková.
