V BK (R, XVII, 61-69) Dante pokračuje v líčení svého exilu (cf. 5. část). Prostřednictvím velké řeči svého slavného praděda Cacciaguidy udává příčiny toho, proč v r. 1304 opustil řady Bílých:
E quel che più ti graverà le spalle,
sarà la compagnia malvagia e scempia
con la qual tu cadrai in questa valle;
che tutta ingrata, tutta matta ed empia
si farà contr'a te; ma, poco appresso,
ella, non tu, n'avrà rossa la tempia.
Di sua bestialitate il suo processo
farà la prova; sì ch'a te fia bello
averti fatta parte per te stesso.
Co však tvé plece nejvíc bude tížit,
toť družina ta zlá a potměšilá,
s níž budeš se k tomuto údolí blížit:
bude se nevděčná a zhovadilá,
na tebe sápat, aby v krátké době
tvář její, ne však tvoje, zrudlá byla.
Jednání její o zvířecí zlobě
tě přesvědčí, až půjdeš z jejích šiků
A stranou pak se učiníš sám sobě.
V tomto období Dante se sice sporadicky věnoval politické činnosti, ale v první řadě se zabýval vlastní literární tvorbou. Je to období, kdy napsal čtyři knihy nedokončeného spisu "Hostina" (Convivio), další lyrickou poezii a začal psát "Peklo" (Inferno), první epický zpěv (cantica) BK.
Není přesně známo, kde Dante do října 1306 pobýval. Jak již zmíněno v předchozí části, nejspíše v oblasti Veneta. Navštívil též Benátky a Padovu, kde se měl dle svědectví středověkého komentátora Benvenuta da Imoly sejít s Giottem, který tam tou dobou pracoval na freskách v kapli Scrovegniů (cf. můj článek "Giotto di Bondone", 3. část).
Cino da Pistoia a dům Malaspinů
Básnický přítel Danta, Cino da Pistoia, vlastním jménem Guittoncino de' Sinibaldi, byl již zmíněn v předchozí části v souvislosti se spisem De vulgari eloquentia, kde byl Dantem oceněn jako mistr italské kancony s jedenáctislabičným veršem a básník milostných námětů. V BK Dante Cina přímo nejmenuje.
Dante a Cino si vyměnili sonety patrně již před Dantovým exilem. Na rozdíl od etických kancon, sonety mají převážně milostná témata. Každý z básníků napsal pět sonet; jsou známy ještě dva další sonety od Cina, na které Dante neodpověděl. Dále se dochovala korespondence mezi dvěma básníky z období 1303-1306, kdy se Cino nacházel též v exilu z jeho rodné Pistoie, toskánského města severozápadně od Florencie. Cino patřil v Pistoii k Černým guelfům, kteří byli z města vypuzeni Bílými (za pomoci florentských Bílých, ke kterým patřil Dante). Není známo, zda se Cino do Pistoie vrátil v r. 1306, kdy Černí se opět v městě zmocnili moci.
Po smrti Cavalcantiho v r. 1300 se Dante a Cino stali nejvýznamnějšími básníky píšící ve volgare. Technickou virtuozitou Dantovy sonety připomínají "kamenné rýmy" (rime petrose) a jsou rovněž ovlivněny provensálským básníkem Arnautem Danielem (cf. 3. část článku). V jednom latinsky psaném dopisu Cinovi se Dante nazývá "nespravedlivě vyhnaný Florenťan" (Florentinus exul inmeritus).
Je dochován dopis z října r.1306, který dokládá, že v této době byl Dante hostem rodiny Malaspinů, kteří patřili většinou ke ghibellinům. Jejich panství se nacházela v oblasti Lunigiana na severozápadu Toskánska. V BK mluví Dante o domu Malaspinů s velkou úctou (O, VIII, 121-132). V Lunigianě Dante pobyl asi rok, neb v r. 1307 je doložen jeho pobyt ve východním Toskánsku. V r. 1308 se Dante patrně nacházel v západotoskánské Lucce. Po celou tuto dobu Dante pracoval na spisu "Hostina" (Convivio), který byl započat patrně již v prvním roce jeho exilu (c. 1303).
Convivio, Kniha I.
Medievalisté považují tento Dantův nedokončený spis za jednu z nejdůležitějších písemností raného 14. století (trecenta). Doba sepsání je nejistá, ale určitě to bylo v době jeho exilu.
Dantovo Convivio je pozvání k intelektuálním hodům, kde maso představují Dantovy kancony a chléb poskytuje vysvětlení básní formou doprovodných komentářů.
Celý spis měl mít dle původního plánu patnáct knih, které by poskytly komentáře k Dantovým kanconám. Toliko prvé čtyři knihy byly napsány. V této délce představuje spis komentář v próze ke třem Dantovým kanconám. Tak jako později v BK, autor je odhodlán uvést lidstvo na správnou cestu v době, která se nachází zcela na scestí.
Dante se snažil filozofii vysvobodit z akademického prostředí učených disputací a tak její krásu přiblížit i laikům. Je to první důležitější spis o filozofii sepsaný v italštině (volgare), a to z důvodů, které jsou podrobně uvedeny v první knize spisu. Záměr spisu, jak vysvětleno v prvé kapitole (C I, 1), je obeznámit širší okruh mužů a žen, kteří neumějí latinsky, se znalostmi z nejrůznějších oborů. Do značné míry spis představuje filozofickou encyklopedii, v které dominují morální a politické úvahy, ale která obsahuje i myšlenky o jazyku, básnictví, historii, astronomii a teologii.
V následujících kapitolách (C I, 2-4) Dante objasňuje soukromější důvody, které ho vedly k sepsání spisu. Upozorňuje na dvě možné námitky. Za prve, v komentářích mluví příliš o sobě a, za druhé, komentáře mají vysvětlit básně, ale jsou též místy nejasné.
K prvé možné námitce Dante podotýká, že muvit o sobě je přípustné v případě nutnosti. Dante uvádí příklad Boethia, který ve svém spisu "Útěcha z filosofie" (De Consolatione Philosophiae) obhajoval své jméno, neb žádný jiný apologet nebyl k dispozici. Druhý Dantův příklad je Augustinův autobiografický spis "Vyznání" (Confessiones), v kterém autor pomocí vlastních zkušeností podal pravdivé svědectví a příklad pro ostatní. Dante píše o sobě, aby obhájil svojí reputaci, která byla poškozena trestem nespravedlivého exilu, kterým byl uvržen do chudoby. V tomto exilu se nachází jako "loď bez plachty a kormidla" (legno sanza vela e sanza governo).
Pokud se týká druhé námitky, Dante připouští nejasné pasáže ve svých komentářích. Byl osobně ponížen, čímž se i jeho spisy dostaly do nepříznivého světla. Z tohoto důvodu se Dante rozhodl v Conviviu pro vznešenější styl psaní (più alto stilo), který přidá jeho psaní trochu na váze a na autoritě, což je však též dostatečná omluva pro obtížnost jeho komentářů.
Zbývající kapitoly 1. knihy (C I, 5-13) detailně zdůvodňují Dantovu volbu volgare a ne latiny. Mezi řadou argumentů rozdílného charakteru se nacházejí tři hlavní zdůvodnění.
Za prve, připojení latinských komentářů ke kanconám ve volgare by vedlo k nesrovnalostem, jelikož latina je nadřazena volgare co do vznešenosti, účinnosti a krásy. Za druhé, Dantova jazyková volba je považována za projev autorovy velkodušnosti (liberalitade). Dante chce čtenáři poskytnout vysvětlení, které má být srozumitelné širší čtenářské obci a nejen těm, kteří ovládají latinu. V této souvislosti se Dante kriticky vyslovuje proti akademikům, kteří píší toliko latinsky. Třetí důvod pro volbu volgare je nejpádnější; je jím Dantova láska k rodné řeči. Jen láska filozofie je ve spisu vyjádřena silněji nežli Dantova chvála a obrana volgare proti všem, kteří tento jazyk považují za druhořadý. Pro Danta se volgare vyznačuje laskavostí (bontade) a sílou (virtù). Tento jazyk je schopen přesně a elegantně vyjádřit nejhlubší a nové pojmy, jak dokáže právě text spisu Convivio.
Dante se nesnaží nahradit latinu italštinou; oba jazyky se pro něho vzájemně doplňují. První kniha končí básnickou vizí nového světla a nového slunce, které představuje volgare. Tento jazyk bude nyní poskytovat světlo těm, kteří se nacházejí ve stínech a tmě, neboť staré slunce (tj. latina) již pro ně nesvítí.
Convivio, Kniha II.
V druhé knize Convivia Dante interpretuje báseň Voi che 'ntendendo il terzo ciel movete ("Vy, kdož myslí otáčíte nebe třetí"), o které již byla zmínka v 3. části článku. Dante si byl vědom, že tuto kanconu je nesnadné pochopit, proto v závěru básně napsal, že málokdo ji plně pochopí, ale i bez porozumění obsahu může čtenář ocenit její krásnou formu.
V komentáři k básni se Dante zmiňuje o rozdílech mezi různými smysly studovaného textu. V návaznosti na středověkou tradici interpretace Písma, Dante rozlišuje kromě smyslu doslovného a alegorického ještě smysl morální a smysl anagogický (tj. vidění věci a události v jejich věčném významu). Dantův komentář se zabývá povětšinou výkladem doslovného a alegorického smyslu.
Doslovný výklad básně je poskytnut s mnoha vysvětleními a odbočeními v prvých dvanácti kapitolách druhé knihy. V básni se jedná o zdánlivý konflikt mezi dvěma láskami, zesnulou Beatrici a "laskavou dámou" (donna gentile) o které Dante psal v závěru Vita Nuova. Soupeření dvou krásných dam vzbuzuje zmatek a úzkost v básníkově mysli. Z tohoto důvodu se Dante obrací na bytosti, které jsou zmíněny v názvu básně; bytosti, které svou myslí či intelektem otáčejí "nebe třetí".
Jak vyplývá z Dantova dlouhého komentáře, vysvětlení bytostí s těmito nevšedními atributy potřebuje nejen moderní čtenář, ale i Dantovi současnící. Nebeskými sférami, dle Dantovy středověké kosmologie a mystické angeologie, pohybují andělé. Toto téma je jistě značně vzdáleno modernímu myšlení, ale v Dantově době bylo bráno jako důležitá součást božského schématu stvoření, jak např. dosvědčuje italské výtvarné umění duecenta a trecenta. Astrologické chápání vesmíru bylo součástí středověkého světonázoru. V Dantově pojetí je to syntéza židokřesťanského náboženství, filozofie Aristotela a novoplatonismu.
V třech kapitolách (C II, 3 - 5) Dante popisuje svou představu nebeských sfér. Dle Aristotela nebeských sfér je osm a v poslední sféře se nacházejí nehybné hvězdy. Ptolemaios přidal deváté nebe, Prvního hybatele (Primum Mobile). Pro středověkého křesťana existuje navíc desáté nebe, mimo prostor a čas, zvané Empyreum (z řeckého en pyri = v ohni), kde pobývají blahoslavení a kde se nachází Bůh. Všech devět pohyblivých nebes má své anděly hybatele, které Dante jmenuje dle jejich hierarchie. Tak nejvyšší deváté nebe je otáčeno anděly serafiny, nejnižší první nebe Měsíce anděly, druhé nebe Merkuru archanděly, třetí nebe Venuše trůny atd. Třetí nebe Venuše vzbuzuje lásku v duších pozemšťanů a proto se k nim obrací Dantova báseň.
Šest následujících kapitol (C II, 6 - 11) se zabývá vysvětlením jednotlivých strof básně. Úvahy v 8. kapitole o nebeském životu Beatrice přivedou Danta k námětu nesmrtelnosti duše, v kterou dle něho věří lidé všech náboženských vyznání, křesťané, židé, Saracéni (středověký název pro Araby) i Tataři. Pochybovat o posmrtném životě je dle Danta bestiální, tj. nehodno člověka.
V závěrečných kapitolách 2. knihy (C II, 12 - 15) Dante poskytuje alegorický smysl kancony. Záhadná neznámá dáma není pozemská žena, ale samotná Filozofie, tudíž i její útěcha Danta je intelektuální a ne smyslová. Dante se odvolává, jak již zmíněno, na vlivy Boethia a Cicera, kteří ho přiměli k lásce "laskavé dámy", kterou Dante nazývá "Boží dcerou, královnou všeho, nejvznešenější a nejkrásnější Filozofií" (figlia di Dio, regina di tutto, nobilissima e bellisima Filosofia).
Ve dvou kapitolách 2. knihy (C II, 13 - 14) Dante uvádí řadu analogií mezi jednotlivými nebesy jeho kosmologie a různými druhy vědění. Sedm nejnižších nebes (počínaje Měsícem a konče Saturnem) je přirovnáno k svobodným uměním akademického trivia a quadrivia: Měsíc je jako mluvnice, Merkur jako dialektika a logika, Venuše jako rétorika, Slunce jako aritmetika, Mars jako hudba, Jupiter jako geometrie a Saturn jako astrologie. Zbývající tři nebesa jsou přirovnána k nejvznešenějším disciplínám: Nebe hvězd stálic k fyzice a metafyzice a Primum Mobile k etice. Na rozdíl od Aristotela a Tomáše Akvinského nadřazuje Dante ve své hierarchii etiku nad metafyziku. Nejvyšší nehybné Empyreum je přirovnáno k teologii, "která je plná míru a netrpí rozdílností názorů nebo sofistickou argumentací v důsledku svrchované jistoty svého předmětu studia, kterým je Bůh" (...che piena è di tutta pace: la quale non soffera lite alcuna d'oppinioni o di sofistici argomenti, per la eccellentissima certezza del suo subietto, lo quale è Dio.). Můžeme se dohadovat, kolik teologů, ať již středověkých či moderních, by s takovouto optimistickou charakteristikou teologie souhlasilo.
V závěrečné kapitole (C II, 15) hybatelé nebes v alegorické interpretaci nejsou andělé, ale spisovatelé jako Boethius a Cicero, kteří sílou svých sladkých kázání (dolcezza di loro sermone) vedly Danteho na pouti k nejlaskavější dámě Filozofii. Krásné oči této dámy jsou obzvláště chváleny: Její pohledy jsou nevýslovně sladké a v okamžiku upoutají lidskou mysl,.. (O dolcissimi ed ineffabili sembianti, e rubatori subitani della mente umana,...), která hledá filozofická vysvětlení či důkazy. Filozofie poskytuje blaženost a spásu tím, že nás, v intelektuálním a etickém smyslu, zachraňuje od smrti nevědomosti a nectnosti. Filozofické studium je v počátcích nesnadné a plné pochybování a nejistot, které se však rozplynou jak "ranní obláčky" působením poledních slunečních paprsků. Dáma, do které se Dante zamiloval po své první lásce Beatrici, byla "nejkrásnější a nejpočestnější dcera Imperátora vesmíru, které Pýthagorás dal jméno Filozofie" (la bellissima e onestissima figlia dello Imperadore dell'universo, alla quale Pittagora puose nome Filosofia). Další chvála této dámy následuje v 3. knize Convivia.
