Po nedávno proběhlém referendu v Černé Hoře se musely rozplynout sny o "Velkém Srbsku" i u těch posledních nejzatvrzelejších srbských nacionalistů. Srbsko ztratí přístup k moři a ne nepodstatnou část území.
K vyostření situace přispělo zejména to, že Bělehrad není schopen či ochoten předat hledaného bývalého generála Ratka Mladiče Mezinárodnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii, kde je tento obviněn z válečných zločinů.
Toto oddaluje šance Srbska na přistoupení k Evropské unii. Za rozhodnutím obyvatel Černé Hory leží zejména ekonomický výhled. Černá Hora postupovala v ekonomických reformách rychleji než zbytek Srbska. Pobíhá privatizace, výhoda přístupu k moři, měnová stabilita založená na euru, nerostné zdroje bauxitu, železa a také ropy, to všechno jsou faktory, které hrály svou roli při rozhodování a mají také vliv na nižší nezaměstnanost v Černé Hoře.
V Srbsku je téměř třetina práceschopných obyvatel nezaměstnaných, většina podniků je ve vlastnictví státu a v očekávaném odtržení Kosova přijde Srbsko i o kosovské zásoby uhlí. To opravdu nejsou dobré výhlídky pro Srbsko.
Bývalý bosenskosrbský generál pan Ratko Mladič se stále skrývá. Nezdá se, že by se hodlal zodpovídat ze svých činů, které nemálo přispěly k Jugoslávské tragédii. To však neudivuje, neboť nemálo zahraničních novinářů, kteří s ním v průběhu války hovořili, vyjádřilo názor, že pan Mladič je podle nich psychicky nemocný člověk.
Mnohokrát jsem se zamýšlel o příčinách války na Balkáně, respektive o tom, jak se na tuto tragickou záležitost dívat nezkresleně. Dnes vidím jako nepopiratelnou a jednoznačnou příčinu první okamžiky této tragédie, které odhalují další průběh všech událostí v plné nahotě.
Pokusím se přesně a historicky doložitelně popsat první okamžiky událostí na Balkáně.
22. června 1991, dva dny po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska, obsadila armáda Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ) letiště a přístupy k hranicím v obou zemích.
Obě země, Slovinsko i Chorvatsko se k vyhlášení nezávislosti odhodlaly po celonárodních referendech.
Obsazením hraničních přechodů a letišť se federativní armáda pokusila zvrátit rozhodnutí obyvatel obou oblastí a izolovat je od okolního světa.
Tento krok schválilo předsednictvo SFRJ bez účasti představitelů Chorvatska, Slovinska a Makedonie. V Jugoslávii začala občanská válka. Federální armáda, ve které měli převahu Srbové, se snažila vojenskou převahou přinutit Slovinsko a Chorvatsko k návratu do federace.
Tedy už v prvních vteřinách krize sehrála srbská vojenská moc násilnou úlohu. To je nesmírně důležitý fakt. Byli to Srbové, kdo použil násilí jako první.
25. června vydaly parlamenty Chorvatska a Slovinska prohlášení, kterými obě země oznámily, že vystupují z jugoslávského státního svazku a v budoucnu se chtějí stát samostatnými evropskými státy. Prohlášení parlamentů obou zemí se opíralo o výsledky referend, ve kterých se obyvatelstvo obou zemí jednoznačně rozhodlo pro samostatnost.
Jugoslávský parlament v Bělehradě odsoudil vystoupení Chorvatska a Slovinska z federace a označil ho za "trestuhodný čin". No a trestuhodný čin se přeci musí trestat.
Situace se vyostřila a 28. června federální armáda obklíčila hlavní město Slovinska Lublaň. Začalo její obléhání a tedy první válka. Současně převzaly jugoslávské jednotky kontrolu nad hraničními přechody v obou zemích. Byli to tedy nepopiratelně Srbové, kdo použil násilí jako první.
Jako zprostředkovatel vystoupilo v konfliktu Evropské společenství, jehož představitelé 8. července jednali na ostrově Brioni s představiteli Jugoslávie. Byla přijata rezoluce o mírovém řešení jugoslávské krize.
Jednající strany se dohodly na zastavení palby (federální armáda tuto část rezoluce soustavně porušovala), na pozdržení platnosti vyhlášené samostatnosti Chorvatska a Slovinska o tři měsíce a o návratu federální armády do kasáren. Předsednictvo SFRJ přijalo toto řešení 12. července a 21. července se začaly vojenské jednotky stahovat z území Slovinska.
Tím však Srbové násilí neukončili, pouze přesunuli jednotky a boje se už 22. července přenesly do Chorvatska. Ve třech chorvatských oblastech, které obývají Srbové (Slavonie, Banja a Krajina), začala federální armáda bojovat na straně Srbů bojujících proti chorvatské policii. Zde se stal podle mého názoru druhý největší zločin – Srbové zase jako první vyzbrojili polovojenské jednotky nepodléhající žádné kontrole a tudíž ani zodpovědnosti.
V ozbrojených srážkách, kterými začal boj o Velké Srbsko, došlo k prvním větším obětem na životech. 22. srpna začaly boje v okolí Vukovaru ve východní Slavonii, kterými začala otevřená válka federální armády proti Chorvatsku.
Pak už to pokračovalo jako požár, jak je na Balkáně zvykem. Ne nadarmo je Balkán nazýván sudem prachu.
V médiích se prezentovalo mnoho zjednodušujících a pokřivených názorů, které z celé problematiky udělaly spíše neprůhledný labyrint, než aby jí osvětlili.
Do toho mlžili politici, aby ze situace sami vytěžili a tím všechno ještě znepřehlednili.
Kořeny problému tedy vidím v prvopočátku konfliktu. Srbové ve snaze udržet "Velké Srbsko" začali používat vojenský nátlak na odtrhující se státy. To ještě nevidím jako úplně nejhorší, přestože je jednoznačné, že Srbové zneužili toho, že disponovali nejsilnější armádou. Jako horší vidím, jak jsem uvedl, že vyzbrojovali polovojenské jednotky. Ty nepodléhaly žádnému jednotnému vedení a páchaly zvěrstva. To na Balkáně znamená jen jedno - odplatu.
Přitom v prvopočátku se v osamostatňujících se celcích nevyskytovalo protisrbské násilí. Stačí se podívat do Sarajeva či Tuzly. Stojí tu v podstatě všechny srbské pravoslavné kostely, tedy pokud je nezničili sami Srbové dělostřeleckou palbou při svých útocích. I v obklíčení obyvatelé srbského původu dostávali spravedlivě příděly z humanitární pomoci.
Přesto Sarajevská tragédie zůstane navždy jako nesmazatelná hanba v novodobých dějinách Evropy.
Až dvě stě tisíc Srbů, kteří zůstali v Bosně na muslimském území, se nestalo oběťmi etnických čistek. Naopak nesrbské obyvatelstvo na druhé straně frontové linie ano a hned v počátku konfliktu. Zřejmě proto, že bosenský prezident Alija Izetbegovic byl zastáncem občanské společnosti tak jako bývalý Kosovský prezident Ibrahim Rugova.
Srbský prezident Slobodan Miloševic zatím nedemokraticky upevňoval svou moc a dosazoval své kamarádíčky na všechny významné posty. K tomu zneužíval pověstného srbského až paranoidního vlastenectví.
Válka se přesouvala, přišla Srebrenická tragédie – asi nejhorší zločin Srbů a nakonec skončila Kosovskou krizí.
V prvopočátku balkánské krize si málokdo uvědomoval její rozsah. Proto také jednání mezinárodního společenství bylo vlažné a dávalo mnoho prostoru k eskalaci násilí.
Teprve v říjnu 1992 zahájili letouny včasné výstrahy a kontroly (Airbone Early Warning and Control - AWACS) kontrolní operace organizované na podporu rezoluce č. 781 Rady bezpečnosti OSN, která vyhlásila bezletovou zónu nad Bosnou a Hercegovinou. Informace o případném narušení bezletové zóny byly pravidelně předávány příslušným orgánům OSN.
OSN začalo pomalu konat. Rezoluce č. 816, rady bezpečnosti OSN opravňující prosazovat silou bezletovou zónu nad Bosnou a Hercegovinou rozšířila zákaz na lety všech letadel a vrtulníků ve vzdušném prostoru nad Bosnou a Hercegovinou, s výjimkou letů povolených UNPROFOR.
Srbské letecké síly stále narušovaly rezoluci OSN o bezletových zónách. Proto OSN zmocnila členské státy, aby podnikly všechna potřebná opatření zajišťující respektování zákazu. 12. dubna 1993 tato prosazovací operace s názvem "Utajený let" (Deny Flight) začala. Zpočátku se jí zúčastnilo asi 50 bojových a průzkumných letadel (později se počet zvýšil na více než 100) z různých zemí Aliance, která startovala z leteckých základen v Itálii a z letadlových lodí v Jaderském moři. Do konce prosince 1994 bylo uskutečněno přes 47 000 vzletů stíhaček a podpůrných letounů. 28. února 1994 byly leteckými silami NATO sestřeleny čtyři bojové letouny, které narušily bezletovou zónu nad Bosnou a Hercegovinou. Byl to úplně první vojenský zásah Aliance v tomto prostoru.
Celá událost proběhla na území Bosny a Hercegoviny 28. 2. 1994
Před sedmou hodinou ranní sestřelila letadla NATO nad severozápadní Bosnou čtyři srbská bojová letadla typu Galeb, která porušila zákaz letů v bezletové zóně, vyhlášený Radou bezpečnosti OSN 9. října 1992.
Piloti amerických stíhaček F- 16 vyzvali srbské piloty, aby přistáli. Po neuposlechnutí zasáhli první stroj raketou AMRAAM a ostatní tři raketami AIM.
Jeden srbský pilot se včas katapultoval, ostatní tři zahynuli při explozi svých strojů. Šlo o první bojovou akci od vzniku této organizace roku 1949. Zásah schválilo i Rusko.
Vzdušné síly NATO zajišťovaly v rámci operace Deny Flight plnění rezoluce OSN č. 816 o bezletové zóně nad Bosnou.
Podle vojenských pozorovatelů NATO zákaz původně porušilo šest letadel,
ale dvě z nich se vrátila na zem.
Informace o činnosti srbských stíhaček se rozcházejí. Podle jedněch zpráv zaútočily předtím na zbrojovku v městě Novi Travnik, které bylo v rukou Muslimů, podle druhých chtěly zaútočit na blíže neurčenou nemocnici a skladiště.
Srbská strana zprvu propagandisticky popřela, že by její letadla byla ve vzduchu, později ztrátu letadel přiznala, přičemž akci označila za "špinavý útok" sil NATO a mezinárodního společenství.
...pokračování příště
