Lidové milice jsou dnes často nazývány v tisku a na internetu jako "ozbrojená pěst dělnické třídy". Jejich historie a úloha v historicky významných okamžicích našich dějin nebývá, jak se domnívám vždy správně chápána, tak mi to totiž vyplynulo z nedávných diskusí na tomto serveru.
Lidové milice jsou dnes často nazývány v tisku a na internetu jako "ozbrojená pěst dělnické třídy". Jejich historie a úloha v historicky významných okamžicích našich dějin nebývá, jak se domnívám vždy správně chápána, tak mi to totiž vyplynulo z nedávných diskusí na tomto serveru.
Především označení Lidových milicí jako ozbrojené pěsti dělnické třídy není správné, podstatně přesnější by bylo mluvit o armádě komunistické strany.
Jak zde vyplynulo z diskusí, tak není příliš známé působení této organizace a její úloha v dějinách Československa. Díky diskusi o tomto tématu na Sprše jsem prohledal různé zdroje a pokusím se chronologicky shrnout informace o této organizaci, které jsem našel i sám zažil. A protože jsem tu dobu zažil, tak si v následném textu neodpustím osobní názory, které mi zase musíte odpustit vy, jako čtenáři, nebo mi je vyvrátit.
Pokud bychom se chtěli podívat do historie této ilegální ozbrojené organizace, tak její vznik se datuje do období únorového puče v roce 1948 a od této události se odvíjí její další vývoj.
Tehdy se Lidové milice objevily jako pádný argument komunistů v diskusi s prezidentem republiky panem Benešem a jako nástroj k potlačení těch skupin společnosti, které by se eventuelně vzepřely komunistickému diktátu.
Byl to tah, který komunistům naprosto vyšel, zejména proto, že národ po nedávno prodělané válce měl s násilným potlačováním svých projevů dost živé a krvavé zkušenosti.
Lidové milice vyzbrojené zbraněmi od silových ministerstev, které komunisté ovládali od květnových voleb v roce 1946, zahájily svou faktickou činnost při zatýkání sokolů během jejich sletu v roce 1948. Jejich vystoupení před touto událostí lze považovat spíše jen za demonstrování síly. Za ještě větší hanebnost je možné považovat jejich vystoupení při pohřbu prezidenta dr. Edvarda Beneše.
Třetího září 1948, tři měsíce po červnové abdikaci zemřel v Sezimově Ústí druhý československý prezident dr. Edvard Beneš. Jeho pohřeb se změnil, jak komunisté správně očekávali v mohutnou politickou demonstraci.
Organizace pohřbu byla zcela v režii komunistů. Komunisté se domnívali, že jimi organizovaný státní pohřeb a tryzna přispějí k uklidnění zjitřené politické situace. Ukázalo se však, že demonstrace proti komunistům a jejich režimu budou ještě rozsáhlejší než při sokolském sletu.
Již 5. září se přijelo poklonit do Sezimova Ústí tělesným ostatkům prezidenta na 50 tisíc osob. Od 6. září byla rakev s Benešovými ostatky instalována v Památníku odboje na Žižkově v Praze a po půlnoci na 8. září byla převezena do Národního muzea a vystavena v jeho Panteonu.
Komunisté ihned zaregistrovali mohutnou odezvu občanů a už od 7. září jejich vedení rozpoutalo usilovnou kampaň, která měla zabránit dalším protikomunistickým projevům. Komunisté rozhlašovali, že se při pohřbu bývalého prezidenta chystají provokace a pravdou je, že už od 7. září docházelo na různých místech ve středu Prahy k incidentům, při kterých ostře zasahovali příslušníci komunisty ovládané Bezpečnosti a Lidových milicí, kteří násilně potlačovali jakékoli protikomunistické projevy.
Komunisty velmi znervózňovala skutečnost, že pohřbu se hodlali zúčastnit i sokolové, které komunisté považovali stále za nebezpečné pro své mocenské cíle. Komunisté uvedli do pohotovosti "stranický aktiv" a ozbrojené Lidové milice. Přes všechna opatření komunisty ovládané státní moci se do Prahy sjíždělo stále větší množství lidí. Kromě sokolů a legionářů i účastníků druhého odboje se přišly se svým prezidentem rozloučit desetitisíce prostých občanů.
Komunisté aktivovali 15 tisíc příslušníků Lidových milicí a jimi ovládaného Sboru národní bezpečnosti. K nim se připojili úředníci Státní bezpečnosti a početné skupiny komunistů z pražských závodů, kteří měli za cíl zabránit protikomunistickým projevům.
Vlastní tryzna, která začala 8. září v 15 hodin v Panteonu Národního muzea a následný smuteční průvod však proběhly v klidu. Průvod skončil před 21. hodinou a kolem půlnoci byla rakev s dr. Benešem převezena zpět do Sezimova Ústí.
Mezi účastníky smutečního průvodu byli ve svátečních šatech oblečení prostí občané této země, mezi nimi příslušníci diplomatického sboru. Nejen mnohé ženy, ale i nemálo mužů v průvodu plakalo, zatímco trasu průvodu lemovaly řady milicionářů oblečených ve špinavých montérkách. V bílých šatech se v průvodu pohybovaly sestry - zdravotnice, které poskytovaly pomoc těm, kterým se udělalo špatně.
Při pohledu na fotografie z této akce se nemohu ubránit dojetí. Nemohu zůstat bez myšlenek, které mi přináší na mysl pohnutí, které vedlo statisíce příslušníků našeho národa zúčastnit se tenkrát této akce.
Počet účastníků smuteční tryzny v Praze se odhadoval na několik set tisíc lidí. Samotný pohřeb se konal v zahradě vily v Sezimově Ústí 10. září. Obřadu, který vykonal arcibiskup Josef Beran, se zúčastnili jen nejbližší Benešovi pozůstalí a početná vládní delegace.
Po těchto událostech nastalo období, ve kterém komunisté velmi upevnili svou moc, a existence Lidových milic by mohla skončit. Nestalo se tak však, a nastalo určité období stagnace milicí, protože skutky této organizace nezavdávaly pro přílišnou hrdost a nějakou tradici.
Zajímavé je, že mnozí příslušníci Lidových milicí zahájili po roce 1948 novou životní kariéru, místo toho, aby se vrátili zpět do fabrik. O ty chytřejší projevila zájem Státní bezpečnost a oni se nechali k ní naverbovat. Svůj handicap ve vzdělání pak doplňovali v dalších letech studiem na různých švindlkurzech, které byly zvláště pro ně organizovány, a oni zase na oplátku systému projevovali vděk svou fanatickou oddaností, protože nový systém jim umožnil společenský posun nahoru, jak se domnívali.
Druhá skupina milicionářů, co se nevrátili do fabrik, odešla do služeb vězeňské služby. Dělali bachaře v kriminálech a pracovních táborech, které komunisté začali plnit po okraj svými politickými odpůrci.
Mnoho lidí tehdy odcházelo za hranice a mnoho lidí bylo uvězněno. Mnoho lidí se nechalo komunisty obelhat a zapojilo se do budování lepších zítřků, které nepřicházely. Ti, co se novému režimu statečně postavili, paradoxně přispěli kopáním uranu k jeho jaderné síle. Zbytek národa se jen prostě bál a měl čeho.
Do konce šedesátých let nebylo o milicích mnoho slyšet a tato organizace přežívala jen jako jakýsi vylhaný skanzen revolučního boje komunistické strany. Pak však přišel rok 1968 a Lidové milce dostaly druhou historickou šanci v národní historii. Tady se opět odhalila v plné nahotě jejich úloha jako armády komunistické strany. V krizovém období milice pomáhaly potlačit národní odpor. To se jim podařilo za cenu několika mrtvých a mnoha raněných, kteří byli zasažení střelbou milicionářů.
Existence Lidových milicí v roce 1968 nebyla tehdy legalizována ani podle platných zákonů. To však komunistům nijak nevadilo a začali Lidové milice opět aktivně budovat a posilovat. Rok 1968 byl díky vedoucí roli komunistické strany renesancí lidových milicí. Komunisté ovládali naprosto vše v společnosti. Komunistou byl každý ředitel podniku, komunisté byli na pozicích provozních mistrů a byli četně zastoupeni i mezi dělníky. Komunistická strana prorostla společností jako rakovinový nádor.
Tato komunistická rakovina budovala svá ozbrojená centra v největších podnicích. V nich byli komunisté vyzbrojováni různými zbraněmi, převážně ručními, ale nechyběly ani těžší zbraně. Zbraně milicím dodávala bezúplatně armáda.
Dnes může být úsměvné, že lidové milice měly své organizace i u soudů a ve větších nemocnicích. Budování milic bylo však komunistickou stranou po roce 1968 bráno nesmírně vážně, protože to byla síla, co jim pomohla udržet se u moci.
Po roce 1968 nastoupila do vedení komunistické strany garda "prozatímních čekatelů", kteří si zatím museli odepřít své ambice. Ty mohly začít naplňovat po svém dosazení okupačními armádami a odstavení staré gardy.
Toto období je poznamenané budováním megalomanských partajních sekretariátů, což byly novodobé paláce budované komunistickou stranou zastoupenou neukojenými čekateli a nejprve v krajských městech a následně v okresních městech. Tyto stavby sloužily rovněž jako skladiště zbraní a sídlo velitelství Lidových milic.
Na každé budově sekretariátu strany byly mohutné anténní systémy sloužící k vzájemné komunikaci, které byly mnohdy vidět ještě nedávno, přestože budovy už slouží jiným účelům. Strana, přestože byla prorostlá společností, jako nádor nedůvěřovala lidu a radiokomunikační spoje jí měly po zkušenostech z roku 1968 zajistit vzájemnou operabilitu.
Po roce 1968 byl zintenzívněn výcvik Lidových milicí. Komunistická strana dávala zbraně do rukou svým členům.
Z toho důvodu se také vyskytovaly časté úrazy na cvičeních, které organizoval centrální štáb a konaly se v každém kraji. Cvičení se konala v pracovní době a mzda byla za ně vyplácena, jako kdyby pracovali, úrazy při těchto akcích byly posuzovány a propláceny jako úrazy pracovní. Podnik se musel postarat i o bezplatnou dopravu jednotky.
Je možno se jen divit, jak se tento režim, zajištěný tak dokonale SNB,
vojskem a milicemi, zhroutil bez jediného výstřelu jako domeček z karet.
Když bylo zveřejněno, že odpovědní velitelé milic a vysocí funkcionáři KSČ budou stíháni, objevily se nejrůznější reakce. Zatímco většina lidí projevila uspokojení, že k tomu konečně došlo, objevily se hlasy jejich zastánců z řad bývalých i současných komunistů, kteří tvrdí, že to byla lidumilná organizace, která chodila jen na brigády.
Na stránkách ,,Haló novin" se objevily dokonce hlasy těch, kteří jsou hrdi na to, že byli členy LM. Šlo ale o nelegální ozbrojenou nebezpečnou organizaci, jejíž velitelé by měli být potrestáni za nedovolené ozbrojování a ostatní, pokud se dopustili prokazatelných trestných činů, podle zákona stíháni.
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
