Kruh je pravý, když je to opravdu kruh. Vznešenost je u všech věcí dokonalost jejich vlastní podstaty. Vznešenost u lidí je zdroj morálních a intelektuálních ctností.
Plnou definici morálních ctností přináší důležitá 17. kapitola, která čerpá z 2. knihy Aristotelovy Etiky. Morální ctnosti jsou naše nejvlastnější ovoce, neb se nacházejí plně v naší moci. Dante, v souladu s Filozofem, uvádí jedenáct morálních ctností, které se nacházejí uprostřed (Aristotelova zlatá střední cesta) dvou protichůdných nežádoucích extrémů, které vznikají buď dík přemíře či nedostatku. Morální ctnosti jsou uskutečňovány "naší navyklou dobrou volbou" (l‘abito de la nostra buona elezione).
Pozemské štěstí je pro Danta činnost v souladu se ctnostmi v dokonalém životě. Dante považuje kontemplativní život nadřazený životu aktivnímu, i když ten je též dobrý. Jak praví Ježíš v Evangeliu sv. Lukáše (Lk, 10, 41-42): "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepříjde." Je lépe mluvit o ctnostech morálních než intelektuálních, tak jako u včel je lepší mluvit o tom, jak vyrábějí med a ne vosk, i když vyrábějí oboje.
Každá ctnost pochází ze vznešenosti, tak jako účinek z příčiny. Každá morální ctnost pramení z jednoho zdroje (C IV, 18).
19. kapitola přirovnává vznešenost k nebi, na kterém jsou jasné hvězdy morálních a intelektuálních ctností. Kdekoliv jsou ctnosti, tam je vznešenost, tak jako kdekoliv je nebe, tam jsou i hvězdy. Ale opak neplatí, vznešenost je i tam, kde nejsou ctnosti. Odkud tedy pochází lidská vznešenost?
Dle 20. kapitoly vznešenost je božský dar; lidská vznešenost není nic jiného než "semeno štěstí" (seme de felicitade) pocházející od Boha. Ctnosti jsou plody vznešenosti, "poselství Boha vložené do dobře připravených lidských duší" (messo da Dio nell’anima ben posta). Boží semeno nepadá na rod, ale na jednotlivce. Dantova definice vznešenosti je zřetelně morální a individuální, nemá společenský či ekonomický charakter.
21. kapitola vysvětluje, jak vznešenost sestupuje do lidí prostřednictvím božského a duchovního. Z filozofického hlediska každá vznešená bytost má v sobě tři aktivity: zvířecí, rozumovou a božskou. Vznešenost předpokládá rozum. Bůh vkládá do lidských embryí rozumovou schopnost. Míra vznešenosti vložena do individuální duše záleží na kvalitě jejího rozumového intelektu, který je sám závislý na ryzosti (puritade) duše.
Z teologického hlediska obdarování člověka vznešeností jsou dary Svatého ducha. Dle Starého zákona (Proroctví Iziáše, Iz, 11, 2) je jich sedm: Moudrost, Rozumnost, Rada, Bohatýrská síla, Poznání, Zbožnost a Bázeň Hospodina (Sapienza, Intelletto, Consiglio, Fortezza, Scienza, Pietade e Timore di Dio). Nejdůležitější výhonek, který vyrůstá ze semene vznešenosti je apetit duše, kterému Řekové říkají hormen. Měli bychom si přisvojit dobré zvyky a ovládat vášně, aby sémě mohlo dorůst v plod a aby tento plod přinesl sladkost lidského štěstí.
V 22. kapitole Dante přichází s idiosynkratickou verzí pasáže z Evangelia sv. Marka (Mk, 16, 1-8), která pojednává o setkání Maří Magdaleny, Marie Jakubovy (matky Jakuba) a Marie Salome s andělem, mladým mužem v bílém, u prázdného Ježíšova hrobu. Dle Danta tři Marie mohou být též tři školy praktického života: epikurejci, stoici a peripatetici, které přicházejí k hrobu Spasitele, což je "blaženství" (la beatitudine), ale nenachází ho tam. Tak i kdokoliv hledá blaženství v aktivním pozemském životě, ho v něm nenalezne. Blaženství jde před námi, nikoliv s námi, jak anděl sděluje třem Mariím: "Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl."
Tato 22. kapitola dobře ukazuje rozdíl celé 4. knihy s třemi knihami předchozími. Radikální optimismus filozofické utopie předchozích tří knih je nahražen skeptičtějším pohledem na schopnosti lidského rozumu, který není doprovázen náboženskou vírou. Citáty z náboženských pramenů jsou v 4. knize častější nežli citáty z Aristotela, jehož filozofický optimismu je vystřídán křesťanskou naukou o mezích světského a toliko rozumového života, což je vyjádřeno v terminologii, která má blízko k myšlenkám Tomáše Akvinského. Aktivní a kontemplativní život jsou nejrychlejšími cestami k svrchované blaženosti, která však nemůže být získána na tomto světě.
V závěrečných kapitolách 4. knihy Convivia (C IV, 23-30) Dante objasňuje, jak se vznešenost projevuje u lidí ve čtyřech obdobích pozemského života: dospívání, dospělosti, stáří a senilitě (l'adolescenza, la gioventute, la senettute e lo senio). Lidský život je jako oblouk, jehož nejvyšší bod se nachází ve věku 35 let. V dospívání, které trvá prvých 25 let, se vznešenost projevuje fyzickým půvabem a krásou, laskavostí, pocitem studu a respektem starších. Dospělost trvá od 25 let do 45 let. V tomto období se vznešenost projevuje rozhodností, sebeovládáním, láskyplností, zdvořilostí a loajalitou. V dalším období stáří od 45 let do 70 let vznešená duše je obezřelá, spravedlivá, štědrá a s radostí mluví o ctnostech druhých. Ve vznešeném věku senility, po dosažení 70 let, je dobré přemýšlet o dobrých činech v minulosti, ale též se připravit na návrat duše, po dlouhé životní pouti, zpět k Bohu. Musíme "svinout plachty našich pozemských záležitostí" (calare le vele de le nostre mondane operazioni), abychom dospěli cíle životní pouti v klidu a v bezpečí. Smrt ve stáří, při které se duše bezbolestně oddělí od těla, je beze smutku. Vznešená duše touží odejít ze světa jako nevěsta Boží (sposa di Dio).
V závěrečné kapitole (C IV, 30) se nachází komentář poslední sloky kancony, tzv. "rozloučení" (tornata). Dante zde svou didaktickou kanconu nazývá "Proti chybujícím" (Contra-li-erranti) dle názvu spisu Tomáše Akvinského Summa contra Gentiles ("Suma proti pohanům"), napsaného k obraně křesťanské víry. A básník se loučí se svou kanconou slovy: "Až příjdeš tam, kde sídlí naše dáma (tj. filozofie), sděl ji náš záměr. Můžeš jí s jistotou sdělit: Mluvím o vašem příteli." Tím přítelem je vznešenost (Nobilitate).
Význam spisu "Convivio" v Dantově tvorbě
Nedokončený a objemný fragment Convivio (čtyři knihy z plánovaných patnácti) podává důležité svědectví o vývoji Dantova myšlení v období těsně před sepsáním BK.
Čtyři knihy mají nápadnou numerologickou strukturu. Prvé tři knihy jsou sepsány v délce 15. kapitol, čtvrtá kniha má kapitol 30 a je složena z dvou jasně oddělených částí, v kterých prvých 15 kapitol se zabývá omyly ohledně vznešenosti a druhých 15 kapitol předkládá autorovy vlastní názory.
První kniha vášnivě obhajuje použití italštiny (volgare) pro filozofické texty. Dante zde nachází svojí čtenářskou obec, pro kterou napíše své magnum opus. V druhé knize Dante chválí, pod vlivem Boethia a Cicera, filozofii coby "laskavou dámu". Též v této knize vysvětluje, v návaznosti na tradici čtení Písma, různé možnosti interpretace básnického textu. V třetí knize Dantova oslava filozofie překračuje pozemské rozumové myšlení a míří k teologickým názorům a úvahám. Je zde vyjádřeno přesvědčení, že filozofické studium možno spojit s náboženskými dogmaty. Čtvrtá kapitola se zabývá etickými a politickými otázkami lidské vznešenosti. Zejména v této knize se vyskytuje množství přirovnání a metafor, které se pak později objeví v podobných formách v BK. Poprve jsou zde vysloveny Dantovy názory o vyvolenosti Římského imperia spojit lidstvo v nadnárodní celek.
V BK Dante pozmění řadu svých názorů. Např. Guido da Montefeltro, vůdce toskánských ghibellinů, který dobyl hrad Caprona (cf. 1. část článku), je chválen v 4. knize Convivia (C IV, 28), zatímco v BK je umístěn do 8. kruhu pekla jako podvodný rádce (BK, P, XXVII, 1-132). V Conviviu chválený (C IV, 11) provensálský trubadúr Bertran de Born (1140-1250) je rovněžtak v BK radikálně přehodnocen a umístěn, coby trup s uťatou hlavou, mezi schismatiky za rozsévání politických rozbrojů a špatné rady mladému princi Jindřichovi z Cornwallu (BK, P, XXVIII, 112-142). Hierarchie andělů popsaná v 2. knize Convivia (C II, 5) je pozměněna dle později přečteného spisu Dionysa Areopagity "Nebeská hierarchie" (De caelesti hierarchia).
Filozofie pro Danta představuje použití lidského rozumu, což je vlastnost získaná od Boha, je to "láskyplné užití moudrosti, které se v nejvyšší míře vyskytuje v Bohu" (C III, 12). Filozofické myšlení je neoddělitelné od etiky a náboženství. Zdá se, že "Convivio" není jen oslavou lidského rozumu, ale též vyjádření Dantovy svrchované, snad až příliš, důvěry v lidský rozum. Dante si byl této své přílišné důvěry v lidské filozofování vědom, jak naznačují pasáže ve 4. knize Convivia. V závěrečném zpěvu "Očistce" (BK, O, XXXIII, 82-90) na otázku básníka odpovídá Beatrice takto:
Ma perché tanto sovra mia veduta
vostra parola disïata vola,
che più la perde quanto più s'aiuta?".
"Perché conoschi", disse, "quella scuola
c' hai seguitata, e veggi sua dottrina
come può seguitar la mia parola;
e veggi vostra via da la divina
distar cotanto, quanto si discorda
da terra il ciel che più alto festina".
Však proč tak nad můj dohled zalétá mi
žádoucí vaše slovo, že je v bolu
mé oko ztrácí, slábnouc námahami?"
"To proto, abys poznal onu školu,
v níž učil ses, a viděl, zda se berou
nauky její s mými slovy spolu,
a vzdálenou zřel cestu vaší šerou
od boží tak, jak daleko je země
od nebe, které nejvyšší je sférou."
Je zde vyjádřen básníkův názor, že veškeré lidské filozofování se zdaleka nemůže rovnat Boží moudrosti. Dantova filozofie, a to již v Conviviu, není toliko etikou, ale je úzce spjata s náboženstvím, což je typické pro středověkou evropskou filozofii jako celek. V tomto pojetí rozumová schopnost člověka pochází od Boha. Zároveň však Dantova filozofie je humanistická svou důvěrou v lidský rozum a jeho obdivuhodné schopnosti.
Zdá se, že Dante hodlal pokračovat v dalších knihách těsně před náhlým ukončení spisu, jak naznačují zmínky v 4. knize o knihách 7. a 14., které nebyly napsány (C IV, 26; C IV, 27). Není známo, proč Dante opustil sepisování dalších knih tohoto spisu. Snad to bylo zvolení Jindřicha Lucemburského, otce Jana Lucemburského a dědečka Karla IV., za římského císaře 27. listopadu 1308.
V době sepisování Convivia Dantovi ještě scházela celková náboženská vize, která utváří vesmír BK. Též se Dante v té době nedomníval, že poezie je svrchovanou formou k sdělení univerzálního poselství.
Ale krátce poté Dante nachází své pravé životní poslání být "teologickým básníkem" (theologus-poeta). Označení Danta jako "teologického básníka" pochází od amerického dantologa R. Hollandera, který tento titul vysvětluje následovně: "Básník skládající beletrii, který na jedné straně předstírá, že tato není úplným výmyslem a na druhé straně zároveň záměrně sděluje čtenáři, že se jedná o naprostou fikci." (Theologus-poeta who creates a fiction which he pretends to consider not to be literally fictitious, while at the same time contriving to share the knowledge with us that it is precisely fictional.)
Pobyt v Casentinu - Dantova poslední kancona
Po pobytu v rodině Malaspinů v oblasti Lunigiana (cf. 6. část článku) se Dante v r. 1307 nacházel v hornaté oblasti Casentino ve východním Toskánsku. Z té doby pochází další latinsky psaný dopis (Epištola č. 4) adresovaný Moroellovi Malaspinovi. K dopisu je připojena Dantova poslední kancona Amor, da che convien pur ch‘io mi doglia ("Lásko, jelikož musím trpět stále víc").
V dopisu se Dante omlouvá, že adresáta poslední dobou zdánlivě zanedbával. Je to tím, že se zamiloval do "dámy, která se zjevila jako blesk shůry" (mulier, ceu fulgur descendens, apparuit). Tato dáma plně odpovídala Dantově náklonnosti, co do charakteru i vzezření. Ale tak jako hrom, který přichází po blesku, tak i Amor náhle zabil Dantovo ctnostné předsevzetí vyhýbat se myšlenkám a básním o ženách a, běda, básník byl přeměněn v otroka lásky. Pokud markýz Malaspina (marchioni Malaspine) se chce dozvědět víc, Dante přikládá k dopisu svoji kanconu.
K dopisu přiložená kancona se liší od ostatních Dantových kancon. Nemá ani morální, ani alegorický obsah. Je to kancona o smyslné, tělesné a neopětované lásce k ženě. Její pýcha (orgoglio) je jak citový krunýř kolem její hrudi, od kterého se nejen odráží Amorovy šípy, ale též jsou jím otupovány. Tato dáma je vyhoštěna ze dvora Amora.
Ale námět kancony je především neblahý účinek této lásky na Danta. Básníkova "pošetilá duše usilující o svou záhubu" (l’anima folle, che al suo mal s’ingegna) zotročila jeho rozum a vůli a způsobila vnitřní utrpení a nemilosrdnou bouři v jeho srdci. Dante ztratil kontrolu nad sebou a neodvratně kráčí ke svému zániku.
Závěrečná sloka (envoi), věnovaná Dantově "kanconě napsané v horách" (O montanina mia canzon) se zmiňuje o krutosti jeho rodného města. Florencie je "zbavena lásky a postrádá soustrasti" (vota d’amore a nuda di pietate). Kancona nechť sdělí Florencii, že její autor nemůže s ní již dále válčit. I kdyby se Florencie obměkčila ve své krutosti, nebylo by v jeho silách se do Florencie vrátit, neb Amor ho připoutal pouty lásky do horské oblasti Casentina.
Není známo, zda Dantova poslední kancona představuje skutečný milostný zážitek dvaačtyřicetiletého básníka či je toliko výsledek autorovy představivosti. Citová intenzita kancony se zdá být v souladu se skutečnou událostí. Iracionální a destruktivní povaha lásky popsaná v kanconě je blízká pojetí lásky Dantova nejlepšího přítele Guida Cavalcantiho.
Dantův pobyt v Lucce
Důkazy o Dantově pobytu v Lucce v r.1308 jsou mnohem méně průkazné než Dantův pobyt v Casentinu v předchozím roce. V BK (O, XXIV, 37-45) básník Bonagiunta z Lukky, opět pomocí pseudověštby, sdělí Dantovi, že dáma jménem Gentucca ho v Lucce zahrne přízní. Není však jasné v kterém roce se má tato Bonagiuntova předzvěst (antivedere) uskutečnit.
Z r. 1308 se však dochoval právnický spis, který dokládá obchodní transakci v Lucce jistého "Giovanniho, syna Danta Alighieriho z Florencie". Na základě tohoto dokumentu je nyní usuzováno, že Dante měl tři syny Pietra, Iacopa a Giovanniho. Jména odpovídají jménům apoštolů Petra, Jakuba a Jana, kteří byli dle Nového zákona svědci proměnění Paně (Mt, 17, 1-13). Též tito tři apoštolové zpovídají Danteho v ráji (BK, R, XXIV-XXVI) z křesťanských ctností Víry, Naděje a Milosrdenství.
Jelikož Dantovo vypovězení z Florencie bylo v r. 1302 rozšířeno i na manželky vyhnanců, jakož i na všechny potomky mužského rodu starší čtrnácti let, má se za to, že i Dantova rodina musela opustit Florencii. Často bývá tvrzeno, že Dantova manželka Gemma nikdy nežila s Dantem v době jeho exilu, ale toto tvrzení spočívá toliko na jedné poznámce Boccaccia, která nemusí být pravdivá.
Je možné, avšak jen coby pouhý dějepisný dohad, že právě v západotoskánské Lucce, kde se jeho mecenáš Moroello Malaspina těšil velké úctě, začal Dante v r. 1308 skládat BK, největší báseň evropského středověku.
