Kancona je zdánlivě milostná báseň o vznešené a krásné dámě. Dante se považuje za služebníka laskavé dámy a je rozhodnut ji chválit, jak jen bude moci. V prvých deseti kapitolách 3. knihy se Dante věnuje doslovnému výkladu kancony s četnými odbočkami.
Pro Danta je láska spojením duše a předmětu, který je milován. Amor, mluvčí básně, spojuje Dantovu mysl s "laskavou dámou", pomocí které bylo básníkovi odhaleno mnoho božího světla (divina luce). Lidská duše je nejvznešenější formou stvořeného a přijala do sebe víc božského než cokoliv jiného. Proto je člověk filozofy nazýván božskou bytostí.
V 2. a 3. kapitole (C III, 2-3) Dante diskutuje středověké náměty a vysvětluje kauzalitu dle komentáře Tomáše Akvinského. Věnuje se též hierarchickému pojetí lidské duše a mysli dle Aristotela. Mysl je nejvznešenější část duše. Člověk má v tomto hierarchickém pojetí pět povah (gravitační, zeměpisnou, afinitu k různým pokrmům, zvířecí smysl a rozum). Nejvyšší povaha lidská či andělská umožňuje člověku lásku k pravdě a ctnosti. Z této lásky pramení přátelství, jak dokládá Filozof (tj. Aristotelés) v 8. knize "Etiky". Dantova láska laskavé dámy patří k nejvyšší rozumové povaze, není to láska smyslového potěšení.
O mezích rozumového poznání (cf. 2. část článku, kde je toto téma již zmíněno) pojednává 4. kapitola. Dante není schopen všemu porozumět a navíc neumí své myšlenky adekvátně vyjádřit slovy. Píše: "Když mě uvažování přivede do oblasti, kde fantazie opustí můj intelekt, nemám být obviňován z toho, že nejsem schopen chápat".
Pátá kapitola se zabývá astronomií, a to na základě první řádky druhé strofy kancony o "slunci, které krouží kolem celého světa" (il sol, che tutto ‘l mondo gira). Dante tu přejímá Aristotelovy názory, kterým dává přednost před Pythagorem a Platónem, o Zemi v klidu a věčné nehybnosti. Dosti komplikovaně, z dnešního hlediska (pochopitelně) chybně, vysvětluje pohyb Slunce kolem Země.
Šestá kapitola pojednává o kauzalitě vesmíru, kde Bůh je první příčinou a druhotné příčiny jsou představovány andělskými "nebeskými inteligencemi" (le Intelligenze del cielo). Jak praví kancona, tyto inteligence obdivují "laskavou dámu" shůry. Dáma je obdivována i zamilovanými pozemšťany, kteří, dle textu kancony, nacházejí dámu ve svých myšlenkách. Je svrchovaně dokonalá, jak jen může být lidská podstata...dáma má v sobě víc boží dobroty nežli člověk.
Další charakteristika duše a těla "laskavé dámy" se nachází v kapitolách 7. až 10. Dobrota "laskavé dámy" je velká sama o sobě a je dále velká tím, že ovlivňuje lidstvo a přináší prospěch světu. Aristotelés v 7. knize "Etiky" nazývá andělské lidi ušlechtilých a vznešených povah božskými a dáma je božská, neb do ní sestupuje boží ctnost jako do andělů.
Dante spojuje laskavost dámy s náboženskou vírou a s vizí světa, která se později objeví v BK. Dáma je zázračná bytost, o čem se lidský zrak může každodenně přesvědčit. Její vzezření (l‘aspetto suo) pomáhá víře, která je lidstvu nade vše prospěšná, neb její pomocí můžeme uniknout věčné smrti a získat věčný život. Ve vzezření dámy, v jejích očích a v jejím úsměvu, se odráží "radosti Ráje". Ti, kteří se na ni dívají, se stávají šťastnými. Je to ale jen dočasné štěstí pozemské a ne věčné štěstí Ráje.
Krása dámy je jako ohnivý déšť, který na nás padá shůry. Je to žár lásky a milosrdenství, zapálený laskavým duchem. Ale její krása dosahuje i opaku, odčiňuje a ničí vrozené lidské neřesti, které jsou hlavními nepřáteli dobrých myšlenek.
V 9. kapitole vysvětluje Dante rozdíl mezi kanconou, chválící "laskavou dámu", a baladou "Vy, které umíte konverzovat s Láskou", sepsanou ve stejné době. V baladě se tatáž dáma jevila Dantovi jako povýšená a pyšná (fera e superba). O tomto zdánlivém rozporu mezi kanconou a baladou jsem se již zmínil v 3. části článku.
Dante se zmiňuje, v rámci scholastického pojednání o zraku, že v době zrodu této kancony (1294 – 1298) si usilovným čtením pokazil zrak, který se mu později zlepšil pobýváním ve tmě a koupelemi očí v čisté vodě.
V 11. kapitole se Dante konečně dostane k alegorickému výkladu kancony. "Laskavá dáma" je dáma intelektu, která je nazývána filozofie. Název pochází od Pythagora a v řečtině znamená lásku moudrosti. Filozof je milenec moudrosti, což je termín ne arogance, ale pokory. "Tak nikdo není nazýván filozofem pro běžnou lásku znalosti" (Così non si dice filosofo alcuno per lo comune amore [al sapere]).
Filozofie vyžaduje lásku, oddanost a obětavost. Dante kritizuje všechny ty, jejichž nejvyšší cíl je finanční odměna a vysoce postavené místo. Sem dle něho patří právníci, lékaři a téměř všichni členové náboženských řádů. Oproti tomu, pravá filozofická činnost vyžaduje dobrotu přátelské duše, správnou touhu a rozum bez vedlejších motivů. Dle Aristotelovy "Etiky", účinná příčina filozofie je pravda a cílem filozofie je skutečné štěstí, které je získáno uvažováním o pravdě.
Povaze skutečné filozofie jsou věnovány následující dvě kapitoly (C III, 12-13). Láska představuje studium, kterým se Dante snažil získat srdce dámy. Filozofie existuje tehdy, když duše a moudrost se vzájemně milují. Básník chválí schopnost filozofie, nazývá jí "láskyplné užití moudrosti" (l‘amoroso uso della sapienza). Filozofie poskytuje svrchované štěstí těm, kteří se jí dvoří, kteří s její pomocí zdokonalují svou lidskou povahu a blíží se tak k Bohu. Dante vzdává intelektuální, básnický a psychologický hold svému osvícení, které získává z rukou krásné dámy, symbolu filozofie.
Filozofie v opravdovém smyslu existuje v nejvyšší míře v Bohu jako svrchovaná moudrost, láska a aktivita. Není však jen v Bohu, je též v andělích, kteří rozjímají o Bohu. Filozofické studium, jak již povězeno, vyžaduje lásku. Proto démoni a padlí andělé v pekle nejkrásnější dámu nevidí. Též značná část lidstva je z filozofického studia vyloučena, neb žije víc dle smyslů než dle rozumu. A dokonce ti, kteří na základě správné motivace dosáhli lásky moudrosti, jsou (na rozdíl od andělů) schopni věnovat se nejkrásnější dámě filozofii jen sporadicky.
Poslední dvě kapitoly (C III, 14-15) se zabývají transcendentní a nebeskou povahou Dantovy filozofie. V 14. kapitole je chválena láska coby součást filozofie. Filozofie je nebeská myšlenka, která je "více než lidská činnost" (più che umana operazione), která nejen pomáhá poznat svět pomocí rozumu, ale též naznačuje nevysvětlitelná tajemství a poskytuje základ naší víry. Pomocí tři křesťanských ctností, víry, naděje a milosrdenství, jsme schopni se povznést do nebeských Athén, kde stoici, peripatetici a epikurejci jsou sjednoceni světlem věčné pravdy. Spojení tří hlavních filozofických směrů antiky s třemi křesťanskými ctnostmi vyjadřuje Dantův názor, že filozofie není oddělena od víry, ale naopak víře napomáhá.
V závěrečné 15. kapitole je chválena moudrost filozofie, která odpovídá tělesné kráse dámy v kanconě. Oči dámy jsou vysvětleny coby filozofické demonstrace či důkazy, zatímco její úsměv symbolizuje její přesvědčení, skrze které, jako za závojem, lze zahlédnout vnitřní světlo moudrosti.
Dante představuje rozum jako charakteristickou vlastnost člověka. Zdokonalováním rozumu docházíme štěstí, neb vše svou povahou touží po dokonalosti. Blaženost je něco dokonalého a touha něco defektního, neb toužíme po tom, co nemáme. V tomto pojetí Dante nerozlišuje mezi rozumem a lidskou moudrostí. Dante spojuje své filozofické úvahy o rozumu s biblickými citáty o moudrosti z "Poučných knih" Starého zákona ("Přísloví" a "Kniha moudrosti").
V "Knize moudrosti" je psáno: "Kdo odhodí moudrost a nauku je nešťastný". Do jisté míry transcendentní náměty oslňují naší mysl, neb je přijímána existence entit, které nemůžeme smyslově vnímat (tj. jsoucnost Boha, věčnosti a prvotní hmoty). Není v našich schopnostech poznat kdo je Bůh (a co jsou jisté další věci), ale dík své povaze jsme dostatečně moudří, že netoužíme po tomto druhu poznání. Je to nutnost určená vůlí Boží. K této myšlence se Dante vrátí v BK slovy Piccardy Donati, sestry Forese Donatiho, v Ráji (BK, R III, 85):
...E 'n la sua volontade è nostra pace:
ell'è quel mare al qual tutto si move
ciò ch'ella crïa o che natura face".
...A jeho vůle pokoj náš je stálý;
Ona je mořem, kam vše ve vesmíru
jí stvořeném jak veletok se valí".
Krása moudrosti, která je tělem filozofie, má svůj původ v morálních ctnostech. Dle Aristotelovy definice štěstí spočíva v souladu jednání s ctnostmi po celý náš život. Moudrost je pro Danta hlavně a především moudrost Boha. Neexistuje pro něho oddělení posvátného a profánního. A tak na konci 3. knihy Convivia je rozum spojen s moudrostí a Aristotelés s prorokem Šalamounem.
Convivio, Kniha IV., Kapitoly 1-15
Čtvrtá kniha Convivia, která je svojí délkou téměř tak dlouhá jako tři knihy předchozí, se zabývá definicí vznešenosti (gentilezza). Tato kniha byla napsána coby komentář kancony "Sladké rýmy lásky" (Le dolci rime d’amor). Obsah této knihy je svým zaměřením etický a politický. Text naznačuje, že 4. kniha byla napsána těsně před 1. dílem BK.
Dante v úvodu vysvětlujícího komentáře (C IV, 1-3) konstatuje, že musí opustit své "sladké rýmy lásky" a věnovat se správnému pochopení opravdové lidské "urozenosti" (nobilitade, nobilitate). Dle něho v komentáři k této kanconě postačí uvést pouze doslovný a ne též alegorický význam.
V čem spočívá opravdová vznešenost? Dante si bere příklad z Aristotela, který vždy nejprve vyvracel omyly nepřátel pravdy a poté demonstroval pravdivý názor. Za mylný je třeba považovat názor posledního římského císaře Fridricha II. Štaufského (cf. 1. a 2. část článku). Ten, v odpovědi na dotaz, definoval vznešenost jako "bohatství předků a dobré způsoby" (antica ricchezza e belli costumi). Někdo méně vtipný, dodává Dante, z toho vyjmul druhou půlku a zbylo jen "bohatství předků".
Dante se v třech následujících kapitolách (C IV, 4-6) zabývá autoritou římského císaře na jedné straně a autoritou Filozofa (Aristotela) na straně druhé. Císařský majestát plyne z nutného společenského uspořádání lidstva, neb, jak praví Filozof, člověk je od přírody společenské zvíře. Pro svou realizaci člověk potřebuje rodinu, která potřebuje sousedy a ti potřebují město. Město pak potřebuje sousední města, za účelem obchodu a obrany, a tak vznikají království. Ale, coby důsledek lidské chamtivosti, vznikají sváry mezi královstvími, které vedou k válkám, které přinášejí zkázu městům, sousedstvím, rodinám a jednotlivcům.
Celý svět by dle Danta měl být jedna monarchie, aby nedocházelo k válkám mezi jednotlivými královstvími. Svět potřebuje jednoho svrchovaného vůdce, asi jako v případu kapitána lodi. Někdo může namítnout, že i když svět potřebuje vládce imperia, není žádný pádný důvod pro to, aby jím byl římský princ (romano principe). Moc Římského imperia byla získána silou, což se jeví jako opak rozumu.
Takovéto názory Dante odmítá, neb věří, že Svatá říše římská Fridricha II. je pokračováním Řimského imperia. Římané byli Bohem vyvolený svatý národ, v kterém byla přimíchána vznešená krev Trojanů (l‘alto sangue troiano). Římané získali moc prostřednictvím Boží prozřetelnosti, která přesahuje všechen rozum. Myšlenka o Římanech, coby vyvoleném národě, se objeví později detailněji jak ve spisu Monarchia, tak i v BK.
V 5. kapitole je poskytnuto další opodstatnění vyvolenosti Říma. Když bylo v nebesích rozhodnuto o tom, že Boží syn příjde mezi pozemšťany, musely k tomu být optimální podmínky. V té době nejen planety měly svou nejlepší konstelaci, ale i Římské imperium bylo sjednoceno v míru pod jedním vládcem, císařem Augustem. Též Ježís byl narozen v nejsvětější linii krále Davida, z které pocházela Ježíšova matka Marie. Dante tvrdí, že v době narození Davida Trojan Aeneas vstoupil do Itálie a založil Římské imperium. Tato paralela mezi rodovou linií krále Davida a založením Říma je patrně převzata Dantem z knih Brunetta Latiniho Tesoretto, o které jsem se zmínil v 2. části článku.
Celá 5. kapitola je oslavným pajánem o "věčném městu" Římu a jeho slavné pohanské minulosti. Dante nachází ospravedlnění potřeby svrchované světské moci, která dopňuje duchovní autoritu papeže, prostřednictvím Vergilovy Aeneidy. Římští králové (Dante jich jmenuje sedm) a hrdinové antického Říma (deset je zmíněno jménem) byli nástroje Boží prozřetelnosti v dějinách Římského imperia. Apoteóza Říma končí tvrzením, že i kameny římských zdí jsou "hodné úcty", včetně půdy, na které stojí svaté město.
V začátku 6. kapitoly se Dante zaobírá etymologií slov "autor" a "autorita". Dante zde uvádá dva možné původy slova "autor" a to z latinského aueio, "vázat slova dohromady", a z řeckého slova autentin, což v řečtině znamená "hoden důvěry a poslušnosti". Jak detailně rozebírá jeden moderní komentátor (A. R. Ascoli), Dante zcela opomíjí dnes uváděný původ slova "autor" z latinského augere, "zvětšovat, množit".
Po určení svrchované politické autority, musí být identifikována i svrchovaná autorita filozofická. Touto je Filozof Aristotelés, který je "nanejvýš hoden naší důvěry a poslušnosti" a který překonal, zejména svou etikou, filozofii stoiků, epikurejců a akademiků (C IV, 6). Autorita filozofa neubírá autoritě císaře, obě se doplňují. Filozofie bez podpory imperia je slabá a císař bez duchovního rádce je nebezpečný. V BK převezme roli mravního průvodce Vergil, což je následek Dantova pozdějšího zdůraznění role básníka namísto filozofa.
Všichni vládci by měli mít své filozofické poradce. Ti, kteří tak nečiní jsou nejen pouzí "uchvatitelé moci", ale i "nepřátele Boha". Na tomto místě jsou kriticky zmínění, tak jako ve spisu "O rodné řeči" (De vulgari eloquentia, I, xii, 5), neapolský král Karel II. z Anjou (1248 - 1309) a sicilský král Fridrich Aragonský (1296 - 1337).
Po objasnění císařské a filozofické autority se Dante v 7. kapitole vrací ke své kanconě. Ostře kritizuje názor, že potomek urozeného člověka je automaticky též urozený. Ten, který zbloudí, ač by mohl následovat šlépěje svého rodu, je ne ničemný, ale ze všech nejničemnější (non vile ma vilissimo).
V následujících dvou kapitolách (C IV, 8-9) je vysvětleno v čem Dante nesouhlasí s Aristotelem a císařem Fridrichem ohledně vznešenosti. Pokud se týká Filozofa, je tento nesouhlas toliko zdánlivý. Když Filozof praví, že názor většiny nemůže být zcela nesprávný, jedná se názor založený na soudu rozumu. Ale většinový názor ohledně vznešenosti je povrchně iracionální a nikoliv rozumový.
Pokud se týká císařovy autority, Dante není neuctivý, neb názor Fridricha II. o vznešenosti se nachází mimo okruh císařovy absolutní autority jako je např. uzavírání sňatků, branná povinnost či dědické nároky. Názor o vznešenosti spadá do morální filozofie a císař není morálním filozofem. Definice vznešenosti (gentilezza) nepatří mezi umění císařské vlády, tudíž nejsme povinni ho uctívat v této záležitosti.
V 10. kapitole Dante znovu vyvrací císařův názor, že bohatství a čas (antica ricchezza) jsou zdrojem vznešenosti. Dobré způsoby (belli costumi) se týkají jen malé části vznešenosti. Bohatství samo o sobě nemůže poskytnout vznešenost. Taktéž bohatství nemůže vzít vznešenost tomu, kdo ji opravdu vlastní, neb "ani rovná věž nemůže být nakloněna řekou, která teče daleko" (né la diritta torre fa piegar rivo che da lungi corre), jak praví Dantova kancona.
Bohatství je podrobeno ostré kritice v následujících třech kapitolách (C IV, 11-13). Dle Danta bohatství je nízké svojí povahou, svojí nedokonalostí. Ať je bohatství jakkoliv velké, nepřináší mír, ale spíše zármutek. Souhrně je bohatství nabýváno třemi způsoby: náhodně, náhodně s pomocí rozumu a rozumově s pomocí náhody, ať již legálně či nelegálně. Bohatství nabyté nelegálně nemá nic společného se vznešeností. Dante však není nakloněn ani nabývání bohatství legálním způsobem jako je obchod, který vyžaduje cílevědomé úsilí, zatímco mysl dobrého člověka by měla být zaměstnána vyššími záležitostmi.
Bohatství je nebezpečně nedokonalé tím, že podvrací to, co slibuje a přináší opak slibovaného. Z člověka, jehož cílem je bohatství, se stává lakomec. Bohatství nikdy neposkytuje nasycení a osvěžení, ale naopak vzbuzuje novou nesnesitelnou žízeň. A, jak upozorňuje Cicero, bohatci jsou trápeni nejen žízní, ale i obavou ze ztráty majetku. Toto dobře vědí "bídní kupci, kteří putují světem" ('li miseri mercantanti che per lo mondo vanno), kteří se chvějí strachem při každém zašumění listí.
V 14. a 15. kapitole Dante vyvrací názor, že čas je příčinou vznešenosti. Tak např. dědeček "dobrého Gherarda" (il buon Gherardo), Gherardo da Cammino (cf. konec 5. části článku), byl nízkého původu. Kdo by se odvážil říci, že Gherardo nebyl vznešený, památka jeho vznešenosti bude trvat navěky. Tato zmínka o Gherardovi, který zemřel v r. 1306, nasvědčuje, že 4. kniha Convivia byla napsána někdy po tomto datu.
Lidský rod začíná od Adama. Když Adam byl vznešený, jsme všichni vznešení, když byl nízký jsme všichni nízcí. A toto je naprosto chybné dle Filozofa, dle naší Víry, která nemůže lhát a dle antických pohanských zákonů a doktrin.
