Přibližné období sepsání BK
Kdy Dante začal a skončil své tři epické básně (cantiche) BK je známo jen přibližně. Většinou se má za to, že se svým dílem začal v letech 1307/08, kdy opustil sepisování traktátu Convivio. První cantica BK "Peklo" obsahuje časté odkazy na prvá léta básníkova exilu. Nejpozdější událost, která pomáhá určit dobu sepsání "Pekla" je vyhladovění, kapitulace a upálení Fra Dolcina Tornielliho, vůdce kacířské sekty tak zvaných fraticellů, v r. 1307 (BK, P, XXVIII, 55-60). Dante "Peklo" dokončil kolem r. 1310. Druhá cantica "Očistec" byla pravděpodobně sepsána v letech 1310-1313/14. Třetí cantica "Ráj" byla započata kolem r. 1315 a dokončena v roce Dantovy smrti 1321.
Sepisování "svaté básně" (poema sacro), zajisté po všech stránkách úctyhodný výkon, udržovalo Danta ve štíhlosti, jak sám uvádí, po mnoho roků (BK, R, XXV, 1-3):
Se mai continga che 'l poema sacro
al quale ha posto mano e cielo e terra,
sì che m' ha fatto per molti anni macro,
Stane-li se, že posvátné ty slohy,
k nimž zem i nebe ruku přiložily,
takže jsem pro ně hubeněl rok mnohý,
Fiktivní letopočet Dantovy pouti
Prvá epické báseň (cantica) BK (P, I, 1-3) začíná terzinou:
Nel mezzo del cammin di nostra vita
mi ritrovai per una selva oscura,
ché la diritta via era smarrita.
Kde v půli život náš je se svou poutí
procházet musel jsem tak temným lesem,
že pravý směr jsem nemohl uhodnouti.
V druhé knize Convivia Dante objasnil rozdíl mezi doslovným a alegorickým smyslem textu (cf. 6. část článku). V doslovném smyslu textu Dante na začátku BK uvádí, že mu bylo 35 let, kdy náhle zbloudil z cesty v temném lese.
Věk 35 let (dle C IV, 24) představuje pro Danta nejvyšší bod životního oblouku (cf. 8. část článku). Dante zde převzal očekávanou délku života ze Žalmů Starého Zákona: (Ž, 90, 10): "Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme."
Dantemu bylo 35 let v květnu jubilejního roku 1300. Začátek Dantovy pouti do mimosvětských končin však začíná o něco dříve, a to na Velký pátek 25. března r. 1300. Dantologové uvádějí nesrovnalost s dnešním kalendářem, dle kterého Velký pátek v r. 1300 připadal na 8. duben. O významu jubilejního roku 1300 pro papeže Bonifáce VIII. a Danta jsem se zmínil v 4. části článku.
Dantova záliba v numerologii ho přiměje k tomu, aby vypočítal, že jeho cesta do pekla se odehrála 1266 let po Kristově ukřižování (BK P, XXI, 112-114):
Ier, più oltre cinqu' ore che quest'otta,
mille dugento con sessanta sei
anni compié che qui la via fu rotta.
Včera, pět hodin dál než v tuto chvíli,
Dvanáct set šedesát šest bylo roků,
Co pobořeny cesty tady byly.
Jistě též není náhodné, že v r. 1266 se narodila Beatrice, která umožnila Dantovi "vznešený let" (l’alto volo) do Ráje (BK, R, XV, 53-54):
...mercé di colei
ch'a l'alto volo ti vestì le piume.
...a díky za to ta má,
jež křídla dala ti, že duše vzlétla.
Trojková struktura Božské komedie
Celá BK používá básnickou strukturu rýmovaných tříverší, terza rima, v které se rýmy na konci řádek obměňují dle schématu:
a – b – a / b – c – b / c – d – c / d – e – d / e – f – e / f – g – f / atd.
Toto rýmované schéma dodržuje i český překlad BK O. F. Bablera a Jana Zahradníčka, který používám v tomto článku. Jelikož každá řádka terziny je jedenástislabičná (endecasillabo), nejkrásnější to řádka italského verše dle spisu De volgare eloquentia (2.5.3), každá terzina se skládá z 33 slabik.
Již ve Vita Nova (29.3) Dante psal, že zázračnost Beatrice je symbolizována číslem 9, s druhou odmocninou 3 coby vyjádření Boží trojice. Též ve "svaté básni" trojka je krajně důležité číslo. BK má tři průvodce: Vergila, Beatrici a Bernarda z Clairvaux v roli přímluvce.
BK má tři díly (cantiche), které se zase dále dělí na tři podčásti o 11 zpěvech. Každá cantica má 33 zpěvů; toto číslo připomíná roky Vykupitele během jeho pozemského života. Dohromady má BK 100 zpěvů, neb "Peklo" má o jeden zpěv navíc, což symbolizuje jeho porušenost a nesoulad. Dohromady však číslo 100 představuje dokonalost dle středověké symboliky.
Tři alegorické šelmy zla a Chrt
Na začátku své pouti (BK, P, I, 32, 45 a 49), Dante potká tři dravé šelmy: levharta (lonza), lva (leone) a vlčici (lupa) které mu brání stoupat do kopce, který je interpretován v dantovské literatuře jako symbolické očekávání hory Očistce.
Dante zde následuje Starý Zákon (Proroctví Jeremiášovo, 5, 6): "Proto je zadáví lev z divočiny, zahubí je stepní vlk. U jejich měst bude číhat levhart a rozsápe každého, kdo z nich vyjde, neboť jejich nevěrností je tolik, tak četná jsou jejich odvrácení."
Co však tyto tři šelmy symbolizují v Dantově BK? Klíč k rozluštění alegorie hladové vlčice poskytuje pasáž (BK, O, XX, 10-12), kde Dante vznáší tuto kletbu :
Maladetta sie tu, antica lupa,
che più che tutte l'altre bestie hai preda
per la tua fame sanza fine cupa!
Buď zlořečena, vlčice ty stará,
Jež lupu více máš než šelmy jiné
Pro hlad svůj, jenž se o sebe jen stará.
Vlčice se objeví na terase, na které je smýván hřích lakomství a je tudíž pro Danta symbolem lidské lakoty, což je v souladu s listem apoštola Pavla Timotejovi (1Tm, 6, 10): "...kořen všeho zla je láska k penězům; a už mnoho těch, co se po nich pachtili, zabloudili od víry a připravili si mnoho bolestí." Vše zahrnující a vše ohrožující chamtivost je všeobecný hřích středověku, obzvláště obchodních vrstev italských komun. Zároveň to může být symbol penězichtivé církve a zejména papeže Bonifáce VIII. (cf. 4. část článku), jehož obětí se Dante cítil. Pro tuto interpretaci je uváděno, že socha vlčice kojící zakladatele Říma Romula a Rema stávala tehdy před papežským palácem (Basilica di San Giovanni in Laterano).
Klíč k pochopení alegorie levharta je Dantova poznámka, že tuto šelmu potkal (BK, P, I, 43):
l'ora del tempo e la dolce stagione;
v té jitřní chvíli a v tom jarním čase.
"Sladká roční doba" (la dolce stagione) znamená v Dantově symbolice období lidského mládí, pro které charakteristickým hříchem je chtíč a bezuzdnost. Snad levhart představuje i závist a stranickou nenávist. Později se poutník Dante zmiňuje, že je opásán provazem (BK, P, XVI, 106-108):
Io avea una corda intorno cinta,
e con essa pensai alcuna volta
prender la lonza a la pelle dipinta.
Já opásán měl provaz kolem těla,
jímž v jedné chvíli za dřívějších časů
pardála spoutat moje ruka chtěla.
Básník stojí před propastí spodního pekla. Podává svůj provaz, kterým dříve chtěl spoutat levharta, průvodci Vergilovi k přilákání giganta Geryona, což je obluda s třemi hlavami a třemi těly, kterou zabil Herakles. Jak praví básník v následujícím zpěvu, Geryon je "špinavý obraz podvodu" (sozza imagine di froda), (BK, P, XVII, 7). V BK Geryon představuje symbol lsti a zrady, takže interpretace levharta a provazu se dík této symbolice komplikuje.
Provaz symbolizuje buď mravní zdrženlivost a pokoru (františkánský opasek) nebo samotnou lest. Dle Aristotelovy Etiky podvod a chtíč jsou spojeny dohromady. Dle jiných již středověkých interpretací provaz je symbolem "klamného záměru", neb sexuální láska spoutá tímto provazem i moudrého člověka.
Lev s největší pravděpodobností symbolizuje hřích pýchy; dle jiných interpretací představuje znamení francouzského královského domu, jehož politika osudově zasáhla Danta.
Čtvrté zvíře zmíněné v 1. zpěvu "Pekla" je Chrt, o jehož pravém významu je mnoho dohadů. Dantův průvodce Vergil pronese proroctví o tom, že nenasytná vlčice bude zahubena Chrtem, který zachrání Itálii (BK, P, I, 101-106):
Molti son li animali a cui s'ammoglia,
e più saranno ancora, infin che 'l veltro
verrà, che la farà morir con doglia.
Questi non ciberà terra né peltro,
ma sapïenza, amore e virtute,
e sua nazion sarà tra feltro e feltro.
Di quella umile Italia fia salute
Je mnoho zvířat, s kterými se páří,
a bude, dokud Chrt se neobjeví,
který ji usmrtí a zlobu zmaří.
Ten o statcích a o penězích neví,
A v něm se láska, ctnost a moudrost mísí:
ten mezi dvěma Feltry se nám zjeví,
On poníženou Itálii vzkřísí...
Konkrétnější výklady tohoto proroctví se domnívají, že Chrtem by mohl být Dantův dočasný ochránce Cangrande della Scala (v italštině "velký pes") z Verony či některý z příslušníků kondotierského ghibellinského rodu hrabat da Montefeltro. O rozdílném hodnocení Guida da Montefeltra v Conviviu a BK jsem se zmínil v 8. části článku. Místo "mezi dvěma Feltry" je snad Verona, mezi městem Feltro v severním Venetu a hornatou oblastí Montefeltro v severní Marche. Z hlediska politického by mohl být Chrtem "monarcha", jemuž Dante věnoval svůj traktát "O světovládě" (Monarchia) a který měl přivodit ve světě mír a spravedlnost. Dantologická literatura uvádí, že v meziválečném období minulého století Benito Mussolini, il Duce, byl několika komentátory nazýván Veltro "ponížené Itálie".
Vergil, Dantův průvodce Peklem a Očistcem
Na pomoc Dantovi, který je ohrožován třemi šelmami, přijde muž (BK, P, I, 63), "jenž dík dlouhému mlčení vypadá zesláblý" (chi per lungo silenzio parea fioco). Stín se představí jako autor "Aeneidy", pro Danta největší antický básník Vergil (Publius Vergilius Maro). Dante považoval Vergila za představitele rozumu, kterému není nápomocna milost křesťanského Boha (BK, O, XVIII, 46-48):
Ed elli a me: "Quanto ragion qui vede,
dir ti poss’ io; da indi in là t’aspetta
pur a Beatrice, ch’è opra di fede.
A ke mně on: "Co zří tu rozum čirý,
ti mohu říci; více poví tobě
však Beatrice – je to věc víry.
Vergil je však víc než alegorická postava představující rozum. Je to mistr, mudrc (saggio, savio), doktor-učitel, otcovská postava a vůdce. V jedné pasáži Dante přirovná Vergila dokonce k matce-ochránkyni (BK, P, XXIII, 38). Bylo spočítáno, že na 21 místech BK je Vergil nazván "básníkem" (poeta), což je titul, v který doufá sám Dante po svém vytouženém (a nikdy neuskutečněném) návratu do rodné Florencie.
Proč si však Dante jako svého průvodce zvolil antického básníka a nikoliv antického filozofa Aristotela, (BK, P, IV, 131), "mistra těch, kteří vědí" ('l maestro di color che sanno)? Na jednom místě se překvapivě dozvíme, že Vergil byl jediný zdroj Dantova "krásného slohu" (BK, P, I, 85-87):
Tu se' lo mio maestro e 'l mio autore,
tu se' solo colui da cu' io tolsi
lo bello stilo che m' ha fatto onore.
Mně mistrem jsi, mně původem jsi blaha,
Jen z tebe čerpal jsem svou lačnou duší
sloh krásný, jímž se sláva moje vzmáhá.
Překvapivě, neb před sepisováním BK Dantův básnický styl byl stěží ovlivněn Vergilem. Zdá se však, že Dante v BK od Vergila převzal různost básnických stylů, od stylu pokorného v básnické sbírce "Zpěvy pastýřské" (Bucolica), ke stylu střednímu v básnické sbírce "Zpěvy rolnické" (Georgica) až ke stylu vznešenému v mytologickém eposu "Aeneida".
Dantův Vergil je zeslaben dlouhým mlčením, jak již výše zmíněno, neboť není nasloucháno jeho politickému poselství o věčném poslání Říma. Vergilova "Aeneida" je pro Danta biblí Římského imperia. Dle 4. knihy Convivia (cf. 7. část článku), Bůh vyvolil Řím vládnout světu. Nyní v jubilejním roce 1300, kdy se odehrává fiktivní Dantova pouť, je celý svět na scestí, neb v Římě nesídlí žádný císař, který by světu přinesl mír, spravedlnost a dobrou vládu. To je i důvod, proč Vergilovo poselství je oslabeno a zanedbáváno.
Toto Dantovo ústřední politické poselství je opakováno v závěrečné kapitole Dantova latinského spisu Monarchia, o kterém ještě bude řeč. Lidstvo má dle Danta dvojí cíl: dočasné pozemské štěstí v pozemském Ráji a štěstí věčné v Ráji nebeském. K tomuto dvojímu cíli ustanovil Bůh lidstvu dva průvodce: císaře vládnoucího v souladu s filozofickým učením, a papeže, který vládne v souladu s Božím zvěstováním.
Jelikož císař má vládnout "v souladu s filozofickým učením" (secundum philosophica documenta), převezme Dantův průvodce Vergil částečně podobu Aristotela. Tak Dantovo "Peklo" je rozčleněno do značné míry podle Aristotelovy Etiky. V Očistci zase převezme Vergil císařovu roli vést lidstvo k pozemskému štěstí v pozemském Ráji. Vergil Danta opouští v okamžiku, kdy se dostaví Beatrice, aby vedla poutníka Danta dále do nebeského Ráje mimo prostor a čas.
Dante v doprovodu Vergila dorazí do pozemského Edenu. Tam se s ním Vergil loučí a sděli mu (BK, O, XXVII, 130-132):
Tratto t' ho qui con ingegno e con arte;
lo tuo piacere omai prendi per duce;
fuor se' de l'erte vie, fuor se' de l'arte.
Já ved tě, důvtipem si pomáhaje.
Teď za vůdce svou vůli můžeš vzíti:
Sráznost i těsnost cesty zdolána je.
Doslovně je to "s důvtipem a uměním" (con ingegno e con arte), což může být ono spojení mezi filozofií a císařskou autoritou, které je tak vroucně zmíněno v 6. kapitole 4. knihy Convivia (cf. 7. část článku): Filozofie bez podpory impéria je slabá a císař bez duchovního rádce je nebezpečný.
Dante je poté, v závěru 27. zpěvu "Očistce", Vergilem ověnčen korunou a mitrou (liturgickou čepicí vysokých církevních hodnostářů), na znamení moci, kterou má mít jako básník ve věcech světských i duchovních. Podobné pocty se dostávalo římským císařům.
Beatrice a Bertrand, Dantovi průvodci "Rájem"
Jak již uvedeno v 2. části článku, na konci své prvotiny „Nový život“ Dante přislíbil psát o Beatrici tak, jak o žádné jiné ženě:
...io spero di dicer di lei quello che mai non fue detto d'alcuna.
...doufám o ní psát tak, jak nebylo nikdy psáno o jiné ženě.
Za průvodkyní na mimozemské pouti kosmem k Empyreu, nebeskému Ráji, si Dante zvolil ženu z Florencie, které se nedostalo blahoslavení katolickou církví. Ve věku, který dbal přikázání sv. Pavla (I. Kor. 14, 34-35), aby ženy v církevních shromážděních mlčely.
Oproti tomu v BK Beatrice káže a opravuje Danta na každém kroku jeho pouti. Beatrice kárá dokonce teology a kazatele za nesmysly, které hlásají na zemi. Postava Beatrice v BK není alegorická; nepředstavuje dogma, teologii, církev či zvěstování. Beatrice je pro Danta odraz Božího světla, "Boží zrcadlo" (speculum Dei), které poskytuje poutníkovi Dantovi spojení se svým Tvůrcem. Při setkání s Beatricí na vrcholu Očistce (BK, O, XXXI, 139) ji Dante nazývá "bleskem věčně planoucího jasu" (isplendor di viva luce eterna).
Příslib průvodkyně v "Pekle"
V úvodním zpěvu BK (P, I, 121-123) Vergil přislíbí Dantovi novou průvodkyni:
A le quai poi se tu vorrai salire,
anima fia a ciò più di me degna:
con lei ti lascerò nel mio partire;
Však chceš-li znát i sídla všeho blaha,
pak svěř se duši hodnější, než má je:
s tou jdi, až jinam povede má dráha,
Jak vypráví Vergil Dantovi, Beatrice sestoupila do Limbu, prvního kruhu Pekla, a vyzvala Vergila, aby se vydal Dantovi na pomoc. Vergil popisuje tu, která ho vyzvala (BK, P, II, 55-57):
Lucevan li occhi suoi più che la stella;
e cominciommi a dir soave e piana,
con angelica voce, in sua favella:
Jas hvězdy záře jejích očí byla,
A ona, tichá, sladká, odevzdaná,
andělským hlasem ke mně promluvila:
Beatrice dále sděluje Vergilovi, že "přítel můj, ne však přítel štěstí" (l'amico mio, e non de la ventura) upad v nebezpečí, dostává se na zlé scestí a klesá do veliké bídy. K tomu dodává (BK, P, II, 70-72):
I' son Beatrice che ti faccio andare;
vegno del loco ove tornar disio;
amor mi mosse, che mi fa parlare.
Mne, Beatrici, vedla lásky síla
Sem z míst, kam duch můj se znova vrátí,
A láska nutí mne, bych promluvila.
Dantova záchrana, dle vypravování Vergila, leží na srdci kromě Beatrice též Panně Marii a Lucii. A sv. Lucie připomene Beatrici, že Dante ji tak miloval, že kvůli ní vystoupil z davu (BK, P, II, 103-105):
…Beatrice, loda di Dio vera,
ché non soccorri quei che t'amò tanto,
ch'uscì per te de la volgare schiera?
...Beatrice, chválo Bohu milá
toho, jenž tě tak miloval, že davy
pro tebe zanechal, jsi opustila?
V následující 10. části bude popsána úloha Beatrice v "Očistci" a v "Ráji". V závěrečných třech zpěvech "Ráje" přivolá Beatrice třetího Dantova průvodce, kterým je sv. Bernard z Clairvaux.
