Zastánci naznačují, že nechuť Čechů k americké raketové základně je jakousi úchylkou, plynoucí z politické zabedněnosti, typické čecháčkovské malosti a neloajality. Když ne my, tak naši sousedé po takové skvělé příležitosti jistě nedočkavě skočí. Ale podíváte-li se k sousedům snadno poznáte, že se jedná o nehoráznou lež. Vojenskou základnu impéria utrženého z řetězu, navíc bez možnosti jakékoli kontroly hostitelského státu, nechce na svém území žádný národ.
Těžko najdeme v naší blízkosti národ, jehož historická zkušenost je odlišnější. Když jsme my zalézali do děr, oni bojovali a umírali. Když oni řeknou vlast, myslí to vážně, když potkají svého vojáka, je to pro ně ochránce vlasti a ne Švejkův příbuzný. Přesto se v této otázce dokonale shodneme. Podle průzkumu polského veřejného mínění, provedeného začátkem srpna, nesouhlasí s umístěním základny na polském území 63% respondentů, pro je pouhých 23%. Zajímavá, je také informace o tom, že jednání probíhají od roku 2002 a zmínka o “twarde żądaniach” Američanů. Předpokládám, že tyto podmínky i termín zahájení jednání byly pro českou stranu stejné. Jak odlišné od konejšivých slov pánů Vondry a Svobody, kteří vlastně nic neví a chtějí jednat!
Nechci dlouze argumentovat pro nebo proti, protože by to byl to pokus o vlomení do otevřených dveří, v této otázce mají již obyvatelé našeho regionu jasno. Zbylých 17% je třeba respektovat a myslet na to, že i dnes existují třeba zastánci dutosvěta. I mediálním manipulátorům musí být jasné, že jsou v tomto případě zcela bezmocní (i když třeba ČT nebo některé celostátní deníky vyvíjí až komickou snahu). Teď je zajímavé sledovat, jak to ve skutečnosti dopadne. Pokud se základna postaví, bude to názorná demonstrace toho, co si vládnoucí elita představuje pod pojmem demokracie a zcela objasní, koho vlastně reprezentuje. Bude nad slunce jasnější, zda jsme suverénní země nebo jen poslušný satelit. Postavit se takto silnému konsenzu veřejného mínění v zájmu cizí mocnosti by posunulo vládnoucí režimy do pozice předlistopadových bolševiků, jejichž servilita k “bratrovi” byla sice z počátku zdrojem síly, ale nakonec i porážky. S pojmy jako vlast, národní hrdost nebo suverenita nejde nakládat ledabyle a prohřešky v těchto oblastech se nezapomínají žádnému režimu. Naši politikové asi nejsou nadšeni, že musí k otázce americké základny zaujmout jasné stanovisko a nést důsledky svého rozhodnutí. Koukají z toho jen politické ztráty buď na domácí scéně, nebo ve vztazích k USA. Ty navíc nemají stávající elitě (kromě pochvalného poklepání po rameni) téměř co nabídnout.
Ovšem daleko zajímavější situace by vznikla, kdyby byly USA v obou státech odmítnuty. Možná to zní nepravděpodobně, ale v době, kdy jsou jejich možnosti vynutit si pozitivní rozhodnutí na státu uvnitř EU dost omezené, kdy jdou od jednoho neúspěchu ke druhému, generují nepřátele na každém kroku a demonstrativně porušují standardy všech druhů, nebude pro odpůrce složité aktivovat tak silný antiamerikanismus, v jehož atmosféře bude “ano” politickou sebevraždou pro libovolnou stranu. Domnívám se, že pokud budou v ČR předčasné volby, základna zde s vysokou pravděpodobností nebude, v opačném případě je věc nejistá. Co se stane v Polsku si vůbec netroufám odhadnout.
Středoevropské “ne” by mělo podle mého názoru ještě další, daleko významnější souvislosti. Domnívám se, že by to otevřelo debatu o přítomnosti jakýchkoli amerických základen a vojsk v Evropě. Porážka na východě by aktivizovala už tak sílící antiamerikanismus ve starých zemích, protože by ukázala, že i daleko slabší státy mohou říci ne a celkem nic se nestane. Můžeme polemizovat o tom, zda je dobře nebo ne, ale tento psychologický efekt by se jistě dostavil. Ať bude výsledek jakýkoli, rozhodnutí na dlouhou dobu ovlivní (nejen) naše vztahy k USA. Nejde o 4 km2 území, ani o 10 raket, ani o jeden radar, jde o mnohem a mnohem víc.
