Poválečná situace poznamenaná rozkolem mezi bývalými spojenci znamenala novou vojenskou situaci v Evropě po druhé světové válce.
Sovětský svaz zahájil po skončení druhé světové války ohromnou modernizaci a vyzbrojování své armády. Budoval ohromné tankové síly, mohutně rozšiřoval ponorkovou flotilu, jadernou výzbroj, letectvo, loďstvo a bez ohledu na obnovu válkou zničeného civilního sektoru zbrojil tak, že se stal rozhodující vojenskou silou v Evropě. K tomu připojil na svou stranu země, v kterých ovládli moc komunisté, včetně naší vlasti.
V západní Evropě naopak nastala situace, kdy vlády silně omezovaly výdaje na zbrojení a rozpočty byly směrovány k co nejvyšší obnově ekonomik a prosperitě obyvatel. Tím vznikl v Evropě obrovský nepoměr vojenských sil. V Západním Německu byly sice rozmístěny základny spojenců, ale v síle, která by toto území nemohla úspěšně bránit v případě náhlého vpádu a konvenční války, případně i omezené jaderné války. Dále pak zejména ze strany Francie a Anglie byly snahy redukovat z ekonomických důvodů své vojenské síly rozmístěné v Západním Německu.
Vojenským stratégům na obou stranách Atlantiku byla tato situace zřejmá a jako nejvýhodnější řešení vzniklé situace viděli znovuvybudování západoněmecké armády a její začlenění do NATO. Tím by se vojensky pokryl prostor, který se mohl stát snadným výchozím nástupištěm případného útoku.
Nejprve probíhala jednání na politické úrovni, jejichž nejvýznamnějším výsledkem byly Pařížské dohody v roce 1955, které znamenaly státní suverenitu SRN. A zároveň s Pařížskými dohodami urychlené přijetí Západního Německa do NATO. V tomto okamžiku nelze nezmínit předvídavost Winstona Churchilla, který už v roce 1946 vznesl myšlenku, že západní okupační zóny by měly být časem zařazeny do západoevropského obranného spojenectví. O to paradoxněji se dnes jeví takzvaná Dunkirkská smlouva uzavřená mezi Francií a Velkou Británií v dubnu 1947, která obsahovala dohodu o vzájemném spojenectví v případě nové agrese Německa.
Politici se naprosto správně obávali, že se znovuvyzbrojení Západního Německa setká se širokým odporem a to nejen v celé Evropě. Proto zvolili taktiku, kdy rychle přijímali politicko-vojenská rozhodnutí na úkor detailního plánování a konkrétní strategie.
Bonnská vláda urychleně schválila 8. února 1956 "zákon o všeobecné branné povinnosti" a 15. února byl schválen "zákon o organizaci armády".
V červenci a srpnu 1956 se vydala do Spojených států celá řada politiků z Německé spolkové republiky. Politickou návštěvu tu vykonal předseda řídící vojenské rady generálporučík Adolf Heusinger, spolupracovník ministerstva obrany plukovník de Meziers, vedoucí úřadu pro tisk a informace Felix von Eckard, předseda frakce křesťansko-demokratické strany ve spolkovém sněmu Heindrich Krohne a několik poslanců spolkového sněmu.
Kromě toho měl ve státním departmentu dlouhé rozhovory velvyslanec SNR ve Spojených státech, který dostal zvláštní instrukce z Bonu.
Většina návštěvníků z Bonu byla sice v civilních oblecích, projednávaly se však především vojenské otázky.
Koncem července se v americkém, anglickém a francouzském tisku objevily hlasy publicistů a politických činitelů svědčící o tom, že v těchto zemích sílí nálady proti znovuvyzbrojení Německa.
Tento odpor začal sílit a to jak na obou stranách "železné opony", tak v samotném Západním Německu. Tam se proti vyzbrojení stavěla zejména sociální demokracie a levicový tisk. Na východ od železné opony byl srdceryvný povyk řízený komunistickými propagandisty a vykresloval znovuvyzbrojení Západního Německa jako předehru k zopakování si tragédie druhé světové války.
Zatím také sílila mezinárodní krize a případnému nebezpečí pro západní Evropu mohly účinně čelit jen svazky 7. americké armády rozmístěné v Západním Německu, které byly urychleně vyzbrojovány jadernými zbraněmi všech typů, které byly ve výzbroji USA. Jednalo se především o reaktivní střely "Corporal" a "Honest John" a 280 mm děla schopná střílet jadernou munici.
V roce 1956 na zasedání rady NATO byl schválen plán na vytvoření systému společné protivzdušné obrany, jednotného pro všechny členské země NATO. Spočíval ve vytvoření čtyř pásem spojené protivzdušné obrany s centrálním orgánem v Paříži. Zde se zase projevila nesoudržnost zemí západní Evropy a problémy dělala zejména Anglie, která kategoricky odmítala dát svoje stíhací letectvo pod kontrolu NATO. Některé další země (Norsko, Holandsko) se vymezovaly proti tomuto plánu a vyhlašovaly odpor proti působení vlastních ozbrojených sil mimo území vlastního státu. Zároveň (a zde je přímá paralela se současnou situací) se jednotlivé státy různě stavěly proti zřízení radiolokačních stanic a hlásné služby, která měla být přímo napojena na síť, kterou budovaly Spojené státy podél pobřeží Severní Ameriky od Aljašky po Grónsko.
Dnes může být úsměvné, že hlavním argumentem bylo, že budovaný radiolokační a spojovací systém měl být vybaven výhradně přístroji zkonstruovanými v USA. To i přesto, že evropské země NATO žádným podobným systémem nedisponovaly a ani v nejbližší době nebyly schopné podobně výkonný a zvláště proti rušení odolný systém vyvinout. Už vůbec nebrali tito odpůrci v potaz, že podstatnou část projektu měly hradit Spojené státy, které také nesly břímě nákladů na jeho vývoj, tak jako na vývoj většiny nejmodernějších zbraní.
Odpůrci znovuvyzbrojení Západního Německa tehdy vehementně obviňovali Spojené státy z takzvané "periferní strategie", kde podle nich západní Evropa má hrát úlohu periferie, kde se odehraje příští válka. Že USA schválně manipulují Evropu do pásma hromadného ničení, ať už budou konkrétní formy západní strategie jakékoli. "Evropa tak bude bojovat uprostřed rozvalin svých vlastních měst na úkor USA".
Kdyby od této doby neuplynulo padesát let, tak bych řekl, že argumenty po půl století nemohou být stejné. Bohužel tvrzení, že Spojené státy dělají z evropských spojenců "kanonenfutter" a rezignace na vlastní obranu je stejná, jako před padesáti roky.
Spojené státy se však nenechaly odradit od budování německého Bundeswehru, přestože veřejné mínění nebylo tomuto kroku nakloněno ani v samotných Spojených státech.
Celou situaci ještě poznamenala aféra, kterou vyvolal "vždy dobře informovaný" žurnál "Spiegel". Ten odhalil, kdo stojí za koncepcí vybudování Bundeswehru, kterou otiskl list "Welt" a která byla po strategické stránce i z dnešního pohledu naprosto perfektní a která byla podepsána jen třemi hvězdičkami.
Autor zde nastínil postup vybudování početné západoněmecké armády jako opory NATO, nastínil nebezpečí bolševické ideologie a ruské expanze a také argumentoval tím, že pokud nebudou existovat západoněmecké divize, budou USA nuceny v případě konfliktu sáhnout dříve k jaderným zbraním.
"Spiegel" odhalil, že autorem je generál - polní maršál ve výslužbě Erich von Manstein. Spiegel obvinil Mansteina, že jeho koncepce se neliší od agresivních koncepcí hitlerovského generálního štábu. Dále Spiegel napadal Adenauera, za to že Mansteinovy myšlenky příznivě přijal.
Dnes je Erich Von Manstein (1887-1973) oceňovaný mnohými odborníku jako nejlepší operační velitel 2. světové války a který bojoval již v 1. světové válce na západní frontě už chápán v lepším světle. Roku 1939 sloužil jako Rundstedtův náčelník štábu v Polsku a následně vypracoval plán "Seknutí srpu", nejdůležitější součást Hitlerova tažení ve Francii v roce 1940. V září 1941 se stal velitelem 11. armády a dobyl s ní Krym.
Po pádu Sevastopolu byl povýšen do hodnosti polního maršála a bylo mu svěřeno velení skupiny armád Don v neúspěšném pokusu o vysvobození 6. armády u Stalingradu koncem roku 1942. Při následném ústupu zabránil Rudé armádě v překročení Dněpru a poté brilantním protiúderem dobyl zpět Charkov. Na jaře 1943 se Manstein ve funkci velitele Skupiny armád Jih podílel na plánování operace Citadela, která jej však naplnila velice vážnými pochybnostmi. Po jejím selhání Manstein projevil opět nejvyšší mistrovství a uskutečnil postupný ústup až k polským hranicím. Jeho argumenty pro takovýto dlouhý ústup však nevzal Hitler v úvahu a v březnu 1944 jej nahradil Modelem. To znamenalo konec Mansteinovy vojenské kariéry.
Plán vybudování a vyzbrojení Bundeswehru počítal s dokončením v roce 1960, kdy měla být ukončena nejnáročnější fáze vybudování leteckých a námořních sil. První výzbroj pro pozemní armádu začala docházet jak z USA, tak z amerických skladů v Západním Německu.
Naplánováno bylo, že vzdušné síly se budou skládat z 20ti leteckých svazků s celkovým počtem 1326 letounů. Vojenské námořní síly byly budovány v síle 20ti eskader v celkovém počtu 192 lodí o celkovém výtlaku asi 100.000 tun. Celkový početní stav Bundeswehru byl stanoven na 500.000 mužů, z toho pozemní vojska měla mít 400.000 mužů, letecké síly 80.000 mužů a námořní síly 20.000 mužů.
Formování pozemních vojsk mělo být dokončeno jako první v roce 1959. Pozemní vojska se měla skládat z 12ti divizí. Dnes již víme, že plán se dařilo plnit s určitým předstihem. Například místo 4 tankových a dvou mechanizovaných divizí plánovaných ke konci roku 1957 se podařilo zformovat k tomuto termínu 6 tankových divizí.
Západoněmecká armáda se stala silným a spolehlivým členem NATO a v následujících desetiletích byla jedním z faktorů, který západní Evropě společně s USA pomohl zajistit bezpečný vývoj. V žádném případě to však nebyla jednoduchá doba a NATO se muselo potýkat s mnoha problémy a roztržkami svých členů.
Dnes po padesáti letech od těchto událostí je naše země dějinným vývojem, který formovali lidé budující obrané strukturu Severoatlantické aliance, a kteří dnes již povětšinou nežijí, také členem tohoto na Zemi nejsilnějšího vojenského uskupení. Můžeme se podívat zpět a hodnotit jejich rozhodnutí. Můžeme si vzít také ponaučení z chyb a správných rozhodnutí. Můžeme také opakovat chyby a také udělat vlastní špatná rozhodnutí.
Záleží teď na nás, jaká rozhodnutí přijmeme. Pro začátek jsem připravil malou anketu, kde se můžete rozhodnout:
