Někdy řekne autor svými výroky podstatně více, než pravděpodobně zamýšlel. Modelový příklad najdete zde.
Nevím jestli se vůbec shodneme alespoň na tom, že suverenita (a možná i souverainita) pro každý stát jedna z nejdůležitějších otázek. Zdá se však, že většina států, velkých či malých, to z nějakých důvodů předpokládá a má v této otázce docela jasno. Snaží se jakýmkoli způsobem suverenitu získat a zejména udržet. Státy vynakládají obrovské prostředky a lidské zdroje, aby dosáhli tohoto cíle.
Člověk je tvor stádní a žije pouze a jedině v nějakých, více či méně hierarchicky organizovaných, skupinách. Když civilizace vytlačila tlupy, rody a kmeny, nahradila je jinými, vesměs většími útvary, ukázalo se, že jednou z úspěšných myšlenek, které drží nějakou komunitu dohromady je stát. Velká kopie starších útvarů má hierarchickou strukturu na jejímž vrcholu stál obvykle někdo, jehož moc (alespoň v mýtech toho státu) byla srovnatelná s bohy. V dnešních konstrukcích jsou “božské” atributy moci přikládány lidu a vlastně se tedy nic nezměnilo.
Pokud přistoupíme na propagovanou ideu demokracie, respektive demokratických států, bez pojmu suverenita se neobejdeme. Nejde jen o to, že musí být vymezeny osoby a místa pro které daná demokracie platí. Možnost zásahu z vnějšku do mocenských rozhodnutí země totiž zcela vylučují deklarovaný princip “vlády lidu”, protože cizí moc není lid. Podle mého názoru tedy základním podmínkou, aby mohl být stát označen jako demokracie je suverenita (nebo souverainita – bohužel můj OpenOffice je typicky čecháčsky zaprděný a označuje tento tvar jako chybu:), jinak tamní lid nemůže být (ani teoreticky) zdrojem moci. Přitom však je zcela jedno, jaký útvar je jednotkou suverenity. Třeba v našem případě to může být Česká republika, Československo, Evropská unie nebo třeba i sjednocení všech států NATO, pokud se transformuje na standardní stát bez vnitřních hranic, národnostní a ekonomické rovnoprávnosti a volnosti pohybu.
Proč tedy někteří lidé s plnými ústy demokracie tasí zbraň, když slyší slovo suverenita (jakpak by asi znělo slovo souverainita:)? Mýlím se já v názoru, že rozhodování mimo daný stát vylučuje demokracii v něm? Domnívám se, že problém je v naplňování starého slova naprosto jiným obsahem, tvoření účelového newspeaku pro potřeby favorizované ideologie. Myšlenka, že totiž demokracie je obyčejná vůle lidu, tedy většiny, je snadno uchopitelná, křišťálově průzračná a jednoduše aplikovatelná i pro lidi z ulice. Pro její implementaci nejsou potřebná stáda politologů, nájemných historizujících demagogů a dalších výdobytků tzv. intelektuálních elit. Jen krádež a účelové prznění slov umožňuje zachovávat konzistenci mezi vzájemně si odporujícími výroky, dopracovat se k závěrům, podporujícím momentální řešení politického zadavatele a skrývat nepříjemné pravdy.
Občas je třeba použít i velmi kuriózní konstrukce, které u lidí stojících mimo ideologii vzbuzují víc než pobavený úsměv. Co všechno je třeba “dodefinovat”, aby věci zapadly do předem připravené ideologické šablonky. Být moderním demokratem, propotil bych u tohoto intelektuálního výkonu tričko.
Poz.: Omlouvám se za kurzívou psané poznámky, které nejsou součástí tématu, ale musel jsem je napsat. Jinak by mě svrběly prsty:)
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
