Tuto úvahu vyprovokoval novinový článek, zmiňující pozdní přiznání Güntera Grasse.
Günter Grass po 61 letech přiznal, že byl členem SS. V sedmnácti letech narukoval k 10. obrněné divizi v Drážďanech, byl záhy zraněn a upadl do amerického zajetí. Podařilo se mu desítky let tuto skutečnost tajit před veřejností, ale nepodařilo se mu utajit ji před svým svědomím. A tak v době, kdy mohl v klidu a bezpečí zemřít, aniž by tu skvrnu na charakteru někdy někdo objevil, sám ji uveřejnil. Proč to udělal? Můžeme se dohadovat, že ho někdo vydíral,že očekával v souvislosti s otevřením archívů prozrazení,ale stejně pravděpodobné je, že rekapituluje svůj život a nemá již sílu v takřka osmdesáti letech lhát veřejnosti i sám sobě. Zřejmě to v něm bylo "jako v koze".
Jak se k přiznanému postaví veřejné mínění? Asi to bude záviset na míře znalostí reálií 2.SV, na příslušnosti k národu, na vlastních zkušenostech s černým svědomím, na historii jeho rodiny za války, na schopnostech empatie, na tom, zda někdo četl Grassovy knihy jako romány, nebo zda našel v jeho knihách něco víc, než jen umně poskládaná slova a zajímavý příběh. Rozhodovat bude osobnost hodnotitele, jeho vlastní máslo na hlavě, morální zásady, prostě variant je víc než dost.
Někdo přejde zprávu bez povšimnutí,událost je stará a Grass není spisovatel pro každého. Někdo pohoršeně zasyčí:" Podívej, neřád prolhaný, psal jako nějaký protiněmecký pacifista a sám byl esesák," a odsoudí ho do věčného zatracení. Další popřemýšlí nad lidským osudem a třeba ho polituje, omluví nízkým věkem, okolnostmi.
Pro mne, jako pro čtenáře Grassových knih, který byl kdysi zasažen poselstvím Plechového bubínku až do té míry, že v městské knihovně výtisk uvedl jako ztracený a nahradil ho finanční částkou, přesahující několikrát měsíční kapesné, je hodnocení složité. Ta informace mne donutila přemýšlet o podstatě odpuštění. Nezapřu, že stejný prohřešek, jako ten, který spáchal Grass a který u něj mám tendenci trochu bagatelizovat, nejsem schopna vůbec akceptovat u současného papeže. Vím, že bych měla, vždyť stejně, jako předpokládám, že Grass zaplatil svým celoživotním dílem,tak bych měla předpokládat, že papež svou křesťanskou prací již dávno vykompenzoval mladickou chybu. Ne. Papež, zástupce Boží na zemi, nebo ten, který se za něj v upřímné víře vydává, musí být nejčistější z čistých. Nejsem papeženec, ale požadavky na něj jako na toho, kdo ovlivňuje miliony lidí, mám velmi vysoké.
No jo, ale...odpustím- li Grassovi, musím odpustit i všem ostatním. A tady je zakopaný pes. Co lze omluvit? Činy ano. Vady charakteru ne. Jenže činy lze ovlivnit, charakter je daný a lze ho jen potlačovat, ale ne změnit. Nejsme pak příliš přísní, příliš nespravedliví?
Odpuštění není lidem vlastní. Musí se k němu nutit náboženskými zákony nebo uměle mravními zásadami. Neodpouštíme slovy, ale "srdcem". A dokud srdce nepřestane hledět na toho, kterému odpouštíme, jako na zcela čistého, pak jsme mu neodpustili.
Za těchto podmínek jsem Grassovi neodpustila. Už nikdy nedokážu otevřít Plechový bubínek, aniž bych hledala prvky autobiografie, podprahové zmínky o autorově mravním selhání. Přesto, že chápu, že v sedmnácti letech někdo, kdo prožil podstatnou část svého života v tzv. Říši, kdo podléhal nutně všudypřítomné propagandě, mohl klidně vstoupit do ozbrojených složek ve službách zla. Tenkrát to jistě nevypadalo jako Zlo, tak byly události té doby pojmenovány až s odhalováním všech zvěrstev, kterých se aktéři dopouštěli. Přesto pro mne G.Grass skončil. Nebudu na něj hledět jako na zločince, ale důvěru navždy ztratil. Ne proto, že kdysi vstoupil do armády své země, ale protože nedokázal promluvit v době, kdy přiznat se bylo hrdinství.
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
