Teologické opodstatnění pro Dantovu představu zbabělých duší je patrně biblická pasáž ze Zjevení sv. Jana (ZJ, 3, 15-16), kde hlas boží mluví o andělu: "Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech".
Jak již zmíněno v 4. části článku, v anonymním zástupu stínů Dante rozezná jednu postavu která je Dantem obviněna z "velkého odmítnutí" (il gran rifiuto) (BK, P, III, 60). Tato postava pravděpodobně představuje papeže Celestýna V., který se v r. 1294 vzdal svého pontifikátu, aby se uchýlil do své poustevnické samoty v Apenninách.
Dante nazývá dav nerozhodných zbabělců "Nešťastníci, kteří vlastně nikdy nebyli živí" (Questi sciaurati, che mai non fur vivi) (BK, P, III, 64). V opravdovém životu je nutno činit rozhodnutí.
Dante a Vergil přejdou pekelný vestibul a octnou se na břehu řeky Acheron. Zde potkají nevlídného bělovlasého starce s ohnivýma očima Charona, který je převzat z 6. knihy Vergilovy "Aeneidy". Charon nejprve odmítá převést živého Danta. Dík energickému zásahu svého průvodce Vergila jsou oba, spolu se zástupem odsouzených duší, převezeni Charonem přes smutnou řeku Acheron.
První kruh, Limb, Canto IV
Dante s Vergilem se dostanou na okraj Pekla, který se jmenuje Limb (z latinského limbus = lem, okraj), kde přebývají duše, které nezhřešily, avšak nedošly spasení. Mezi nimi se nacházejí ctnostní dospělí nekřesťané, jakož i nepokřtěné děti. Nacházejí se zde velké postavy antického Řecka a Říma, egyptský sultán Saladin a velcí islámští filozofové a vědci Avicenna (Ibn Sina) a Averroes (Ibn Rushd).
Pro Danta Limb byl též domovem hlavních postav Starého Zákona, které byly dle staré křesťanské teologie osvobozeny Ježíšem po jeho ukřižování. Vergil vypráví Dantovi, jak Kristus sestoupil do Limbu a vysvobodil své starozákonní "předky" a vzal je s sebou do nebe (BK, P, IV, 52-63). Tento příběh o Kristově posmrtném putování do Pekla je v Novém zákoně toliko naznačen; opírá se však o apokryfické evangelium Nikodémovo ze 4. století, které bylo prohlášeno za církevní dogma v 13. století.
V 2. části článku jsem se zmínil o vznešené koterii antických básníků nacházejících se v Limbu, kterou Dante nazývá "krásnou školou" (la bella scola). Tato skupina se skládá z Dantova průvodce Vergila, Horatia, Ovidia a Lucana. K ním přiřadil Dante Homéra jako "svrchovaného pěvce" (poeta sovrano), který kračí před ostatními básníky jako velmož.
Mezi antickými filozofy je na prvním místě zmíněn Filozof Aristotelés a to nikoliv svým jménem, ale honosným označením jako "mistr těch, kteří vědí" ('l maestro di color che sanno) (BK, P, IV, 131). Aristotelés se stal, zejména zásluhou sv. Tomáše Akvinského, největší filozofickou a vědeckou autoritou Dantovi i celé jeho době. Čestná místa po boku Filozofa zaujímají Platón, Sókratés, Démokritos, Zenón, Anaxagorás, Thalés, Cicero, Empedoklés, Eukleidos, Ptolemaios a další.
Druhý kruh, Canto V
Z prvého kruhu sestupují Dante a Vergil do kruhu druhého, kde potkávají mýtického soudce podsvětí, nestvůrnou obludu Minose, který je opět převzat z 6. knihy Vergilovy "Aeneidy". Strašlivý charakter obludy je vyjádřen onomatopoicky, dvěma písmeny "v" a třemi písmeny "r" v italském originále (BK, P, V, 4):
Stavvi Minòs orribilmente, e ringhia:
Tam zuby ceně Minos hrozně zírá:
Obluda Minos má dlouhý ohon, kterým vyměřuje tresty při vstupu bídných duší hříšníků do Pekla. Počet obtočení ohonu kolem těla obludy Minose vyměří do kolikátého pekelného kruhu má být hříšník poslán. Pochopitelně, že výšku trestu určuje Bůh – Minos je pouze infernální faktotum.
Druhý kruh Pekla je určen pro hříchy smyslnosti či chtíče (BK, P, V, 37-39):
Intesi ch'a così fatto tormento
enno dannati i peccator carnali,
che la ragion sommettono al talento.
I zvěděl jsem, že ti, kdo prostopášně
hřešili tělem, pykat musí tady,
ti, u nichž rozum překonaly vášně.
Vergil určuje pro Danta identitu jednotlivých postav ve velkém davu "bědných duchů" (li spiriti mali), které Dantovi připomínají hejna špačků či dlouhou čáru jeřábů na obloze. Mezi "více než tisíci stíny" (più di mille ombre) se nachází mocná asyrská královna Semiramis z Ninive. O ní se vyprávělo, v podání dějepisce Paula Orosia, že chtěla zastřít svůj neřestný život vydáním zákona, který povoloval smilstvo svým podaným. Měla být zabita svým nemanželským synem.
Pak je tu Dido, kartaginská královna, hrdinka 4. knihy Vergilovy "Aeneidy", která slíbila svému choti Sicheovi, že se po jeho smrti neprovdá, a přece podlehla lásce k Aeneovi. Dido spáchala sebevraždu poté, co ji Aeneas opustil, aby pokračoval ve své životní misi založit novou římskou civilizaci.
Další identifikovaná je krásná egyptská královna Kleopatra, která se nejprve stala milenkou Julia Cesara, když tento dobyl Egypt, a poté Marka Antonia, odpůrce Oktaviána, pozdějšího císaře Augusta. Oktavián Marka Antonia porazil a Kleopatra si vzala život, aby unikla zajetí.
V galerii slavných postav krásy, sexu a smrti je i Helena, která byla manželka spartského krále Menelaea. Její únos Paridem, synem trojského krále Priama, zavdal příčinu k trojské válce. Achilleus, hrdina trojské války, je zde zobrazen ne dle Homéra, ale v podání Vergila a Ovidia. V tomto podání je Achilleus milenec Priamovy dcery Polyxeny. Při zasnoubení s Polyxenou v chrámu Apolla jsou oba zavražděni bratrem Polyxeny Paridem.
Zmíněn je i Tristan, synovec krále Marka z Cornwallu, který se stal milencem Isoldy, snoubenky krále Marka, poté co Tristan s Isoldou omylem vypijí kouzelný elixír. Dle verze příběhu z Dantovy doby, Tristan je usmrcen Markem otráveným šípem a v smrtelných křečích svírá svou milenku tak těsně, že i ona zahyne.
Nejpodrobněji je líčen cizoložný příběh Francesky da Rimini a Paola Malatesty. Francesca byla teta Guida Novella da Polenty, který poskytl Dantovi pohostinství v Ravenně v posledních letech básníkova života (1318-1321). Francesca byla provdána za znetvořeného a obhroublého Paolova bratra Gianciotta, pána v Rimini. Ač s Giancottem měla dceru, zamilovala se do (rovněž ženatého) hezkého Paola. Oba milenci byli klamaným manželem přistiženi in flagranti a zabiti v r. 1285. Dante líčí Francesku v sympatickém světle. Její výmluvné vyprávění o svůdné moci lásky (BK, P, V, 100-107) připomíná milostnou poezii "sladkého nového stylu". Dante tak přiznává spoluvinu romantické milostné tvorby, včetně básnické tvorby vlastní, na hříšných činech smyslné touhy.
Francesca se zmiňuje o středověkém románu, který pojednává o rytíři Lancelotovi, účastníkovi "kulatého stolu" krále Artuše, a o jeho skryté lásce ke královně Ginevře. Milostný vztah je zprostředkován přítelem Lanacelota rytířem Gallehautem. Četba rytířského románu o cizoložné lásce a roli Gallehauta působila jako katalyst pro tragickou aféru Francesky a Paola.
Třetí kruh, Canto VI
V třetím kruhu Dante nachází hříšníky, kteří se provinili obžerstvím či hltavosti, jedním z méně vážných sedmi smrtelných hříchů tradiční křesťanské teologie. Další smrtelné hříchy jsou: pýcha, lakomství, chtíč, závist, zloba a zahálka. Pýcha je téměř vždy považována za smrtelný hřích nejvážnější; jako hřích, který nejjistěji odděluje hříšníka od Boží milosti.
Vstup do třetího kruhu hlídá trojhlavý pes Cerberus, který je rovněž převzat z Vergilovy "Aeneidy". Ve Vergilově verzi Sybila, Vergilova průvodkyně, znehybnila Cerbera pomocí medového koláče, v kterém byla uspávací esence. V BK je to Vergil, který utiší lačné tlamy Cerbera hlínou, kterou vrazi do tlam "krutého a vrtkavého dravce" (fiera crudele e diversa).
Hříšníci leží na páchnoucí zemi, na kterou hustě dopadá všelijaká povětrnostní nepohoda: kalný, chladný déšť, krupobití, zima a sníh. Jeden z nich se posadí a představí se Dantovi jako Čuně (Ciacco), což je hanlivá přezdívka pro "prase" ve florentském dialektu. Podle některých to byla přezdívka pro neznámého florentského bankéře, podle jiných zkomolenina francouzského jména Jacques-Giacomo-Iacopo-Jakub. Neví se, kdo byl nehorázně hltavý Ciacco. Postava s touto charakterovou vadou a tímto jménem se vyskytuje v Boccacciove 8. novele "Dekameronu", který uvádí, že jinak byl tento člověk oceňován florentskou společenskou smetánkou pro svou výřečnost a příjemné vystupování.
Ciacco, jako prvý v BK, použije své prorocké schopnosti, kterou jsou vybaveny hříšné duše Pekla, a sdělí Dantovi budoucnost Florencie v letech 1300 – 1302 (cf. 4. část článku), do doby Dantova exilu (BK, P, VI, 64-72).
Bílí guelfové jsou zde nazýváni "divá strana" (la parte selvaggia), protože byli vedeni venkovskou rodinou Cerchiů. Bílí vládli Florencii v r. 1300, kdy, v Den sv. Jana Křtitele, došlo k pouličním bitkám mezi Bílými a Černými. Dante a ostatní prioři rozhodli, že potrestají obě strany. V březnu 1302, "do tří sluncí" (infra tre soli), tj. během tří roků, se situace obrátila a 600 čelních představitelů Bílých, mezi nimi Dante, bylo vypovězeno z Florencie. Černí zvítězili dík podpoře Karla z Valois, kterého vyslal papež Bonifác VIII. Karel z Valois měl údajně dosáhnout smíru mezi dvěma znepřátelenými tábory. Jeho skutečným záměrem bylo však přispět k násilnému převratu vlády Bílých. Proto ho Dante označil za zrádce, zápasícího s kopím Jidáše (BK, O, XX, 73-74).
Vergil praví Dantovi, že Ciacco nepovstane dříve, dokud nezazní zvuk "andělské trubky" (l'angelica tromba), která zve k Poslednímu soudu (BK, P, VI, 94-99):
E 'l duca disse a me: "Più non si desta
di qua dal suon de l'angelica tromba,
quando verrà la nimica podesta:
ciascun rivederà la trista tomba,
ripiglierà sua carne e sua figura,
udirà quel ch'in etterno rimbomba".
A Vůdce řek: "Ten dříve nepovstane,
dokud zvuk polnice ho nevyprostí:
Při výzvě archanděly zvěstované
svůj hrob si každý najde, svoje kosti
a podobu, by vyslech, co ho zděsí:
Uslyší to, co hřímá do věčnosti."
Myšlenka Posledního soudu je převzata z Evangelia podle Matouše (Mt, 25, 31-46) a ze Zjevení sv. Jana. Mladý Dante měl příležitost vidět výtvarné zpracování Posledního soudu na stropu florentského Baptisteria (Battistero di San Giovanni). Tento mozaikový strop, pocházející z doby kolem r. 1270, je dílem mnoha neznámých benátských umělců, mezi kterými možná byl Cimabue.
Dante se dozví od Vergila, že na konci věků, v den Posledního soudu, duše zemřelých budou opět spojeny se svými těly, čímž bude dosaženo vyšší dokonalosti jednotlivce. Dle Vergila poté utrpení zatracených (a blaženství vyvolených) vzroste (BK, P, VI, 107-108): "Čím k dokonalosti kdo výše, tím cítí radost víc i bolů osten" (Quanto la cosa è più perfetta, più senta il bene, e così la doglienza).
Čtvrtý kruh, Canto VII
Vstup do čtvrtého kruhu Pekla, vyhrazeného hříchům lakomství a marnotratnosti, hlídá další „krutá šelma“ (la fiera crudele). Je to Pluto, v římské mytologii bůh zesnulých a vládce podsvětí, kterému v řecké mytologii odpovídá bůh Hades. Pluto je někdy též bohem bohatství. Tyto dvě různé charakteristiky Plutona Dante kombinuje v jeden hybrid s lidskými a zvířecími vlastnostmi. Pluto je "velký nepřítel" (il gran nemico) (BK, P, VI, 115). Pekelná bytost má schopnost mluvit, ale smysl jeho slov, Pappe Satan, pape Satan, aleppe (BK, P, VII, 1), je nejasný.
Pluto, "prokletý vlk" (maladetto lupo), je též schopen porozumět Vergilovým opovržlivým slovům, která dovedou Plutona velmi rychle zneškodnit. Archanděl Michael byl podle bible vůdcem nebeských andělských houfů v boji proti Luciferovi a andělům, kteří se vzbouřili proti Bohu (BK, P, VII, 7-12):
Poi si rivolse a quella 'nfiata labbia,
e disse: "Taci, maladetto lupo!
consuma dentro te con la tua rabbia.
Non è sanza cagion l'andare al cupo:
vuolsi ne l'alto, là dove Michele
fé la vendetta del superbo strupo".
Pak tlamě, jež se nadýmala v zlobě,
zas pravil: "Zmlkni, vlku, marná jest ta
tvá zuřivost, ty sám se sžírej v sobě!
Ne bez důvodu sem nás vede cesta:
Tak chtějí tomu tam, kde Michaela
vyslali kdys zpupnou vzpouru ztrestat!"
Lakomství, tj. chamtivost a touha po materiálním zisku, je Dantem nemilosrdně kritizováno s opovržlivým hněvem. Jeho ostrá kritika bohatství v 4. knize Convivia byla zmíněna v 7. části článku. V 9. části článku byla zmíněna vlčice, která se vyskytuje v 1. zpěvu "Pekla" coby symbol lidské lakoty. Dantův postoj je v souladu, v 9. části článku již ocitovanou, větou z listu apoštola Pavla Timotejovi (1Tm, 6, 10) o tom, že "kořen všeho zla je láska k penězům". Středověké křesťanské myšlení pokládalo lakomství za hřích, který nejvíce škodí duchu milosrdenství a lásky. Dante jde ještě dál a považuje lakomství za příčinu morální a politické korupce společnosti. V 6. zpěvu "Pekla" Ciacco označí lakomství, spolu s pýchou a závistí, jako hlavní neřesti, které se vznítily v srdcích Florenťanů (BK, P, VI, 74-75).
Ve stejném kruhu jako lakomci jsou i marnotratníci, kteří žijí prostopášně. Je zde aplikován Aristotelův zlatý průměr ctnosti mezi dvěma extrémními neřestmi. Tyto dvě skupiny se v Pekle navzájem urážejí a zlobně se rvou mezi sebou. Bez ustání valí proti sobě těžká závaží, což je činnost stejně tak bezvýsledná jako jejich hříchy lakomství a marnotratnictví.
Hříšníci jsou tak znetvořeni neřestí, že dle Vergila není možno určit jejich totožnost. Z lakomství obviňuje Dante příslušníky církve, kněze, kardinály a papeže. Jak vysvětlováno Dantovi Vergilem (BK, P, VII, 46-48):
Questi fuor cherci, che non han coperchio
piloso al capo, e papi e cardinali,
in cui usa avarizia il suo soperchio".
Ti holohlavci tady byli kněží,
bývali papeži a kardinály,
však lakota v nich vládla bez otěží."
Pátý kruh, Canti VII-IX
V závěrečné části 7. zpěvu Dante s Vergilem dorazí do pátého kruhu, bažiny Styx. Ve Vergilově "Aeneidě" je to močál, přes který převáží Charon duše zemřelých a převeze i živého Aenea. V Dantově podání je Styx velký močál, který představuje 5. kruh pekla, v kterém jsou trestány vztek (vyjádřený hněv) a mrzutost (potlačený hněv). Tyto dvě skupiny jsou trestány odlišně dle jejich formy hněvu; vzteklí hříšníci se mezi sebou zlobně perou a mrzutí hříšníci se smutně dusí pod vodou Styxu, což možno poznat dle bublin v černém kalu.
Dante nazývá spodní kruhy Pekla, v pořadí kruh 6. až 9., jako město římského boha podsvětí Dita (nominativ Dis). V tomto městě s hradbami jsou trestány vážnější hříchy zlomyslnosti, které jsou způsobeny úmyslnou volbou. Dis v BK je jiné označení pro vládce Pekla Lucifera.
Zaměstnanec Pekla, který převeze Danta a Vergila přes řeku Styx je Flegyas, známý pro své impulzivní chování. Flegyas byl podle řecké báje král Lapiů, který zapálil Apollonův chrám v Delfách, aby pomstil znásilnění své dcery Koronidy Apollonem. Byl pak rozhněvaným bohem proroctví, světla a pravdy Apollonem zabit a svržen do podsvětí. Dle Vergilovy "Aeneidy", Flegyas, jehož otec byl bůh války Mars, poskytuje v podsvětí výstrahu těm, kteří nectí dostatečně bohy.
Při plavbě bárkou přes Styx se z bahna vynoří rozhněvaná postava, která se začne hádat s Dantem a vztahuje své ruce k lodi. Je to Filippo dei Cavicciuli, známý jako "Filippo Argenti", příslušník strany Černých z florentského rodi Adimiariů. Říkalo se mu "Argenti", protože marnotratně nechal zhotovovat podkovy pro své koně ze stříbra (argento). Poté Dante s potěšením sleduje, jak je Filippo mlácen od ostatních hříšných "zbahněnců" (le fangose genti). Prý kdysi Danta těžce urazil, podle některých dokonce zbil. Filippo se objevuje i v Boccacciově "Decameronu", kde je též charakterizován svou hněvivou a násilnickou povahou.
Flegyas dopraví Danta a Vergila před vysoké hradby, které obklopují Ditovo město. Zakříčí na ně, aby vystoupili z bárky, neb dorazili ke vchodu do města. U brány spatří Dante padlé anděly, kteří "co jak déšť padli z nebes výše". Jsou to účastníci vzpoury andělů proti Hospodinu, o kterých již byla řeč v 7. zpěvu. Tito padlí andělé se dle legendy snažili zabránit Kristovi vstoupit do hlavní brány Pekla, která je zmíněna na začátku 3. zpěvu.
V 9. zpěvu se ptá Dante Vergila, zda se někomu v dřívějších dobách podařilo sestoupit z horního kruhu Pekla, např. z Limbu, do dolních kruhů. Vergil odvětí, že jemu se to jednou podařilo, když byl zavolán krutou Erichtho (Eritón cruda), která mu přikázala přivést duši z Jidášova kruhu (cerchio di Giuda), nejnižšího kruhu Pekla. Dante tuto historku převzal z Lucanovy "Pharsalie", kde thessalská věštkyně Erichtho přivolala z podsvětí zabitého vojáka, aby Cesarovu protivníkovi Pompeiovi předpověděl výsledek bitvy u Farsalu.
Dante se dívá na hradební věž Ditova města. Na vrcholu věže stojí tři Fúrie, též zvané Erinye. Jsou to opět postavy antických bájí, které se vyskytují v podsvětí Vergilovy "Aeneidy". Vergil sděluje Dantovi jejich jména: Megera, Alekto a Tisyfoné. Fúrie byly "sestry noci", potřísněné krví, opásané zelenými hydrami a s klubky zmijí a malých hadů namísto vlasů. Dle antické mytologie, Fúrie jsou nositelkami vin nebo špatného svědomí, které pronásledují lidské a boží provinilce.
Fúrie zlobně hledí na Danta a přivolávají na něho Medusu, jednu ze tří obludných Gorgon, kterou zabil Perseus. Její hlava i po smrti měla tak hrůzný vzhled, že kdo ji spatřil, zkameněl. Vergil varuje Danta, aby zavřel obě oči, jinak by mohl též zkamenět pohledem na hrůznou Gorgonu. Vergil pro jistotu zakrývá Dantovi oči vlastní dlaní.
Víc než tisíc zborcených duší (più di mille anime distrutte) brání poutníkům vstoupit do Ditova města. Na konci 8. a na začátku 9. zpěvu Vergil se zmíní, že očekává nebeského posla, který pro ně otevře bránu. Dante neposkytuje jasnou identifikaci této mocné osoby, která přichází z nebes na pomoc. Tak jako Kristus, nebeský posel přechází suchou nohou Styx a otevírá pekelnou bránu. Posel též připomíná antického boha Herma-Merkura, který na svých okřídlených nohou přináší smrtelníkům poselství a pomocí kouzelného proutku (vergehetta) usměrňuje pouť zemřelých duší do podsvětí. Posel proutkem otevře Dantovi a Vergilovi bránu do spodní části Pekla.
Nebeský posel vyčiní démonům za to, že bránili poutníkům vstoupit do Ditova města. Zároveň démónům připomene, že Dante není prvý živý člověk, který pronikl za hradby Ditova města. Před ním do podsvětí pronikl Theseus, který však tu padl do zajetí při nezdařeném pokusu unést Proserpinu, královnu říše Hadovy. Theseus byl osvobozen Heraklem. Zatímco Fúrie vyjadřují lítost, že Thesea nezabily, když k tomu měly příležitost (BK, P, IX, 54), nebeský posel démonům připomene, že trojhlavý strážce podsvětí Cerberus byl přemožen Herkulem a přišel při tom o chlupy na krku a na bradě (BK, P, IX, 98-99).
Dante a Vergil vstoupí do Ditova města a octnou se v šestém kruhu. Vidí široký kraj s četnými otevřenými hroby. Krajina Dantovi připomína provensálské město Arles u delty řeky Rhôny či město Pulji v Istrii, kde se dochovalo mnoho sarkofágů z doby Římského imperia. Dante se ptá Vergila, kdo je pochován v truchlivých truhlách, z nichž je slyšet žalostný nářek. A Vergil mu odpoví, že v šestém kruhu se nacházejí kacíři (BK, P, IX, 127-129):
Ed elli a me: "Qui son li eresiarche
con lor seguaci, d'ogne setta, e molto
più che non credi son le tombe carche.
To kacíři jsou, zatvrzelí v zlobě,
i s přívrženci sekty své či strany,
a je jich mnohem víc než zdá se tobě.
