Aby se Dante mohl setkat s Beatricí, musí nejprve na vrcholu Očistce projít ohnivou zdí (BK, O, XXVII, 34-36):
Quando mi vide star pur fermo e duro,
turbato un poco disse: "Or vedi, figlio:
tra Beatrice e te è questo muro".
Když viděl pak, že stojím zatvrzelý,
zamračen trochu řek: "Nuž pohleď, synu,
od Beatrice tato zeď nás dělí."
Dante po počátečním obavách, dík Vergilově povzbuzování, vstoupí do ohně a myslí při tom na oči Beatrice, které mu připomíná Vergil (BK, O, XXVII, 54): "Je mi, že už oči vidím její!" (Li occhi suoi già veder parmi!).
Na vrcholu Očistce se Dante, v doprovodu Vergila a básníka Statia, octne v pozemském Ráji, v "božském háji" či "starém lese" (divina foresta, selva antica), kde na břehu řeky zapomnění Léthé potká záhadnou osamělou paní (BK, O, XXVIII). Její jméno Matelda se čtenář dozví až v závěrečném zpěvu "Očistce". Symbolický význam této "krásné paní" (bella donna), jak ji Dante oslovuje, je v BK velmi nejasný. Často je uváděna možnost, že Matelda představuje "velkou hraběnku" Matyldu Toskánskou (cf. 1. část článku), ale existují četné jiné dohady.
V 30. zpěvu "Očistce" spatří Dante na břehu řeky Léthé průvod alegorických postav, které zastupují knihy Starého a Nového Zákona. Alegorická postava představující Šalamounovu "Píseň písní" třikrát zvolá (BK, O, XXX, 10): Veni, sponsa, de Libano (Přijď, nevěsto, z Libanonu). Je zde též velký vůz, tažený Nohem (či gryfem, zpola orel, zpola lev), který symbolizuje Krista. Biblické citace pokračují a další alegorické postavy provolávají: Benedictus qui venis! (Požehnán buď, jenž přicházíš!), což jsou slova, jimiž Židé vítali Krista při jeho vjezdu do Jeruzaléma. Zde se jejich volání vztahuje k příchodu Beatrice.
V okamžiku svítání se pak konečně Dantovi zjevuje Beatrice, v lehkém květinovém oblaku s bílým závojem, oblečena v červených šatech a zeleném kabátě. Jsou to symbolické barvy Naděje (zelená), Milosrdenství (červená) a Víry (bílá) (BK, O, XXX, 28-33):
così dentro una nuvola di fiori
che da le mani angeliche saliva
e ricadeva in giù dentro e di fori,
sovra candido vel cinta d'uliva
donna m'apparve, sotto verde manto
vestita di color di fiamma viva.
Tak v květinovém mraku, jenž ji věnčil,
jak ruce andělské jej stále nový
střásaly uvnitř povozu i zvenčí,
na bílé roušce závoj olivový,
v zeleném plášti uviděl jsem Paní,
jak ohněm oděnou v šat purpurový.
Dante se při zjevení Beatrice začne třást. Dante hledá Vergila, aby mu pomohl, ale Vergil, představitel Rozumu a Vědění, mezitím nenápadně zmizel. S Beatricí vstupuje Dante do říše Boží pravdy, kam ho již Vergil nemůže doprovázet. Beatrice ho přímo osloví "Dante" (jediné místo v BK, kde je básník takto nazván) (BK, O, XXX, 55-57):
"Dante, perché Virgilio se ne vada,
non pianger anco, non piangere ancora;
ché pianger ti conven per altra spada".
"Dante, že Vergil pryč se odebírá,
ty neplač proto, neplač proto v žalu.
neb k pláči ještě jiný meč tě ztýrá."
Následuje obžaloba Danta z hříchů, kterých se dopustil ve svém mládí, poté, co zemřela Beatrice. Dante se jí dle tohoto obvinění stal nevěrným, odcizil se jí a dal přednost dámě jiné. To je více než pravděpodobně narážka na epizodu s donna gentile v Dantově literární prvotině "Nový život" (cf. 2. část článku). "Laskavá dáma" se též objeví v alegorické podobě coby personifikace Filozofie ve spisu Convivio.
Dante si povšimne, že zrak Beatrice směřuje k Nohovi – Kristovi a započne se kát. Od Beatrice jej ještě odděluje řeka zapomnění Léthé. Pod dohledem bella donna Mateldy je Dante očištěn od paměti svých hříchů v řece Léthé a je postaven k čtyřem tančícím kráskám (BK, O, XXXI, 100-105):
La bella donna ne le braccia aprissi;
abbracciommi la testa e mi sommerse
ove convenne ch'io l'acqua inghiottissi.
Indi mi tolse, e bagnato m'offerse
dentro a la danza de le quattro belle;
e ciascuna del braccio mi coperse.
Spatřil jsem paní náruč rozevříti;
hlavu mi objala a ponořila,
že bylo mi i vody pohltiti,
a zmáčeného pak mě postavila
do těch čtyřech krásek tančícího kruhu,
kde každá z nich mne ramenem svým skryla.
Čtyři krásky, které byly poslány Bohem k Beatrici, jsou tzv. základní ctnosti: Opatrnost, Statečnost, Spravedlnost a Mírnost. Tyto ctnosti přivedou Danta před oči Beatrice. Tři teologické ctnosti, Víra, Naděje a Milosrdenství, zbystří Dantemu zrak pro radostnou záři, jež sálá z pohledu Beatrice. Motiv očí, v tradicích okcitánské lyriky a "sladkého nového stylu" (cf. 2. část článku), zde slouží k zdůraznění lásky duchovního charakteru. Čtyři krásky zpívají Dantovi (BK, O, XXXI, 115-117):
Disser: "Fa che le viste non risparmi;
posto t'avem dinanzi a li smeraldi
ond'Amor già ti trasse le sue armi".
"Nešetři očí", řekly, "nedbej na ně.
My před smaragdy jsme tě postavily,
Z nichž na tebe kdys Amor metal zbraně."
Oči Danta jsou přitahovány k očím Beatrice, které jsou upřeny na Noha. Beatricin pohled tak přivede Danta ke Kristovi, který je zde zpodobněn, v podobě okřídleného gryfa, ve své dvojjedinosti Boha a člověka. Základní ctnosti přivedly Danta k očím Beatrice a tři teologické ctnosti pomohou Dantovi spatřit ústa Beatrice, její druhou krásu.
Dante zde, v pozměněné podobě, opakuje svou dřívější alegorickou interpretaci nebeské myšlenky Filozofie z Convivia. V 15. kapitole 3. knihy Convivia oči "laskavé dámy" představovaly filozofické demonstrace a úsměv "laskavé dámy" symbolizoval vnitřní světlo filozofické moudrosti (cf. 7. část článku).
V závěru "Očistce" se nacházejí dvě pasáže, které naznačují mesiášské poslání autora BK. Beatrice přikáže Dantovi, aby po návratu ze své poutě sepsal, co spatřil, ku prospěchu hříšného světa (BK, O, XXXII, 100-105):
"Qui sarai tu poco tempo silvano;
e sarai meco sanza fine cive
di quella Roma onde Cristo è romano.
Però, in pro del mondo che mal vive,
al carro tieni or li occhi, e quel che vedi,
ritornato di là, fa che tu scrive".
"Zde pobudeš čas krátký se mnou v lese
a se mnou věčně budeš mešťan Říma,
v němž Římanem sám Kristus také zve se.
Pro dobro světa, jejž zlo v spárech třímá,
Pozoruj vůz, by ústa vyprávěla,
až vrátíš se, cos měl tu před očima."
A v závěrečném zpěvu seconda cantica Beatrice na toto téma dodá, aby zapsal, že spatřil tajemný strom Boží, který viděl zvadnout a opět rozkvést (BK, O, XXXIII, 52-56):
Tu nota; e sì come da me son porte,
così queste parole segna a' vivi
del viver ch'è un correre a la morte.
E aggi a mente, quando tu le scrivi,
di non celar qual hai vista la pianta
ch'è or due volte dirubata quivi.
Cos tady slyšel, zapamatuj sobě
a hlásej na světě pak ta má slova,
kde smrti vstříc vše kvapí ve své době.
A všechno v sobě paměť tvá ať chová,
až budeš psát, jak strom jsi na své pouti
nalezl, jenž byl loupen teď znova.
Jak již zmíněno v 8. části článku, v závěrečném zpěvu "Očistce" Beatrice dále obviňuje Danta z intelektuálního hříchu přílišného zájmu o světskou filozofii (BK, O, XXXIII, 82-90), čehož nyní Dante lituje.
Ve stejném zpěvu činí Beatrice proroctví, že Římské imperium nezůstane dlouho bez dědice. Anonymní dědic je označen římskými číslicemi DVX, latinsky "dux", vůdce. Snad vůdcem je míněn Jindřích VII., první římský císař z rodu Lucemburků a děd Karla IV. Ten seslán Bohem zabije jak děvku, tak i obra (BK, O XXXIII, 40-45):
ch'io veggio certamente, e però il narro,
a darne tempo già stelle propinque,
secure d'ogn'intoppo e d'ogne sbarro,
nel quale un cinquecento diece e cinque,
messo di Dio, anciderà la fuia
con quel gigante che con lei delinque.
Říkám, že vidím hvězdy uchystávat
čas pro nás, který blízko je už dosti,
čas bezpečný všech překážek a závad,
v němž kdosi Pět Set Pět a Deset v ctnosti
seslaný Bohem děvku onu zničí
i obra, jenž s ní páše ohavnosti.
Beatrice coby průvodkyně Danta Rájem
V závěrečné třetí epické básni (terza cantica) vrcholí alegorizace Beatrice, která je nyní symbolem víry a teologie, symbolem cesty k Bohu. V Ráji ztratí Dante svou hmotnost a lehce se vznáší od jedné planety k druhé. Beatrice, která je též nehmotnou bytostí, není jen průvodkyní, ale zároveň Dantovi odhaluje Boží pravdu. Motiv očí Beatrice se objevuje již v úvodním zpěvu (BK, R, I, 64-66):
Beatrice tutta ne l'etterne rote
fissa con li occhi stava; e io in lei
le luci fissi, di là sù rimote.
Nel suo aspetto tal dentro mi fei,
Upřeně na ty kruhy nehynoucí
zírala Beatrice, a já na ni
od hůry odvrácený pohled vroucí
jsem upíral, pln v nitru žhavých přání,
Motiv společného pohledu Danta a Beatrice do světla prostupuje celou terza cantica BK. Intenzita světla se stupňuje úměrně tomu, jak se Dante a Beatrice přibližují Bohu. Beatrice je přirovnána ke slunci, které před lety vzbudilo v Dantovi lásku a nyní mu ukazuje vzhled Boží pravdy (BK, R, III, 1-3):
Quel sol che pria d'amor mi scaldò 'l petto,
di bella verità m'avea scoverto,
provando e riprovando, il dolce aspetto;
Slunce, jež hruď mi láskou hřálo kdysi,
krásnými důkazy a vyvracením
mi zjevovalo sladké pravdy rysy.
O něco dále je Dante oslněn září, která vychází ze "svatých očí" (occhi santi) jeho průvodkyně (BK, R, III, 128-130):
e a Beatrice tutta si converse;
ma quella folgorò nel mïo sguardo
sì che da prima il viso non sofferse;
e ciò mi fece a dimandar più tardo.
a k Beatrici obrátil se zcela.
Ta bleskla mi tak velkým pláním,
že vydržet jsem nemoh, jak se skvěla;
i otálel jsem zase s vyptáváním.
V závěru 4. zpěvu Dante z láskyplného pohledu Beatrice téměř omdlí (BK, R, IV, 139-142):
Beatrice mi guardò con li occhi pieni
di faville d’amor così divini,
che, vinta, mia virtute diè le reni,
e quasi mi perdei con li occhi chini.
Tu pohleděla Beatrice blahá,
a její pohled byl pln lásky ke mně,
že přemožena byla moje snaha,
a zrak jsem sklopil zmateně a němě.
Dante zde není ochromen milostným citem, který popsal v "Novém životě", ale je oslněn neuchopitelností lásky vycházející od Boha a směřující k Bohu. Dante sice nemůže tento pobožný cit adekvátně vyjádřit slovy, ale Beatrice má takovou moc, že ho z tohoto stavu vysvobodí. Láska k Bohu dokonce zastíní lásku k Beatrici, která se nad tím jen pousměje (BK, R, X, 59-63):
e sì tutto 'l mio amore in lui si mise,
che Beatrice eclissò ne l'oblio.
Non le dispiacque; ma sì se ne rise,
che lo splendor de li occhi suoi ridenti
mia mente unita in più cose divise.
tak se má láska prudce k Bohu vzpjala,
že v nepaměť to Beatrici skrylo.
Nedbajíc toho jen se pousmála,
a mysl mou ten odlesk její líce
tak rozptýlil, že věcí víc zas dbala.
Opakuje se tu opět, tentokráte propojený, motiv smíchu (il riso) Beatrice a "jejích usměvavých očí" (occhi suoi ridenti), čím básník vyjadřuje radosti kosmického Ráje.
Dantovým přáním je jen pozorovat Beatrici, která září Božím světlem a věčnou krásou. Ta však Danta zcela ozáří svým úsměvem a upozorní ho na ostatní svaté duše v Ráji (BK, R, XVIII, 19-21):
Vincendo me col lume d'un sorriso,
ella mi disse: "Volgiti e ascolta;
ché non pur ne' miei occhi è paradiso".
Tu ozářivši úsměvem mě zcela,
ona: "Teď obrať se a poslyš dbale,
neb není jen v mých očích ráj," mi děla.
Zázračná krása a záře Beatrice zesiluje, jak Dante v doprovodu své průvodkyně stoupá Rájem. V sedmém nebi se Beatrice již neusmívá, aby Danta nespálila na popel (BK, R, XXI, 4-12):
E quella non ridea; ma "S'io ridessi",
mi cominciò, "tu ti faresti quale
fu Semelè quando di cener fessi:
ché la bellezza mia, che per le scale
de l'etterno palazzo più s'accende,
com' hai veduto, quanto più si sale,
se non si temperasse, tanto splende,
che 'l tuo mortal podere, al suo fulgore,
sarebbe fronda che trono scoscende.
Ona se nesmála, jen pověděla:
"Kdybych se usmála, tu bylo by ti
jak Semele, jež náhle zpopelněla,
neboť má krása, jak jsi mohl zříti,
čím výše vystupujem po schodišti
paláce věčného, tím více svítí,
a když se nemírní, jas tak z ní prýští,
že smrtelnost tvá v jejím zazáření
by ratolestí byla, již hrom tříští.
Též na Saturnu, sedmé planetě Dantovy terza cantica, ustává zpěv rajské symfonie nižších planet, neb nejen zrak, ale i sluch Danta je smrtelný.
V 22. zpěvu "Ráje" Beatrice dostává podobu konejšívé matky, která utišuje polekaného Danta. V 23. zpěvu "Ráje" "sladká a drahá průvodkyně" (dolce guida e cara) Beatrice připravuje Danta na zázrak triumfu Ježíše Krista. Dante spatřuje Pannu Marii a dostává se do mystické extáze. V 25. zpěvu "Ráje" je Dante znovu oslepen září, kterí vychází z apoštola Jana, Miláčka Páně. Pro tuto záři nevidí ani Beatrici, která stojí vedle něho (BK, R. XXV, 136-139):
Ahi quanto ne la mente mi commossi,
quando mi volsi per veder Beatrice,
per non poter veder, benché io fossi
presso di lei, e nel mondo felice!
Ach, jak má úzkost náhle mysl jala,
když ohlédl jsem po své Beatrici,
však nic jsem vidět nemoh, ač tam stála
a s ní jsem v světě byl, kde blaho klíčí!
Pro Danta je nyní zcela nemožné dostatečně oslavit Beatrici. I kdyby se sečetly všechny chvály na ni napsané, a že jich v BK jakož i v "Novém životě" není málo, nepostačily by vylíčit její nesmírnou krásu, z které má i Bůh stále větší radost (BK, R, XXX, 16-21):
Se quanto infino a qui di lei si dice
fosse conchiuso tutto in una loda,
poca sarebbe a fornir questa vice.
La bellezza ch'io vidi si trasmoda
non pur di là da noi, ma certo io credo
che solo il suo fattor tutta la goda.
Kdyby, co o ní řek jsem ve svém pění,
v jedinou chválu splynulo mou řečí,
dost nebylo by toho ocenění.
Krása, již tehdy uviděl jsem, předčí
ne pouze pojem náš, však myslím jistě:
z ní má i tvůrce radost stále větší.
Bernard z Clairvaux
Beatrice doprovodí Danta až do Empyrea. Když však básník chce požádat Beatrici o jedno vysvětlení, spatří na jejím místě velebného kmeta. Tím není nikdo jiný než Bernard z Clairvaux (Santo Bernardo), kterého přivolala Beatrice (BK, R, XXXI, 55-60):
e volgeami con voglia rïaccesa
per domandar la mia donna di cose
di che la mente mia era sospesa.
Uno intendëa, e altro mi rispuose:
credea veder Beatrice e vidi un sene
vestito con le genti glorïose.
a s vůlí, která nově poožila,
jsem ohléd se, své paní ptát se chtěje
na to, v čem nejistá má mysl byla.
Však jinak chci a jinak se mi děje:
chci spatřit Beatrici, spatřím kmeta,
jenž se jako lid ten slavný oděn skvěje.
Beatricin nenápadný odchod ze scény terza cantica připomíná diskretní vzdálení se Vergila v "Očistci". Aby mohl Dante pohlédnout do tváře Bohu nepostačí jen teologie, náboženská věda, ale je k tomu zapotřebí též pomoc mystického ducha. Sv. Bernard z Clairvaux (1091-1153) byl obnovitel cisterciáckého řádu a jeden z nejvýznačnějších středověkých mystiků. Dantovi byl Bernard blízký svojí mystikou, odporující abelardskému racionalismu, a svatomariánským kultem. Dante též sdílel kritiku světské vlády papežů, obsažené v Bernardově traktátu "O uvažování" (De consideratione).
Sv. Bernard ještě Dantovi ukáže Beatrici sedící na trůnu se světelnou korunou věčného jasu na hlavě (BK, R. XXXI, 67-72):
e se riguardi sù nel terzo giro
dal sommo grado, tu la rivedrai
nel trono che suoi merti le sortiro".
Sanza risponder, li occhi sù levai,
e vidi lei che si facea corona
reflettendo da sé li etterni rai.
Vzhlédneš-li vzhůru ke třetímu kruhu
odshora, spatříš na trůnu tu paní,
jehož jí se dostalo pro zásluhu."
Já pozdvih oči, neozvav se ani,
a zřel, jak věčný jas jí věnčí ladné
čelo a zářně zrcadlí se na ní.
Beatrice má své věčné místo mezi blaženými hned vedle Rachel, symbolu kontemplativního života. Sedí na jednom z trůnů blažených v říši, kde nikdo nežádá víc a pouze rozjímá oslňující záři Boha.
Hlavní úloha Bernarda v terza cantica je orodovat za Danta u Panny Marie, aby Dantovi bylo umožněno, poskytnutím dostatečné milosti, spatřit Boha. Toto zbožné přání je Dantovi vyplněno, ale to, co spatří je silnější než jeho paměť a jeho schopnost popsat, co vlastně viděl. V třech závěrečných vizích spatří tři křesťanská tajemství, Boha, Trojici a Krista. Dante není schopen popsat svůj zážitek. Ale v mysli se mu podařilo pochopit konečné tajemství, které mu říká, že Bůh, který točí Dantovým přáním a chtěním, je ...l‘amor che move il sole e l’altre stelle ("...láska z níž pohyb slunce má i všecky hvězdy") (BK, R, XXXIII, 144-145).
Tato poslední řádka BK vyjadřuje Dantovu syntézu Aristotelova Nehybného Hybatele s křesťanskou teologií, v níž řecký kosmos je oživen duchovní či náboženskou Láskou.
