Jednu lednovou sobotu bylo, jak jsme říkávali na Šumavským Špičáku, italský nebe, akorát že ve Squallywoodu byl zimní sníh a do sucha vymrzlej vzduch voněl elektricky zimou a při vdechnutí nosem studil opojnou zmrzlinově znecitlivělou hlavou.
Po obědě jsem chvíli lyžoval s dorostenkou jako nadrženej závodní kůň na krátkej uzdě, pak jsem udělal rychlej pit stop v krásnej sněhovej split level jeskyni, kterou Cali dude Frankie vykutal pod nohama turistů čekajících na to, aby mohli zaplatit doláč za osobu za jednu cestu dolů dvanácti brankama paralelního skoroobřáku po louce nad Gold Coast lodge.
Dole se na display ukáže čas modrý i červený trati a závodivci skoro vždycky přijedou zaplatit znova za závod na revanš - ne nadarmo se o emeryčanech říká, že pokud existují dvě přinejmenším podobný věci, závod je zaručen.
Aby lyžařští povaleči - skibums - obsluhující turistickou atrakci nepohoršovali lyžující veřejnost, dětem, ženám a slušnákum nepřístupné nepřístojnosti se odehrávají v jeskyni, kde je bílá plastiková židle a dřevotřísková deska na sněhové lavici na sezení, ve sněhových zdech se podchlazujou zastrčené láhve mexickyho piva Pacifico a na poličce vykutané do sněhové zdi odpočívá tupperware kontejner s domácí zeleninou a skleněnou dýmkou položenou jako dekorace na víku.
Patřičně respektován jako legendární alumni závodního oddělení, občerstven tekutinou a vonným dýmem, jsem s Frankiem projednal kvalitu zeleniny z mých a místních zdrojů a poté skrýt za zrcadlovými Ray-Bany vystoupal po sněhových schodech mezi čekající zákazníky, nasadil sluchátka, nastavil hypnotické rytmy Kid Loca na max volume, nakopnul se do sice 3 roky starých, ale stále polozávodně vytuněných Nordic GS - maximum World Cup zvedáky, ale menší úhly na hranách - a vydal se tančit s prodlužujícími se stíny v ego sněhu poloprázdných sjezdovek, kde se ranní manžestr proměnil přes sametové plátno na prudce nakloněny zvlněný stůl pokrytý kopečky lehkého, chybně zatáčejícími turisty nahrnutého sněhu.
Až do nevidím jsem jezdil kolečka na lanovce bez fronty, střídal tree runs on Shirley Lake; dolů jsem si zpočátku skoro vejskal, když v momentu přenosu váhy z jednoho oblouku do druhého, člověk na chvíli zažije pocit beztíže volného pádu a ke konci odpoledne jsem začal raději krátce a intenzívně po karatisticku vydechovat, než jsem zakrojil do oblouku a snažil se najít správný poměr váhy mezi vnější a vnitřní lyží, aniž bych si zkroutil koleno oproti přání kolenního vaziva. Když se všechno natočí správně, zatlačí se, kde se má a na chvíli se zapomene na pud sebezáchovy, dá se z oblouku vyletět rychleji, než se do něj vjede. A je to velmi zábavné. A je to hlavně díky technickému vývoji materiálu a geometrie lyží.
Golfový úder je někdy považován za technický nejsložitější sportovní pohyb. Přesto je poměrně dobře zdokumentován pomoci rychlostních kamer a silové poměry jsou rovněž určeny vcelku přesně.
Lyžařský oblouk je oproti tomu terra incognita, nikoli však z nedostatku snahy. Složité silové poměry jsou komplikovány zdvojením mechanismu, skrz které lyžník vyjadřuje své názory na směr pohybu a do komplikované dynamické úlohy přistupují proměnné ve formě sněhu rozličných vlastnosti, sklonu svahu, tvaru a délky lyží, etc… Výsledkem je zábavná hra s gravitaci, momentem a odstředivými silami, kde lyžník pomoci změny polohy těžiště, aplikace sil a nastavení úhlu určuje rychlost a směr pohybu.
Ježto se vše děje v reálném čase a lyžovat se silovými čidly zapojenými do diagnostických přístrojů v padesátikilovém batohu postrádá tu pravou srandu, je to nakonec všechno o tom, jak to lyžník cítí.
It’s all about the LOVING FEELING...
Pocity z dobrého dne na kopci ovlivňuje další armáda racionálně nepopsatelných veličin.
Modravý sníh, mrazivý vzduch pozdního lednového odpoledne ve 2 700 metrech nad mořem, slunce zalézající za Palisády a návrat z vršku do údolí poloprázdným Squaw Valley jsou útočnými oddíly téhle armády.
Něco zase trochu jiného jsou velké závody
“Course !!!”, se ozve z hrany prudkého svahu vysoko nad námi.
Je sobotní ráno, březen 2000 a jiskřivý sníh na protější West Face of KT-22 osvícené ranním sluncem září jako by byl posypaný diamanty. Minulou neděli přestaly pacifické bouřky sypat sníh, tak jsme vyhrabali již týden předtím připravené ploty zpod dvoumetrové vrstvy čerstvého prašanu a od pondělka do středy jezdily skoro 24 hodin denně rolby po trati, kde se jel sjezd žen na zimní olympiádě 1960. My jsme jezdili po kopci v hlubokém prašanu, znovu natahovali ploty na prudkých svazích mezi skalami a rozváželi zařízení potřebné k úspěšnému závodu po celé trase připravovaného sjezdu.
Start sjezdu je hned vedle skalního útvaru Eagles Nest na hřebeni mezi KT-22 a Red Dog. Stěna prudce padá do Accelerator Chute, který končí těžkou kompresí, potom kousek po menším svahu na Upper Exhibition, zase spád většího kopce, přes Yellow Brick Road umělý skok s můstkem tak 4 metry vysokým a dopadem na prudký Exhibition Face, pár esíček, ještě jeden skok, kde závodníci přeskočí ve zhruba 120 km/h rychlosti Ford Explorer a nakonec zastaví v cílovém corrall dole v údolí. O něco kratší než plnotučný sjezd Světového Poháru - krátce pod minutu z vršku až dolů, ale všichni si ho pochvalují - pěkné změny terénu, dostatečně obtížný a adrenalinovým smažkám se líbí, že se jim to místy rozjede až na 140 km/h.
Naše hrstka skibums ze Squaw Valley race department ve stínu téměř 50 stupňového Accelerator Chute přivazuje praporky na sjezdové branky. Nahoře parta těch, kteří cestují s potulným cirkusem Ford Downhill nafukuje startovací boudu a připravuje elektronickou časomíru.
Vedle nich se seřadilo pár závodníků, kteří si chtějí ohmatat kopec před dnešním ostrým tréninkem. Stojí tam Švýcar Danny Mahrer, který pořád ještě drží rekord v bodech ze sjezdu Světových poháru, Luc Alphand z Francie, jeho kolega Jean-Luc Cretier se zlatem s Naganskeho sjezdu, veterán amerických sjezdařů Kyle Rassmussen, dohromady asi půl tuctu sjezdařů z celkové tlupy deseti závodníků, kteří jezdí 1999/2000 sezónu Ford Downhill.
Pořadatelé pozvali pět státu, Švýcarsko, Kanadu, USA, Francii a Itálii, z každé země dva závodníci jedou deset závodu po kopcích severoamerického kontinentu. Tratě staví bývalý člen proslavených kanadských sjezdařských kamikaze, Dave Irwin. Ti koncem 70tých let prorazili na světovou sjezdařskou scénu svým sebevražedným stylem a začali porážet i do té doby neporazitelné sedlácké čeledíny z rakouských vesnic, kteří jinak ve sjezdu vcelku vládnou.
Každý závod rozdělí $10 000 odměny, vítěz celé série dostane extra $10 000 a Ford SUV. Ve sjezdovém lyžování se nezávodí o tenisové či golfové peníze a Ford Downhill je spíše setkání kamarádů pro ty, kteří skončili s náročným World Cupem a šance pro emeryckou veřejnost vidět světová sjezdová esa v akci - v klasickém sjezdu není mládí až takovou výhodou, zkušenost hraje dost velikou roli. Ve Squaw Valley ale není o setkání se současnou a bývalou světovou špičkou nouze, Tamara McKinney tady trénuje juniorský tým, Marco Sullivan se s námi občas sveze (a spolu s námi stahuje tyče po tréninku, je to příjemný skromný kluk a do pár let bude nejspíš hodně slavný), když trénujeme zbohatlé amíky s halucinacemi závodníků a Daron Rahlves se taky někdy vrátí na svůj rodný kopec. Bývalých členů US ski teamu je zde nepočítaně.
Komunita lyžařských závodníků je velice neformální, nikdo si nehraje na superstars a všichni se hlavně rádi rychle kloužou s kopce. Danny Mahrer se svým švýcarským spoluzávodníkem se převlíkají v naší šatně plné lyžařských bot, plakátů, lyží, prázdných plechovek od piva a s odérem jen trochu zpříjemněným californskou zeleninou a všichni jsme ve stejném spolku lyžařů.
Někdo závodil Světový Pohár, někdo ne, vlny nedělá nikdo.
”Course !!!”,
se ozve podruhé a my mávneme rukou, že slyšíme.
V mezinárodní hantýrce to znamená, že se někdo bude spouštět závodní lajnou a je třeba z ní zmizet. Zajedeme na vnitřní stranu vnitřní branky a nahoře Danny jako první skočí do jámy lvové. Za ním Luc Alphand a další. Chtějí si jenom zvyknout na dnešní podmínky v plné rychlosti, tak ani neprojíždějí první dvě sjezdové branky, vezmou to rovně dolů po spádnici a za okamžik nám dva metry za prdelí proletí krátká karavana sjezdařů zabalených do sjezd’áku asi tak 140 kilometrovou rychlosti.
Sjezdaři jsou většinou docela urostlí - víc váhy letí z kopce rychleji - a zvukový dojem je, jako když kolem projede hodně rychle motorka. Je slyšet jak rozřezávají vzduch i v těsných kombinézách a tón se dopplerovým efektem prudce změní v okamžiku, kdy vás minou.
Dobře to bylo poznat, když jsme před dvěma dny pozorovali jak se vypořádávají se skokem přes cestu. Už zdálky bylo slyšet šustění, které se změnilo v lehký hukot a pak najednou ssssshhhhhhhhhhhUHH!!!!!!, postava v barevné kombinéze prolétla zorným polem a aniž by se rozbalila ze sjezdového postoje, víceméně spolkla 4metrový můstek a honem rychle lyže na sníh a spěchat dolů.
Ve vzduchu se ztrácí čas.
Veselé bylo porovnání s místními juniory, kterým se dostalo predjezdecke cti. Ačkoliv nejsou žádná vořezávatka a pravidelně bodují na mezinárodních závodech, ve srovnání se zkušenými harcovníky působili občas vesele. Létali tak o 20 metrů dál a mnozí v letu oběma rukama stáčeli zoufale okénka, zatímco lyže nabíraly všelijaké směry.
Do zahájení tréninku zbývá ještě něco přes hodinu, tak navnadění přehlídkou rychlosti vyjedeme znova nahoru a pod záminkou rozvezeni náhradních tyči po kopci si chceme zkusit něco sjet rovné a rychle na uzavřené a upravené trati. Patří to k privilegiím race crew, nebo aspoň těch členů, kteří mají závodnický duch, návyk na adrenalin a mírný mozkový deficit.
Já si obuju old school Völkly P10, nejdelší lyže co mám, 210cm, ve výrobě vybrané pro World Cup a koupené před lety od českého olympionika Vlastíka Maxy. Sice jsou už staré věkem, ale moc na nich nelyžuju - jsou stará technologie, bez parabolického profilu, musí se jim hrozně stoupat na špičky, aby vůbec zatočily a v rychlostech pod 50 km/hod odmítají zatáčet úplně. Ale nechat rozjet kratší parabolické pracovní K2, na kterých se normálně pohybuju po kopci, rovně velkou rychlosti se rovná sebevraždě. Nedrží stopu, musí pořád zatáčet.
K mému mírnému překvapení se Völkly okamžitě rozletí velikou rychlosti (já vůl je mám pořád namazané) a ačkoliv si netroufáme pustit to zvršku jako velký závodníci a sjedeme si tak o třetinu Accelerator Chute níže, během několika desítek metrů jedu o hoooodně rychleji než jsem měl původně v úmyslu.
Lyže mi stále rychleji ujíždějí pod nohama, připadá mi, že za nimi zoufale vlaju, takže nemám moc šance jim na ty špičky stoupnout a donutit je k zatáčce. V neúplném sjezdaku vletím do komprese, kde se prudký sraz mění na méně prudký, málem mě přetížení posadí na zadek, jen ruce důsledně držené vepředu mne zachrání a pak už na menším svahu, pořád však možná stovkou, můžu začít machrovat a předstírat, že to mám pod kontrolou.
Hubu od ucha k uchu, srdce mi buší strachy a vzrušením a koukám nahoru, jak se daří ostatním. Asi dva kámoši mě dojedou ve stejně euforii a pak nikdo. A pořád nikdo - něco se stalo, bylo nás asi šest, zbytek nejede a přes hranu kopce není vidět proč.
Zujeme lyže a vyběhneme nahoru podívat se, co se děje.
Dole pod Accelerator Chute kamarádi sbírají rozházené tyče a Stephana, zvaného Alfred E. Newmann, podle podoby s postavou z Mad Magazíne, který k mírné nevůli rodičů nechal na zimu školu odpočívat a dělá půl roku ve Squaw.
Vytáhl si krátkou slámku a musel vézt tyče nejníže. Neodolal však pokušení a ke konci padáku si to pustil rovně. Nabral rychlost, balík tyči na rameni se zachoval podle aerodynamických pravidel a dostal svůj vlastní nápad o směru a rychlosti, který nebyl v úplném souhlasu se Stephanovým.
Výsledkem bylo to, že Stephan se motal po kopci s krvavým nosem, odřenou tváří a nebyl si úplně jist jak se jmenuje a co je za den. Tyče jsme posbírali, Stephana doprovodili dolů a na chvíli uložili na lavici v šatně. Potom vysvlékli ze zaměstnanecké uniformy, oblékli do civilu a doprovodili na první pomoc.
Pracovní úraz to nemohl být, pravidelné ranní seance s vonným dýmem mají svou cenu, kterou všichni rádi platíme. Pokud se něco stane v pracovní době, musí se to hlásit jako příhoda ve volném čase, jinak nastoupí pravidla o testování chemické čistoty zraněného. Stephan si pár dní odpočinul s lehkým otřesem mozku a naraženým ramenem "způsobeným při volném lyžování" a byl zpátky jako nový.
Závodníci o slunné sobotě natrénovali, v neděli před poměrně hojným diváctvem odzávodili finálový závod série, Danny dostal klíče od Forda, poděkoval nám, dál si s námi Warsteiner na rozloučenou (pivovar sponzoroval závody a nějakou náhodou pár beden z PR stanu zabloudilo do naší šatny) a v neděli podvečer už byl celý cirkus v kamiónech a naše parta lyžařských povalečů se unaveně těšila na pondělní prázdné sjezdovky, kdy po odlivu turistů hory zase patří domácím.
Neděle je pátek a pátek je pondělí.
Následující neděli byl závod na ABC v televizi. Diváci přišli o vzrušující záběr, protože jsem musel vyhnat kameramana, který si myslel, že bude v Accelerator Chute ležet hned pod vnitřní brankou a filmovat závodníky, jak mu zatáčí půl metrů od kamery. Monsieur Alphand a ostatní mě na startu pověřili funkci vyhaněče a nebylo to jednoduché. Varování, že při jeho přítomnosti víceméně v trati, nikdo dolů nepojede, moc nepomáhalo a nakonec jsem mu musel sebrat kameru a odvézt ji za plot. Byl bez lyží, tak měl nevýhodu.
Za plotem mu vysílačkou potvrdili, že je osel.
Už abych byl v důchodu a mohl tohle provozovat každý rok, nejen těch občasných pár zim, které jsem ukradl enžynyrskemu zaměstnání a o trochu zodpovědnějšímu stylu života.
Příště třeba něco o tom, jak se dá VW Golfem projet plotem z železničních pražců ...
