Deset příkopů je propojeno mosty a též jednotlivé hříchy 8. kruhu mají odstíny, kterými jsou navzájem spojeny.
1. a 2. příkop 8. kruhu
V 1. příkopu (18. zpěv) jsou pasáci a svůdci, které bičují rohatí běsi. Dante pozná jednoho bičovaného, i když ten se před ním snaží skrýt svou tvář. Je to Venedico Caccianimico z bohatého a váženého rodu bolognských guelfů. Prý dle zvěsti prodal za peníze svou sestru, či snad dceru, Ghisolabellu za souložnici ferrarskému markrabímu Azzovi VIII. d’Este. Ale Venedico není schopen déle s Dantem mluvit o sobě a jiných hříšnících z Bologne (kteří se poznají dle toho, že namísto sia ("budiž") říkají sipa), protože běs ho bičuje a popohání dál (BK, P, XVIII, 64-66):
Così parlando il percosse un demonio
de la sua scuriada, e disse: "Via,
ruffian! qui non son femmine da conio".
Než domluvil, už běs ho začal bíti,
Na něho soče: "Kuplíři, běž dále!
Zde nelze ženy za peníze míti!"
Mezi svůdci v 1. příkopu se nachází nepokořený velikán Iason, vůdce řeckých Argonautů (pojmenovaných po lodi Argos). Iason se nachází na tomto místě Pekla za to, že sváděl a opouštěl ženy. Na výpravě za zlatým rounem, chovaným v gruzínské Kolchidě, dospěl Iason se svou družinou na ostrov Lemnos. Na tomto ostrově svedl královnu Hypsipilé, kterou přivedl do jiného stavu a poté opustil. Později podobným způsobem svedl dceru kolchidského krále Aiéta Medeu, která mu dopomohla získat toužené zlaté rouno. Medea, před zlobou svého otce, uprchla s Iasonem z Kolchidy a provdala se za něho. Avšak nevděčný Iason Medeu opustil, začež se mu ona pomstila tím, že usmrtila Iasonovu další milenku, dceru korintského krále Kreonta Kreusu. Zavraždila též dvě vlastní děti, které měla s Iasonem. Dante zde tragický příběh čerpá z Ovidiových "Proměn" a Statiovy "Thebaidy".
Dante a Vergil přijdou k druhému příkopu (závěr 18. zpěvu), v kterém spatří lichotníky ponořené do smrdutých výkalů (BK, P, XVIII, 112-114):
Quivi venimmo; e quindi giù nel fosso
vidi gente attuffata in uno sterco
che da li uman privadi parea mosso.
Když jsme tam přišli, uviděl jsem u dna
lid vězet v bahně, které hnusně čpělo
jak záchodových kalů plná studna.
V příkopu pozná Dante Alessandra Intermineiho z významného patricijského rodu v Lucce. Tradovalo se o něm, že byl sukničkář, majitel nevěstince a pochlebník. Spojení svůdců a pochlebníků představuje též děvka Thais (la puttana Taide). Je to postava z Terentiovy komedie "Eunuchus", kterou Dante znal patrně z Ciceronova pojednání "O přátelství" (BK, P, XVIII, 127-135):
Appresso ciò lo duca "Fa che pinghe",
mi disse "il viso un poco più avante,
sì che la faccia ben con l'occhio attinghe
di quella sozza e scapigliata fante
che là si graffia con l'unghie merdose,
e or s'accoscia e ora è in piedi stante.
Taide è, la puttana che rispuose
al drudo suo quando disse "Ho io grazie
grandi apo te?": "Anzi maravigliose!".
Však vůdce pravil mi: "Hleď, abys dále
dopředu pohledem svým dosáh zase,
ať spatříš tvář tu sprostou neskonale
nevěstky ohavné a prostovlasé,
jež nehty drásá špínu svého těla
a stojí hned a hned se krčí v pase.
Toť děvka Thais, výsměšná a smělá
jež milenci, když tázal se: "Dík jaký
smím čekat od tebe?" – "Ó skvělý!" děla.
3. příkop 8. kruhu
Následující 19. zpěv pojednává o třetím příkopu (la terza bolgia), kde se nachází papeži odsouzeni k věčnému zatracení. Jsou to papeži Dantovy doby, kteří jsou zodpovědní za podvody a korupci, která vládne světem, neb oni coby pastýři lidstva jsou špatným příkladem (BK, R, XVIII,124-126):
O milizia del ciel cu' io contemplo,
adora per color che sono in terra
tutti svïati dietro al malo essemplo!
Ó dvorstvo nebeské, v něž patřím žasna,
oroduj za ty, na zemi jimž zle je,
že příklad zlý jim vnuknutí vzal spásná.
Dante tyto papeže odsoudil do Pekla a obvinil je ze simonie (svatokupectví), tj. z prodeje odpustků, duchovních hodností a posvěcených předmětů. Simonie je pojmenovaná podle Šimona (Simona) Mága, který chtěl od apoštolů koupit dary Ducha svatého (dle 8. knihy Skutků apoštolských NZ) (BK, P, XIX, 1-6):
O Simon mago, o miseri seguaci
che le cose di Dio, che di bontate
deon essere spose, e voi rapaci
per oro e per argento avolterate,
or convien che per voi suoni la tromba,
però che ne la terza bolgia state.
Šimone Mágu, žáci jeho sprostí,
kteřížto všechny boží věci svaté,
jež chotěmi by měli být jen ctnosti,
zde za zlato a stříbro oddáváte,
teď čas je, aby o vás trouba zněla,
neb v třetím žlebu tady přebýváte!
Papeži, kteří zhřešili svatokupectvím, jsou pohřbeni hlavou dolu v úzkých dírách, což symbolizuje převrácení morálního řádu prodejem duchovních statků za účelem materiálního obohacení. Z každého ústí díry ční jen hříšníkovy nohy. Na jejich chodidlech od pat k prstům hoří ohníčky (BK, P, XIX, 28-30):
Qual suole il fiammeggiar de le cose unte
muoversi pur su per la strema buccia,
tal era lì dai calcagni a le punte.
Jak na věcech, jež olejem se vzňaly,
Kmit ohníčků se po povrchu nese,
tak od pat k prstům plaménky jim vlály.
V 19. zpěvu "Pekla" Dante popisuje setkání s papežem Mikulášem III. (byl již zmíněn ve 4. části článku v souvislosti s papežem Bonifácem VIII.). Pocházel z římského patricijského rodu Orsiniů. Svého pontifikátu (1277-1280) zneužíval tento papež k obohacování svých příbuzných, čímž uvedl v historii papežství nepotismus. Dante ho dokonce přirovnává k "zákeřnému vrahu" (lo perfido assessin) (BK, P, XIX, 50).
Mikuláš III. ještě předpoví, že pro svatokupectví bude, podobně jako on, trestán Bonifác VIII. a po něm Kliment V. (1305-1314). Dante Klimenta V. nazývá "pastýřem bez zákona" (un pastor sanza legge) (BK, P, XIX, 83), neb mu velmi zazlíval, že přenesl papežské sídlo do Avignonu. Kliment V. se jmenoval Betrand de Got a byl původně arcibiskupem v Bordeaux. Za své zvolení papežem v r. 1305 vděčil francouzskému králi Filipu Sličnému.
Dlouhá invektiva proti svatokupectví, která zabírá 28 řádek 19. zpěvu (BK, P, XIX, 90-117), je nejpůsobivější a nejdelší řeč Danta v celém "Pekle". Dante uvádí do protikladu církevní chamtivost a korupci své doby s původní apoštolskou církví, v které sv. Petr nežádal poklad od Ježíše a nežádal též peníze od Matěje, který byl zvolen apoštolem namísto zrádného Jidáše (BK, P, XIX, 90-96):
"Deh, or mi dì: quanto tesoro volle
Nostro Segnore in prima da san Pietro
ch'ei ponesse le chiavi in sua balìa?
Certo non chiese se non "Viemmi retro".
Né Pier né li altri tolsero a Matia
oro od argento, quando fu sortito
al loco che perdé l'anima ria.
"Nuž, pověz mi, zda před dávnými věky
snad poklad od Petra Pán dostat hleděl
za klíčů moc, jež nebude mu sňata?
Vždyť víc, než "Za mnou pojď!" mu nepověděl.
Nežádal Petr ani druzí zlata
a stříbra od Matěje zvoleného
k hodnosti, která hříšné duši vzata.
V závěru 19. zpěvu Dante oslovuje Konstantina Velikého, jemuž stará legenda, opírající se o podvrženou donační listinu z 8. století, přičítala darování tzv. Dědictví sv. Petra, pozdějšího církevního státu, papeži Silvestrovi I. Ve skutečnosti Konstantin daroval papeži pouze tři římské budovy: Lateránský palác, Lateránskou basiliku a basiliku sv. Petra. Dante má Konstantinovi toto darování za zlé, protože zkazilo prvotní chudé křesťanství (BK, P, XIX, 115-117):
Ahi, Costantin, di quanto mal fu matre,
non la tua conversion, ma quella dote
che da te prese il primo ricco patre!".
Ach, co zla způsobilo, Konstantine,
ne obracení tvé, však věno tvoje
prvnímu otci, bohatstvím jenž slyne!"
4. příkop 8. kruhu
V 20. zpěvu dorazí básníci k 4. příkopu, kde se nacházejí proroci a věštci. Mají hlavy otočené dozadu coby parodie na jejich údajnou předvídavost a po zádech jim stékají slzy. Též Dante pláče lítostí nad tímto obrazem pokrouceného lidstva. A pohan Vergil kárá křesťana Danta, že soucit s hříšníky je zbytečný a rouhačský (BK, P, XX, 25-30):
Certo io piangea, poggiato a un de' rocchi
del duro scoglio, sì che la mia scorta
mi disse: "Ancor se' tu de li altri sciocchi?
Qui vive la pietà quand'è ben morta;
chi è più scellerato che colui
che al giudicio divin passion comporta?
Já vskutku plakal, opřen o úbočí
skal drsných, až mne vůdce z toho plaší:
"I ty jsi z bláznů, co se větrem točí?
Zde soucit živ, když zhasl v mysli naší.
Kdo rouhá se jak ten, jenž okázale
sám do rozsudků božích lidskost vnáší?
Následuje zástup mýtických postav, které Dante převzal od básníků Statia, Ovidia a Lucana. Jsou zmíněni král Amphiraos z Argu, věštec Teiresias, etruský věštec Aruns a Manto, dcera Teiresia. O věštkyni Manto poví Vergil Dantovi celý příběh (BK, P, XX, 52-57):
E quella che ricuopre le mammelle,
che tu non vedi, con le trecce sciolte,
e ha di là ogne pilosa pelle,
Manto fu, che cercò per terre molte;
poscia si puose là dove nacqu'io;
onde un poco mi piace che m'ascolte.
A ta, jež vlasem rozpuštěným skrývá
své prsy, jichž teď nevidíš, a tají
i všechno, na čem tělo chloupky mívá,
toť Manto, která prošla mnoha kraji,
než tam, kde zrozen já, se usadila.
Však chci, bys o tom vyslech celou báji:
Dle Vergila jeho rodná Mantova byla pojmenována po věštkyni Manto, která se jako první v neosídlených místech uprostřed bažin usadila a též tam zemřela. Město Mantova bylo pojmenováno, jak praví Vergil Dantovi, po věštkyni Manto "bez jiné sudby" (sanz'altra sorte) (BK, P, XX, 93).
Vergil ukazuje Dantovi další věštce a astrology. Jsou to: Eurypylos, postava z Vergilovy "Aeneidy"; Michal Scottus, astrolog na dvoře Fridricha II.; astrolog Guido Bonatti a věštecký švec Asdent z Parmy, "jenž nyní pozdě želí, že nezůstal spíš u kůže a nití" (ch'avere inteso al cuoio e a lo spago ora vorrebbe, ma tardi si pente) (BK, P, XX, 119-120).
V závěru 20. zpěvu je zmínka o "Kainovi s trním" (Caino e le spine), čímž je míněn měsíc (ve skvrnách na měsíci prý viděli Italové Dantovy doby Kaina s trny). Měsíc se v této chvíli nachází v místech, kde splývá jedna zemská hemisféra s druhou a dotýká se vln u Sevilly. Vergil ještě připomene, že včera, na začátku jejich pouti, byl měsíc v úplňku. Tak jako ve dvou předchozích zpěvech (7. a 11.) Vergil si je vědom postavení měsíce a hvězd, což dokládá pečlivou chronologii BK. Není však jasné, jak Vergil může tuto polohu určovat i v místech, kde nemůže vidět oblohu a hvězdy.
5. příkop 8. kruhu
Následující 21. zpěv se vyznačuje fraškovitou komičností. V pátém Zlém žlebu se nacházejí viníci, kteří se prohřešili světským ekvivalentem simonie a to zpronevěrou. V 4. části článku jsem se zmínil, že Dante byl v r. 1302 obžalován z baractaria, finanční korupce během vykonávání úřadu.
Dante přirovnává 5. příkop k temnému Arsenálu v Benátkách (l'arzanà de' Viniziani), historickým loděnicím a dokům v městské čtvrti (sestiere) Castello, kde se v zimním období vařila smůla na opravu lodí.
Strážci 5. příkopu jsou démoni "Zlé Spáry" (Malebranche). Jsou to zlomyslní a násilničtí lháři, kteří krutě týrají zkorumpované politické úředníky a zaměstnance.
Jeden démon přináší na ramenou radního Bonturu Datiho "od svaté Zity" (di Santa Zita), patronky toskánského města Lucca. Bontura byl představitel zkorumpované plutokracie v Lucce. Dantovi byl obzvláště nesympatický coby důvěrník papeže Bonifáce VIII.
Démoni jsou vybaveni dlouhými háky, kterými drží hříšníky pod povrchem vařící smůly. Jsou přirovnáni k pomocníkům kuchaře, kteří háky potápějí kusy masa ve vroucím kotli.
Na radu Vergila se Dante krčí za balvanem, aby ho démoni nespatřili. Ti se vrhnou na Vergila jako psi na žebráka. Jejich vůdce je Zlochvost (Malacoda), kterému Vergil vysvětlí, že on a Dante přicházejí do Pekla z vůle nebeské říše. Zlochvost pustí vidlici k nohám a nařídí ostatním démonům, aby nechali Danta na pokoji. Dante se však obává, že ďáblové nedodrží slovo. Podobně se strachovali vojíni z Caprony (BK, P, XXI, 94-96), že guelfové z Florencie a Lukky nedodrží příslib jejich svobodného odchodu z hradu (cf. 1. část článku).
Jednotlivým démonům dává Dante groteskní přezdívky. Kromě Zlochvosta jsou to Scarmiglione (Škubal), Alichino (Sněhoťap), Calcabrina (Křídloklop), Cagnazzo (Čenichal), Barbariccia (Ježatec), Libicocco (Dračinec), Draghignazzo (Osmahloň), Ciriatto (Psodravec), Graffiacane (Rypák), Farfarello (Ohnivák) a Rubicante (Zrzek hovnivál). Jména jsou zjevně vymyšlená a nejspíše představují komicky zkomolená příjmení toskánských rodin. Bablerovy a Zahradníčkovy české překlady jmen "Zlých Spárů" jsou velmi volné.
Pro srovnání uvádím anglické překlady (v poznámkách P. Armoura k překladu A. Mandelbauma):
Malacoda: "evil-tail". Scarmiglione: "the rougher up". Alichino: from "ali" "wings", same root as "Harlequin". Calcabrina: "frost-trampler". Cagnazzo: "doggish". Libicocco: perhaps "blaster", from the two winds the libecchio and the sirocco. Barbariccia: "curly-beard." Draghignazzo: "dragonish" or "sneerer". Ciriatto: "hoggish". Farfarello: perhaps "moth-winged", also with an echo of names for other evil spirits in popular folklore. Rubicante: "red", evoking also "rabid". Graffiacane: "dog-scratcher".
Zlochvost sdělí básníkům, že šestý most byl zbořen při návštěvě Pekla Kristem v době jeho ukřižování, v poledne před 1266 roky (cf. 9. část článku). Deset "Zlých spárů" pod vedením Ježatce je pověřeno Zlochvostem, aby doprovodili básníky na další cestě.
A Zlochvost zatroubí svou řití, aby se vydali na pochod (BK, P, XXI, 136-139):
Per l'argine sinistro volta dienno;
ma prima avea ciascun la lingua stretta
coi denti, verso lor duca, per cenno;
ed elli avea del cul fatto trombetta.
Teď vlevo hrází stojí obráceni.
Každému jazyk mezi zuby svítí,
šilhají k vůdci svému o znamení,
a ten pak trubku udělal si z řiti.
V začátku 22. zpěvu (BK, P, XXII, 1-6) je pasáž, z které je usuzováno, že Dante se osobně zúčastnil bitvy u Campaldina v r. 1289 (cf. 1. část článku). Ale takovou divnou troubu dosud Dante neslyšel (BK, P, XXII, 10-15):
né già con sì diversa cennamella
cavalier vidi muover né pedoni,
né nave a segno di terra o di stella.
Noi andavam con li diece demoni.
Ahi fiera compagnia! ma ne la chiesa
coi santi, e in taverna coi ghiottoni.
ne však, že na tak divnou troubu běží
jezdci či pěší, ani na znak taký
země či hvězd plout lodi od pobřeží.
My tedy s deseti šli vlkodlaky
(ó divá společnost!) však se svatými
buď v kostele – a v krčmě s darebáky.
Démoni v 5. příkopu mučí jednoho hříšníka z království navarrského, což je území v dnešním Španělsku a z malé části též ve francouzských Pyrenejích. Podle středověkých komentátorů se jednalo o jakéhosi Ciampola, Ciampella či Giampaola, který si získal důvěru svého pána, krále Thibaulta (Tebalda) II. (1253-1270). Král mu svěřil obsazování různých hodností, čehož Ciampola zneužíval a bral úplatky, za což nyní pyká ve vroucí smůle (BK, P, XXII, 52-54):
Poi fui famiglia del buon re Tebaldo:
quivi mi misi a far baratteria;
di ch'io rendo ragione in questo caldo".
Já kupčil však a bral jsem podplácení,
když dobrý Tebald král mě přijal k sobě,
za což teď pykám v tomto smolném vření."
Navařan Ciampolo nejprve zmíní dva zkorumpované vysoké úředníky Sardinie, bratra Gomitu z Gallury a Michela Zanche z Logodoru. Poté přislíbí přivést sedm Toskánců či Lombarďanů, aby je mohli básníci vyzpovídat, ale využije nepozornosti "Zlých spárů" a zmizí v černé smůle. Dík uprchnutí Ciampoly dojde k hádce a nakonec i rvačce mezi démony.
Vergil a Dante, ve snaze uniknout "Zlým spárům", se rychle vzdálí a pokračují svou pouť směrem k 6. příkopu.
