Nejsou zde zmíněni jihofrancouzští kataři, nejslavnější kacíři středověku. Jediná skupina kacířů, kterou Vergil přímo jmenuje, jsou "epikurejci". Epikúros ze Samu (341-270 př. n. l.) byl řecký filozof, který popíral nesmrtelnost duše a posmrtný život. Hlásal, že je třeba užívat tohoto světa a jeho darů. Epikúrovo učení oživlo ve středověku na dvoře císaře Fridricha II. Štaufského (cf. 2. část článku), kam epikureismus pronikl působením arabských filozofů. Dle kronikáře G. Villaniho epikureismus se dostal i do blahobytné a hospodářsky prosperující Florencie. Dantovo negativní hodnocení epikurejců v BK kontrastuje s 3. knihou Convivia, kde jsou epikurejci uvedeni jako jeden ze tří hlavních filozofických směrů antiky (cf. 7. část článku).
10. zpěvu dominuje Dantovou setkání s dvěma "epikurejci" Farinatou degli Ubertim a Cavalcantem de'Cavalcantim.
Farinata degli Uberti byl v krátkosti zmíněn v 1. části článku jako vůdce florentských ghibellinů v bitvě u Montaperti r. 1260, která skončila drtivou porážkou florentských guelfů. Jen Farinatovým přičiněním nedošlo k úplnému zničení Florencie (BK, P, X, 91-93). Pocházel ze starého patricijského rodu, odvozujícího svůj domnělý původ od antického Catiliny. Farinata nepatřil k nějaké sektě "epikurejců". Nejpravděpodobněji byl materialistickým svobodomyšlenkářem, což bylo běžné obvinění ghibellinů jejich guelfskými nepřáteli.
Jakmile pyšný a impozantní Farinata zaslechne Dantovu toskánštinu, vztyčí se ve svém hořícím hrobě, jako by se posmíval Peklu s "velkým opovržením" (gran dispitto) (BK, P, X, 34-36):
Io avea già il mio viso nel suo fitto;
ed el s'ergea col petto e con la fronte
com'avesse l'inferno a gran dispitto.
Já poznal ho, mé oko na něm tkvělo:
jako by peklu posmíval se, prudce
pozdvihl výše trup a vztyčil čelo.
Farinata připomene Dantovi, že florentští ghibellini dvakrát porazili florentské guelfy, mezi kterými byli i předci Danta. Poprvé, v r. 1248, kdy byla Florencie ovládnuta císařem Fridrichem II. a, podruhé, v r. 1260 po bitvě u Montaperti. Dante odvětí, že guelfové sice byli dvakrát vyhnáni (Dantův otec však vyhnán nebyl, cf. 1. část), ale dvakrát se vrátili. Ghibellinům se podobný návrat nepodařil a jejich vláda ve Florencii skončila definitivně po bitvě u Beneventa v r. 1266, v které zahynul nemanželský syn Fridricha II. a sicilský král Manfred (cf. 1. část článku). Farinata, který zemřel v r. 1264, byl ke konci svého života vládcem ghibellinů v celém Toskánsku. Po bitvě u Beneventa rodina Ubertiů byla výslovně vyjmuta z pozdějších amnestií. V r. 1283 byl Farinata obviněn z kacířství a posmrtně exkomunikován, spolu se svojí rovněž zesnulou manželkou. Jejich mrtvá těla byla exhumována a spálena a rodinný majetek Ubertiů byl konfiskován.
Následuje krátké a dramatické intermezzo. Duch Cavalcanta de'Cavalcantiho, otce básníka Guida, se pozvedne na kolena ze stejného hrobu a ptá se, proč Danta nedoprovází jeho syn a Dantův "nejlepší přítel" (il primo amico) Guido. Cavalcante de'Cavalcanti byl bohatý obchodní bankéř a jeden z aristokratických vůdců guelfů ve Florencii. Cavalcantiho syn Guido si vzal Beatrice degli Uberti, Farinatovu dceru. Ve fiktivní době Dantovy pouti byl Guido ještě živ, ale zemřel velmi krátce poté na malárii v srpnu stejného roku 1300 (cf. 4. část článku). Cavalcanti neporozumí Dantově vyhýbavé odpovědi; domnívá se, že je Guido již mrtev a klesne zpět.
Farinata nedá na sobě znát nějaké vzrušení a pokračuje krátkým proroctvím (BK, P, X, 79-81):
Ma non cinquanta volte fia raccesa
la faccia de la donna che qui regge,
che tu saprai quanto quell'arte pesa.
Však dřív než nebe padesátkrát zbělá
tvář paní té, jež vládne podsvětími,
zvíš, jakou těžkost umění to dělá.
Ve Farinatově proroctví "paní, která tu vládne" (la donna che qui regge) je Proserpina, vládkyně podsvětí. V římské mytologii byla Proserpina identifikována s měsícem. Než padesátkrát její tvář zbělá svitem měsíčního úplňku, Dante pozná, jak těžké je "umění" (arte) vládnout Florencii. Proroctví se vyplnilo, neb za čtyři roky po fiktivním datování BK, ztroskotal pokus florentských vyhnanců (Bílých), útokem z Lastry poblíže Fiesole koncem července r. 1304 (cf. 5. část článku), proniknout zpět do města.
Farinata vysvětlí Dantovi, že odsouzenci v Pekle mají nadpřirozenou moc "vidět" vzdálenější události budoucnosti (BK, P, X, 94-108). Ale tak jako lidé, kteří jsou postižení hypermetropií (dalekozrakostí), ostrost jejich zraku slábne pro blízké události a z přítomnosti "nevidí" nic. Dle Farinatova výkladu, jelikož čas skončí Posledním soudem, tato brána budoucnosti bude od té doby navždy uzavřena.
Farinata se dále dotazuje, proč guelfové jsou tak neúprosně nepřátelští proti jeho rodině. Dante odvětí, že to je kvůli bitvě u Montaperti, "která do krvava v Arbii tehdy zabarvila vodu" (che fece l'Arbia colorata in rosso), jak již zmíněno v 1. části článku. Farinata připomene Dantovi, jak směle bránil Florencii, aby nebyla srovnána se zemí. Než Dante Farinatu opustí, ptá se ho, kdo ještě z "epikurejců" leží v zdejších hrobech (BK, P, X, 118-120):
Dissemi: "Qui con più di mille giaccio:
qua dentro è 'l secondo Federico,
e 'l Cardinale; e de li altri mi taccio".
On pravil: "Na tisíc nás tady leží,
Bedřicha Druhého hrob onen chová,
ten Kardinála. Všech bych vzpomněl stěží."
Jak již povězeno, učení Epikúrovo oživlo na sicilském dvoře Fridricha II. Florentský kardinál Ottaviano degli Ubigliani (cf. 1. část článku) byl v úzkých stycích s Fridrichem II. a florentskými ghibelliny. Jeho život, připomínající spíše renesančního preláta (vyššího úředníka papežské kurie) než kardinála, byl zdrojem mnoha anekdot, přičítajících mu i pochyby o nesmrtelnosti duše.
Přes všechen patos krátkého vystoupení Cavalcanta de'Cavalcantiho, je to Farinata, který dominuje v 10. zpěvu. I když Farinata patřil k opoziční straně, Dante ho obdivoval jako hrdinného florentského vlastence. Dante ho dokonce nazval "velkodušným" (magnanimo) (BK, P, X, 73), i když, pro jeho "epikurejství", ho uvrhl mezi zavrženíhodné kacíře.
Sedmý kruh, Canti XI-XVII
V úvodních řádcích 11. zpěvu, ještě v šestém kruhu, dojdou Dante a Vergil k hrobu papeže Anastasia II. (496-498), kterého Dante mylně považoval za kacíře. Anastasius II. se snažil o smíření s cařihradským patriarchou Akaciem, zprostředkované soluňským knězem Fotinem. Akacius se klonil k tzv. monofysitismu, popírajícímu dvojí podstatu boha-člověka v Kristu.
V 11. zpěvu Virgil udělí Dantovi přednášku, v které použije základní rozdíl Aristotelovy etiky mezi bezuzdností (incontinenza) a zlomyslností (malizia). Pomocí tohoto rozlišení, učiněného Aristotelem v 7. knize Etiky, hříchy prvních šesti pekelných kruhů možno označit za hříchy bezuzdnosti. Tyto hříchy jsou důsledek neschopnosti ovládat lidské vášně. Do spodních tří kruhů Pekla pak Dante umístil hříchy zlomyslnosti, které jsou způsobeny úmyslnou volbou.
Hříchy trestané v spodní části Pekla, jak vysvětluje Vergil Dantovi (BK, P, XI, 28-66), se dělí na hříchy Násilí v 7. kruhu (BK, P, XII-XVII), hříchy Podvodu v 8. kruhu (BK, P, XVIII-XXX) a v nejhlubší části Pekla, v 9. kruhu, se nacházejí hříchy Zrady (BK, P, XXXII-XXXIV).
Hříchy Násilí se dále dělí, dle oblíbené Dantovy "trojkové struktury" zmíněné v 9. části, na násilné hříchy vůči jiným lidem (bližním), násilné hříchy vůči sobě a násilné hříchy vůči Bohu (BK, P, XI, 28-33). Násilné hříchy zlodějů a vrahů na bližních a na jejich majetku jsou trestány v prvém pásmu (girone) 7. kruhu (BK, P, XII). Hříšníci vůči sobě, sebevrazi a marnotratníci (sebeničivější nežli rozhazovači ve 4. kruhu) se nacházejí v druhém pásmu 7. kruhu (BK, P, XIII).
Třetí pásmo 7. kruhu, které je mezi dvěma předchozími, představuje holá písčitá pláň s planoucími krůpějemi ohně. Zde se nacházejí hříšníci vůči Bohu. Ti jsou opět ve třech podskupinách: ti, kteří uráží Boha přímo (rouhači, BK, P, XIV), ti, kteří hřeší proti přírodě (sodomité, BK, P, XV-XVI) a ti, kteří škodí společnosti (lichváři, BK, P, XVII). Dante spojuje hříchy dvou posledních skupin s biblickou Sodomou a s jihofrancouzským městem Cahors, které bylo známo jako město zvlášť tvrdých hamižníků.
Dantova emocionální reakce na stíny v 7. kruhu je rozdílná dle povahy hříchu. Vrazi jsou Dantem pozorování s jistou nezaujatostí, sebevrazi v něm vzbuzují soustrast, pro několik florentských sodomitů projevuje respekt a otřásá se odporem při pohledu na podvodné lichváře.
Dantův názor na sebevraždu se liší od smýšlení antických spisovatelů, které Dante obdivoval. Jeho odsouzení sebevraždy jako hříchu, a to bez vyjímek, následuje Tomáše Akvinského, který učil, že sebevražda porušuje přírodní zákon sebezáchovy, škodí široké veřejnosti a přivlastňuje si Boží rozhodování o životě a smrti.
Sodomií Dantova doba rozuměla sexuální vztahy mezi muži, což bylo šířeji chápáno než homosexuální pohlavní orientace. Ve středověké Florencii byly sexuální vztahy mezi dvěma muži, povětšinou mezi dospělým a dospívajícím, přes všechny zákazy, dosti běžné. Dantův názor na sodomii je shodný s církevními a právními nařízeními. Tresty za sodomii zahrnovaly konfiskace majetku a dokonce i popravy.
Lichvářství bylo podobně v Dantově době přísně odsuzováno. Půjčování peněz na úvěr bylo považováno za hříšné. Zejména poté, co lichvářství bylo označeno za kacířství koncilem ve Vienne (1311-1312). V Evangeliu sv. Lukáše (Lk 6, 35), Ježíš nabádá své učedníky: "...půjčujte, aniž to čekáte nazpátek". V 3. části článku jsem se zmínil, že Dantův florentský přítel Forese Donati ve svých posměšných sonetech (tenzoni) obvinil Dantova otce z lichvářství.
Tomáš Akvinský považoval lichvářství, jako sodomii, za nepřirozené. Pod vlivem Aristotela Tomáš Akvinský učil: Nummus non parit nummos. ("Peníze neplodí peníze"). Peníze nemohou nést plody, ale lichváři by je chtěli rozmnožovat. A dále napsal: "Peníze byly vynalezeny především proto, aby byly směňovány, takže jejich prvotní a správné užití spočívá v jejich spotřebě, tedy utracení při směně. Navíc je samo o sobě nespravedlivé požadovat peníze za půjčení peněz, neboť je to princip lichvy."
Stezka, po které Dante a Vergil sestupují do tří pásem 7. kruhu je zavalena kameny, které se na ni zřítily při zemětřesení, které doprovázelo Kristovu posmrtnou návštěvu Pekla (cf. 11. část článku). Symbolem kruhu Násilí je Mínótauros, "hanba Kréty" (l'infamia di Creti) (BK, P, XII, 12). Vergil, tak jako v předchozích setkáních s obludami pekelné říše, zkrotí na čas i zuřivého Mínótaura.
Mínótauros byla zrůdná bytost, polozvíře-poločlověk, antických bájí a Vergilovy "Aeneidy", které vzešlo z hříšné lásky Apollonovy dcery Pásifaé, manželky krétského krále Mínóa, k bílému býku, poslanému jí Poseidonem-Neptunem. Aby se mu mohla oddat, vstoupila Pásifaé do duté krávy, kterou pro ni k tomu účelu postavil athénský umělec Daidalos. Ze zrůdného spojení se zrodil Mínótauros, tvor s lidským tělem a býčí hlavou, živící se lidským masem. Aby Mínós ukryl svou hanbu, nechal si od Daidala postavit neproniknutelný labyrint a v něm se před světem uzavřel. V nitru bludiště ukryl Mínótaura a posílal mu tam lidské oběti. Théseus, kníže z Athén ('l duca d'Atene) (BK, P, XII, 17), pronikl s pomocí Mínoovy dcery Ariadné, která mu potají dala klubko nití a meč, do labyrintu a Mínótaura zabil.
Prvé pásmo 7. kruhu je tvořeno řekou horké krve, která se v antických bájích a Vergilově "Aeneidě" nazývá "řekou ohně". Tato řeka je podrobně popsána v 12. zpěvu (BK, P, XII, 46-54 a 100-139), ale teprve ve 14. zpěvu (BK, P, XIV, 121-135) se čtenář dozví, že se nazývá Flegeton (Flegetonta). V řece jsou hříšníci, kteří prolévali krev jiných lidí, ponořeni v krvi dle stupně jejich viny.
Krvavou řeku Flegeton střeží kentauři (centauri), napůl koně, napůl lidé. Je jich na břehu na tisíce a dávají pozor, aby hříšníci byli v krvavé řece ponořeni dostatečně hluboko dle vyměřeného trestu.
V klasické antické mytologii kentauři byli známi svou neuhlazenou a násilnickou povahou. Během svatebních hostin, pod vlivem vína, se snažili unést nevěsty či jiné ženy, což vedlo k zuřivým bitvám, jak vylíčil Ovidius ve svých "Proměnách". Tři kentauři se přiblíží k Dantovi a Vergilovi. První z nich je Chiron, moudrý vůdce kentaurů, který kdysi býval vychovatelem Achillovým, Eskulapovým a Heraklovým. Druhý kentaur je Nessus, který je vybrán Chironem, aby převezl Danta přes Flegeton. Nessus byl zabit Heraklem otráveným šípem za to, že sváděl jeho manželku Deianeiru. Nessus se však Herkulovi pomstil tím, že daroval svou krvavou otrávenou košili Deianeiře a poradil jí, aby ji dala Herkulovi, čímž si ona udrží Herkulovu lásku. Třetí kentaur je zlý a potměšilý Folus, který se na jedné svatbě pokusil znásilnit nevěstu.
Nessus doprovodí poutníky k brodu, kde se společně přebrodí přes řeku Flegeton. Poutníci se octnou v hustém lese temných stromů bez listí a s ostny, na kterých sedí zlé Harpyje, mýtické zjevy v podobě ptáků s ženskými obličeji. Harpyje převzal Dante opět z Vergilovy "Aeneidy", kde předpovídaly Aeneovi a jeho trojským druhům budoucí nesnáze a zapudily je ze Strofadských ostrovů v Ionském moři.
Poutníci se nacházejí v druhém pásmu 7. kruhu, kam jsou umístěni sebevrazi. Vergil pobídne Danta, aby ulomil větvičku z nějaké rostliny. Dante ulomí snítku z velkého keře. Z ulomené větvičky teče krev a ozve se nářek duše, která byla proměněna v keř (BK, P, XIII, 30-36):
Allor porsi la mano un poco avante,
e colsi un ramicel da un gran pruno;
e 'l tronco suo gridò: "Perché mi schiante?".
Da che fatto fu poi di sangue bruno,
ricominciò a dir: "Perché mi scerpi?
non hai tu spirto di pietade alcuno?
Natáhnout ruku zvědavost mne žene,
utrhnu snítku keře velikého.
"Proč rveš mě?" slyším kmen, a z ulomené
větvičky po kůře stéká krev jeho.
Pak volá dále: "Proč mě drásáš tady?!
Což v duchu nemáš hnutí soucitného?
Dante v úleku upustí zakrvácenou snítku. Vergil požádá kmen, aby se Dantovi představil. Sebevražedný kmen je Piero della Vigna (Petrus de Vineis, c. 1190-1249), kancléř císaře Fridricha II. Vystudoval práva na slavné boloňské univerzitě a získal si císařovu přízeň do té míry, že ovládal politiku císařského dvora, jehož se stal oficiálním mluvčím. Byl též nadaným básníkem "Sicilské školy" (Scuola Siciliana), zmíněné v 2. části článku. Piero della Vigna proti sobě vzbudil závist jiných dvořanů, kteří jej u císaře osočili ze zrady. Má se za to, že na rozkaz císaře byl oslepen a uvržen do žaláře. Při převážení z vězení do vězení spáchal sebevraždu rozbitím hlavy o zeď či skokem z okna.
Pierův autoportrét je výmluvná obhajoba vlastní neviny. Dantovi přísahá, že nikdy nezradil císaře (BK, P, XIII, 73-75): ¨
Per le nove radici d'esto legno
vi giuro che già mai non ruppi fede
al mio segnor, che fu d'onor sì degno.
Přísahám při kořenech toho stromu,
že já jsem věrnost neporušil pánu,
jenž cti tak hoden, ani jeho domu.
I v Pekle se Piero snaží vylepšit svou pozemskou reputaci a žádá Danta, aby očistil Pierovo jméno z křivých obvinění. Dante je natolik přemožen soucitem, že není schopen klást Pierovi další otázky, což přenechá Vergilovi. Od Piera se poutníci dovídají, že sebevrazi jsou odsouzeni k zostřenému trestu. V den Posledního soudu duše sebevrahů nebudou spojeny s jejich těly, ale budou viset na stromech jak oběšenci.
Třetí pásmo 7. kruhu, s třemi skupinami hříšníků (rouhači, sodomité a lichváři), bylo již výše popsáno. Rouhači proti Bohu leží na písku naznak. Lichváři, kteří se zpronevěřili čestnému podnikání, sedí přikrčeni se svými měšci peněz, které mají zavěšeny kolem svých krků. Mezi těmito dvěma skupinami jsou sodomité, kteří stále obcházejí kolem.
Jako příklad rouhače si Dante zvolil Capanea (BK, P, XIV, 43-72), jednoho ze sedmi řeckých králů, kteří dle pověsti obléhali s Polyneukem Théby. Řečtí králové chtěli dopomoci Polyneukovi k dědictví po jeho otci Oidipovi. Obří postava Capanea a jeho rouhání Jupiterovi, který ho za trest srazil bleskem, je převzata ze Statiovy pozdně římské epopeje "Thebaida", která pojednává o válce sedmi řeckých králů s Thébami. Capaneův arogantní vzdor Jupiterovi, kterého na hradbách Théb pyšně vyzýval, aby zachránil Théby, dovede-li to, je hlavním námětem "Thebaidy". Slovy Vergila (BK, P, XIV, 67-72):
..."Quei fu l'un d'i sette regi
ch'assiser Tebe; ed ebbe e par ch'elli abbia
Dio in disdegno, e poco par che 'l pregi;
ma, com'io dissi lui, li suoi dispetti
sono al suo petto assai debiti fregi.
"Toť jeden z králů sedmi, kteří Théby
kdys obléhali. Rouhal se a zdá se,
že dosud pohrdá tak Bohem v nebi.
Však jak jsem řek mu, nejhorší všech trestů
jsou jeho vlastních prsou zlost a škleby.
Jednou z nejdůležitějších postav Dantova života a BK je Brunetto Latini, s kterým se Dante setká v 15. zpěvu "Pekla". O vlivu Brunetta Latiniho na Dantovu tvorbu jsem se zmínil v 2. části článku. Přes četné spekulace není jasné, proč ho Dante zařadil mezi sodomity. Kronikář G. Villani považoval Brunetta za uomo mondano ("světáka").
Dante a Vergil kráčí podél břehu Flegetonu, když se k nim přblíží skupina sodomitů. Dante a Brunetto se poznají ve vzájemném údivu. Brunetto je k Dantovi otcovsky laskavý; dvakrát ho nazývá "synkem" (figliuol). Dante Brunettovi uctivě vyká, zatímco Brunetto mu neformálně tyká.
Brunetto chválí Danta za jeho slibnou činnost, kterou poznal ve Florencii (BK, P, XV, 55-60):
Ed elli a me: "Se tu segui tua stella,
non puoi fallire a glorioso porto,
se ben m'accorsi ne la vita bella;
e s'io non fossi sì per tempo morto,
veggendo il cielo a te così benigno,
dato t'avrei a l'opera conforto.
A on: "Když za svou hvězdou půjdeš stále,
v přístavu slávy dojdeš svého cíle,
život-li krásný chápu dokonale.
Kdybych byl nezemřel v tak rané chvíli
a nebešťany zřel ti nakloněny,
rád pomáhal bych ti byl s tvými díly.
Touto Brunettovou pomocí nejsou míněny Dantovy básně, ale Dantova politická kariera ve Florencii. Brunetto byl od 50. let 13. století právník a diplomat ve službách florentské obce. Ale proradní Florenťané - povětšinou "fiesolská zvěř" (le bestie fiesolane), která se usadila ve Florencii a nakazila "svaté sémě" (la sementa santa) Římanů (cf. 1. část článku) - budou Danta pronásledovat právě za jeho dobré skutky. Dante dle Brunettiho dojde tak velké slávy, že obě strany současné Florencie se budou snažit přilákat Danta na svou stranu, což mu neslibuje nic dobrého. Na toto proroctví Dante odvětí, že je připraven snášet nepřízeň osudu. Vzpomíná, jak Brunetto ho často nabádal, aby upíral své snahy k získání věčné slávy (BK, P, XV, 82-85):
ché 'n la mente m'è fitta, e or m'accora,
la cara e buona imagine paterna
di voi quando nel mondo ad ora ad ora
m'insegnavate come l'uom s'etterna:
neboť zřím v duchu, jak se ke mně sklání
otcovský obraz váš, tak dobrý, drahý,
s nímž nabádal jste kdysi bez ustání
mě k věčným věcem upírati snahy.
Než se rozloučí, Brunetto doporučí Dantovi číst svůj "Poklad" (Tesoro), v kterém, dle svých slov, stále žije.
V 16. zpěvu básníci potkají další sodomity. Tři z nich jim běží vstříc, protože poznali dle Dantova oblečení, že pochází z Florencie, "z vlasti naší znemravnělé" (di nostra terra prava). Jedná se o aristokratické guelfy, kteří žili jednu či dvě generace před Dantem. Jmenují se Guido Guerra, Tegghiaio Aldobrandi a Iacopo Rusticucci. Jejich tváře a těla jsou zjizvené, zčernalé a sežehnuté ohněm. Přes svůj odpudivý zjev doufají, že Dante se s nimi dá do hovoru. Dante tak ochotně učiní; jejich osud v něm vzbuzuje bol, ne pohrdání. O jejich slavných jménech a činech Dante ve Florencii často slýchával. Iacopo by rád věděl, zda "zdvořilost a chrabrost" (cortesia e valor) dosud přebývají v jejich městě. Dante prudce odpoví (BK, P, XVI, 73-75):
"La gente nuova e i sùbiti guadagni
orgoglio e dismisura han generata,
Fiorenza, in te, sì che tu già ten piagni".
"Lid nový, rychlé zisky způsobily
tam lesk a rozmařilost, jež se dědí,
až Florencie sama z toho kvílí!"
Toto je první pasáž v BK, kde Dante odsuzuje společensko-hospodářské poměry Florencie kolem r. 1300. Iacopo a jeho společníci představují vznešenější Florencii, i když ne na tak prosté a přísné úrovni jako byla Florencie 12. století v líčení Dantova slavného předka Cacciaguidy v "Ráji" (BK, R, XV).
Rozhovor s třemi florentskými sodomity je veden tónem vzájemného respektu a zdvořilosti. Oproti tomu lichváři v 17. zpěvu jsou hrubí a mají kolem krku zavěšené měšce jako symbol lásky k penězům. Mezi lichváři, jejichž identitu se podařilo pozdějším dantologům rozluštit dle rodinných erbů, se nachází pověstný padovský lichvář Reginaldo Scrovegni, otec Enrica Scrovegniho, který nechal postavit kapli vyzdobenou jedinečnými freskami Giotta (cf. můj článek Giotto di Bondone, 3. část).
Hlavní část 17. zpěvu je věnována Geryonovi, obludě s třemi hlavami a třemi těly, o které jsem se již zmínil v souvislosti se symbolikou levharta a Dantova provazu v 9. části článku. Geryon, "hnusný obraz lsti a zrady", má obličej poctivce, chlupaté tlapy, pestře barevnou hadí kůži a ohon štíra rozdělený do vidlice. Geryon převeze básníky na svém hřbetu do 8. kruhu Pekla, kde jsou trestány hříchy Podvodu. Popis Geryonova letu do propasti a přistání na úpatí skály (BK, P, XVII, 100-136) se vyznačuje realistickými detaily, např. dutím větru zdola, které pociťuje Dante při sestupu na hřbetu stvůry (BK, P, XVII, 115-117):
Ella sen va notando lenta lenta:
rota e discende, ma non me n'accorgo
se non che al viso e di sotto mi venta.
Ta zvolna, zvolna dál a níže pluje,
však já to postřeh pouze podle vání,
jímž vítr zdola do tváře mi duje.
V 16. zpěvu, když připluje Geryon, přilákán Dantovým opaskem, je básníkem ironicky zmíněna "pravda, která má v tváři lež" (ver c'ha faccia di menzogna) (BL, P, XVI, 124-129):
Sempre a quel ver c'ha faccia di menzogna
de' l'uom chiuder le labbra fin ch'el puote,
però che sanza colpa fa vergogna;
ma qui tacer nol posso; e per le note
di questa comedìa, lettor, ti giuro,
s'elle non sien di lunga grazia vòte,
Vždy před pravdou, jež v tváři lež má tahy,
střez ústa svoje, čtenáři můj stálý,
sic bez viny tě v hanbu svrhne záhy.
Zde promluvit však duch můj neotálí:
nuž při své Komedii tobě pravím,
že chci, by docházela chvály,
Snad je fantastický, na rozdíl od ostatních oblud Dantova "Pekla" mlčící, Geryon symbolem celé BK, vyjádřením tak podivuhodné pravdy, že se zdá být falešná (cf. Hollanderova definice tvorby teologického básníka Danta v 8. části článku).
