Viktorie si na poslední chvíli vzpomene, že má Kristýnek hlad a vytáhne prso, dělám trochu dusno, páč v Přibicích na mne čeká pan Doležal, aby mi konečně předvedl obraz domestikovaného Šimona a jsem tak trošku na trní.
Jak se posléze dozvídám, leže v koženém sófá v příšeří Pavlova malého domku zcela zaujat zkoumáním obrazu, mistr jej maloval s dosud nebývalým pocitem veselí až radosti. Kocouří obličej ze smaragdovými zraky ohnivě září v kontrastu s obličejem mystika, jenž z obrazu vystupuje až po několika minutách zamyšleného studia, součástí pravé strany té tváře jsou momentky - malé výlevy z domácností, které se evidentně podepsaly na dobromyslnosti kocouří povahy.
Pak pojídáme plesnivý sýr, čerstvé papriky a je nám dobře i s Adélou, Pavlovou nejmladší dcerkou, Kristýnek se rozkošnicky chechtá a dovádí. Zaujímá jej zjevně rytmika, bubnuji na stůl, je u vytržení.
Otevíráme Kováčovo bílé kabinetní víno, kterým mne vybavil odpoledne můj otčím, vzápětí připíjíme s Pavlem na zdar Kováčova skvělého vinného podniku – Pavel mne přitom upozorňuje na retušovanou fotografii domku na etiketě láhve, na kterém před lety osobně vymaloval na fasádu pro pana Kováče logo – usmívající se slunce. Jak je ten svět malý, Pavel mého otčíma nikdy neviděl, ačkoli, zná jej dost dobře - nad postelí má přece Pavlův obraz komunisty zdevastovaného nočního židovského hřbitova, rozvalené náhrobky bělostně září černomodrou tmou a z vyloupených hrobek vychází zvláštní jas ….
Přijde Zbyšek, tedy dobelhá se o berlích, v pondělí mu v práci praskla šlacha na levém lýtku. Hrozný pech – před týdnem nastoupil do práce po devíti měsících neschopenky – léčil si zpřetrhané kolení vazy, důsledek pracovního úrazu, když jej den před Štědrým dnem zalehl kůň. Tak to spolu pořádně rozebereme, včetně té absurdní situace kolem jeho nadřízených, dělá v domě na půli cesty v Nové vsi, nové vedení tam před nedávnem vyrazilo kompletní sestavu původních zaměstnanců, tedy po pravdě řečeno, nevyrazilo – to oni dali výpověď. Ve stejném duchu se to snaží nový šéfík uhrát i na Zbyška, který se těm čistkám vyhnul díky své neschopence. Prasklá šlacha sice nic neřeší, ale na nějaký čas alespoň oddaluje. Sám se v té situaci orientuji jen těžce, plně chápu, že nový šéf je zodpovědná osoba a že tu milionovou dotaci s EU, co ji zařídil bývalý šéfek, musí správně zužitkovat. Chápu tedy i to, že jej nezajímá nikdo, kdo by svým přístupem v jakékoli rovině narušoval jeho představy o pořádcích a vykazování prací….peníze jsou holt peníze. A chovanci jsou až na druhém místě.
Do malinkého Pavlova domku po babičce dochází i další lidi. Večer chvíli funguje, najednou Honzík ladí baskytaru, Pavel vytahuje smyčec a říká mi, tak kde seš s tou kytarou, tak jdu pro ni do auta.
Zapojuji svůj malý microcube, Pavel jde kouřit, já ladím s Honzou a zahříváme prsty. Jsem na začátku trošku stažený, mám před Honzou respekt, je to skvělý muzikant…..Za chvíli se to ale podá a uvolní, Pavel hladí struny své kytary smyčcem, Honza basu prsty, je šero, lidi sedí kolem nás, zkusím tiše a s respektem první tóny, pomalu rozjedeme variaci v E.
Hrajeme.
Cítím, že je nám moc dobře.
Není zde žádná síla, která by diktovala pravidla hry, je zde jen cit pro sounáležitost a přirozený respekt k osobnosti, která se chce bezprostředně vyjádřit.
Hrajeme a vznášíme se na tónech a rytmech, které se vzájemně prolínají a vytváří kulisu pro silnou skupinovou meditaci.
Hrajeme a nevíme, co z toho vzejde. Zvedám zrak, abych se spojil s Pavlem, na Honzu nevidím, je přes místnost. Hraju a zpívám. Ale není to ono, cítím jisté bloky. Nejsem zklamaný – zpěv, to je cíl, ke kterému směřuji. Zpěv, pokud přitom současně hraji a souzním ve hře s ostatními, není pro mne exhibice, ale velmi složitá událost.
--
Nakonec rozloučení, cesta zpět do Brna, Viktorie si před řízením odpočala, Kristýnek spí jako jezule, jsem nabitý energií a stejně jako jindy rád, že jsem si to mohl prožít.
Jsem asi šťastný, když se to vezme do důsledků.
|
|
|
Komentáře chronologicky (15)
|
|
|
|
