Článek jsem napsal před více dvěma lety a vlastně jsem ani neměl v úmyslu ho zveřejnit. Bylo to v době, kdy mediální masáž nabývala až komických rozměrů a zjištění, která jsou již dnes všeobecně přijímaná jako pravdivá, teprve ztěžka pronikala do oficiálních médií. Změnil jsem názor, když jsem přečetl příběh tohoto muže, před kterým tímto smekám.
Text obsahuje protilátku proti tvorbě žaludečních vředů, způsobených nadměrnou konzumací denního tisku. Z bezpečnostní důvodů je nutno konstatovat, že jakákoli podoba s žijícím člověkem nebo skutečnou situací je čistě náhodná.
Kdysi jsem si myslel, že diplomacie je umění skrývat svou skutečnou sílu nebo slabost při hledání nejlepší cesty ke svému cíli. Umění použít takových prostředků, které jsou přiměřené důležitosti cíle a zanechávají co nejmenší vedlejší škody, umění nezahnat protivníka do kouta, nevytvářet zbytečně nepřátele, neodrazovat potenciální spojence. Historií poučen o tom, že většina diktátorských vůdců, kteří tato pravidla přestali dodržovat, skončí dříve či později na smetišti dějin, jsem si nedokázal představit v dnešním světě návrat k metodám Napoleonů, Hitlerů nebo Stalinů. Nedokázal jsem si představit, že některý z velkých světových hráčů může začít bezostyšně pošlapávat mezinárodní závazky, systém mezinárodního práva nebo nejzákladnější konvence vedení války. Že je možné vnucovat všem ostatním státům tak nepokrytě a surově své vlastní zájmy, že je možno znovu oživit propagandu v Goebbelsovkém stylu. Nevěřil jsem. Ale našel se jeden muž, On, který mi pomohl od mé zaslepenosti a objasnil mi, jak je to vše prosté.
Učinil co učinil, a já, nepříliš chápavý žák, jsem si vyložil Jeho skutky po svém. Nejprve mi došlo, jak definoval suverénní stát. Za takový se považuje jen ten, který vlastní zbraně hromadného ničení, lépe však zbraně jaderné, schopné zasáhnout alespoň ve svém nejbližším okolí. Jen takové státy mají šanci uhájit svoji, jakkoli bídnou, samostatnost. Ty ostatní mají právo se stát buď vazaly nebo dalším směšně slabým terčem Jeho hypertrofované armády. On už nyní nemá spojence, má jen otroky nebo nepřátele. Kdo nejde s Ním, jde proti Němu, jak prosté. Nebylo tedy nikdy jednodušší stát se nepřítelem, dokonce i lenoši a zbabělci v této kategorii už skončili, natož pak drzí uživatelé vlastního zpupného mozku!
Ten muž mi také jasně odpověděl na otázku, koho považuje za velmoc. Pochopil jsem, že v jeho očích může být velmocí jen takový stát, který je schopen vlastními jadernými zbraněmi zasáhnout jeho prezidentský palác či jinou významnou část jeho území. Jen s takovými zeměmi je ochoten diskutovat, jen před nimi nepatrně přibrzďuje svou cestu ke totální světovládě.
Jemné předivo světových vztahů, ten Gordický uzel jemných závislostí, protislužeb a zájmů je minulostí. Vše se zjednodušilo a vyjasnilo, rozseknuto mečem dobyvatele. Vše bylo nahrazeno jediným násilným příkazem: služ mi a neptej se na cíl. Mé zájmy jsou ty jediné správné, podřiď se, ohni se a věř, nebo budeš zničen.
A pak je tu On, vůdce vyvoleného národa, a Jeho Bůh. Proboha, pokolikáté již v lidské historii stejná scéna! Ohnivý řečník se zapáleným pohledem a energickými gesty. Jediná možná cesta, Bůh, který dal Jemu sílu uskutečnit To. Nebylo to tady již několikrát? Rozum emigroval z Jeho blízkosti a zbyly jen nemyslící davy, oslněné paprskem Boží Prozřetelnosti, jenž jim zprostředkoval. Ti neosvícení, většinou za hranicí jeho rozum lámající propagandy, jen kroutí nevěřícně hlavou.
Co dál? Nevím, ale historie nikdy neskončí v půli cesty, fraška bude dohrána do konce. Poblouznění mocných bylo vždy provázeno potoky krve a lidského neštěstí a není sebemenšího důvodu, proč by tomu mělo být dnes jinak. Ale možná přece je šance! Jak říkal, stačí nebýt s Ním. Buďme tedy alespoň to, co jsme byli doposud, pravičáci, anarchisté, budhisti, katolíci nebo ateisté, nepodléhejme oné ohlupující propagandě, která změnila oficiální média v hluchou a slepou a poslušnou reklamu na smrt, buďme se sebou, na své straně a ne s Ním! Snad ho takový zástup Nepřátel zastaví.
