Humanisté se vyznačovali svou neláskou ke středověké scholastice, její logice a její přírodní filozofii. Humanismus však nebyl protinábožensky orientován. Např. spisy Petrarky dokládají, že on sám se považoval za obhájce náboženství ve sporu s averroisty, což byli zastánci učení Averroese, které bylo založeno na filozofii Aristotela. Averroisté postulovali doktrínu aktivního intelektu, jednotu duší a odmítali osobní nesmrtelnost, což Petrarca kritizoval jako ateismus.
Petrarkovy filozofické názory se nacházejí bez systematického uspořádání v Petrarkových latinsky psaných spisech a dopisech. Útočil na astrologii, jakož i na logiku a právnictví. Celé knihy věnoval kritikám lékařů a aristotelovských filozofů. Petrarkovy útoky nejdou do hloubky tématiky či se nezabývají metodologií disciplín, které jsou podrobeny kritice. Jeho kritiky jsou značně subjektivní a odráží osobní konflikty mezi Petrarkou a některými jeho filozofickými odpůrci.
Kořeny Petrarkova filozofického myšlení se nacházejí v Aristotelově "Etice" a v pozdějších úvahách Cicerona. Přesto Petrarca nemůže Aristotela doporučit bez výhrad, neb Aristotelovy texty sice učí, co je ctnost, ale nemají "slovní pochodně", které by zapálily lidské duše milovat ctnosti a nenávidět neřesti. Takové pochodně našel Petrarca u tří latinských klasiků: Cicerona, Seneky a Horatia. Dle spisu De sui ipsius et multorum ignorantia, ctnosti, kterými se zabývali pohanští autoři ve svých spisech, představují správnou cestu ke konečnému cíli, kterým pro Petrarku je křesťanské spasení. Znalost je užitečná pouze tehdy, když je doprovázena vůlí a touhou tuto znalost použít. Petrarca cituje celé pasáže z Cicerona a nazývá se jeho stoupencem. Z Cicerona též čerpá značnou část své znalosti řecké filozofie.
Petrarkovy spisy, které se zabývají morální filozofií jsou zejména De vita solitaria (1346), Secretum meum (1347-1353), De remediis utriusque fortune (1354-1366) a De sui ipsius... (1367). Mnoho Petrarkových filozofických úvah se nachází v jeho obsáhlé korespondenci.
Pro Petrarku unikátně důležitým křesťanským autorem je sv. Augustin. Petrarkovy spisy obsahují množství citátů tohoto "církevního otce". Secretum meum představuje dialog se sv. Augustinem, který v knize vystupuje v roli duchovního rádce. Již jsem se zmínil o "náhodném" otevření Augustinových "Vyznání" na vrcholu Mont Ventoux, které dává celému Petrarkově výstupu na horu symbolický význam. Augustinova věta, kterou Petrarca údajně přečetl na vrcholu Mont Ventoux a kterou cituje v dopise, zní následovně (Conf. X. 8. 15, český překlad A. Rausch, 1974): Et eunt homines mirari alta montium et ingentes fluctus maris et latissimos lapsus fluminum et oceani ambitum et gyros siderum, et relinquunt se ipsos,... ("A lidé podnikají cesty, aby se mohli diviti horským velikánům, obrovským vlnám mořským, mohutnému toku řek, širému oceánu a pohybům hvězd; sebe však zanedbávají,...").
Důležitý rys jeho myšlení byla averze vůči scholastice, tj. univerzitnímu učení pozdního středověku. Přesto v jednom dopise z r. 1362 (F. Brunimu, papežskému sekretáři v Avignonu) sám sebe nazývá scholasticus. Petrarkovo sebeoznačení má jiný význam nežli běžné použití tohoto slova pro stoupence akademické scholastiky. Petrarca se sám vidí v roli věčného studenta hledajícího pravdu, kterou je obtížné nalézt. V zmíněném dopise se zmiňuje, že při tomto hledání často ztrácí sebedůvěru. Obavy z vlastních omylů ho vedou k pochybování namísto k pravdě. Dále v tomto dopise píše (pozn.: můj překlad z angličtiny - AZ): "Nevěřím ve své schopnosti, nic netvrdím s jistotou, o všem pochybuji, s jedinou výjimkou toho, o čem by bylo rouháním pochybovat."
Petrarkova opozice vůči středověké vědě přitom nebyla založena na nové vědě či pouhé náboženské víře, ale opírala se o studium klasické antiky. Dle Petrarky scholastická filozofie jeho doby se zabývala trivialitami a vyznačovala se hádavými polemikami na rozhádaných univerzitách. Petrarca cituje souhlasně v První knize "Mého tajemství" a jinde přísloví "V přílišných hádkách se pravda vytrácí" (Nimium altercando veritas amittitur), které někdy nesprávně připisuje Varronovi a v jiných spisech správně Publiliu Syrovi. V šíření svých filozofických názorů dával Petrarca přednost přátelské komunitě rovných mezi rovnými, která byla složena z jeho dopisovatelů, před rozhádaným univerzitním prostředím, které bylo (a je) typicky rozděleno na učitele a studenty.
Petrarkova filozofie byla nejen úzce spojena s jeho náboženskou vírou, ale byla této víře i podřízena. Pokud by mělo dojít k rozporu mezi náboženstvím a antickou filozofií, Petrarca byl rozhodnut držet se učení církve. Pasáže z polemického spisu De sui ipsius... to jasně dokládají. V této polemice dává Petrarca svou zbožnost do protikladu s údajně protináboženskými názory svých scholastických oponentů. Na jednom místě píše o tom, že "svrchovaná část jeho duše náleží Kristu...". Jinde zase: "Když myslím a mluvím o náboženství, tj. o nejvyšších pravdách, skutečném štěstí a věčném spasení, zcela jistě nejsem stoupenec Cicerona či Platóna, ale jsem křesťan." Secretum meum, v kterém Petrarca podrobil své nejintimnější pocity a činy náboženskému přezkoumání, je svým celým zaměřením hluboce náboženský spis.
Petrarku možno považovat za italského předchůdce křesťanských humanistů v severnějších zemích Evropy, např. Johna Coleta (1467-1519), Desideria Erasma (1469-1536) a sv. Thomase Morea (1478-1535). Některé Petrarkovy úvahy mají dle mého i blízko k spisům moderních existencionalistů, ale tento námět přesahuje zamýšlený rámec mého článku.
Z Platóna znal Petrarca dialogy Tímaios a Faidón, které byly dostupné v latinských překladech. Většinu informací o Platónovi čerpal z Cicerona, Augustina a "ostatních platoniků". V "Mém tajemství" (Secr. II, str. 155-157) Petrarca zmiňuje Platónův názor, že morální cíl člověka má být očištění duše od tělesných žádostí, zároveň s doznáním své omezené znalosti řečtiny, která mu brání číst Platóna v originále. Tyto Platónovy spisy v řečtině se nacházely v jeho bohaté knihovně. Petrarca se domníval, že Platón a ne Aristoteles, přední autorita středověké filozofie, byl největší filozof všech dob. Ve spisu Trionfi zařadil Petrarca Aristotela na druhé místo za Platóna. To však neznamenalo, že by si Aristotelovy filozofie, zejména "Etiky", nevážil. Dle názoru P. O. Kristellera, svým důrazem na interpretaci Platóna a Aristotela v nových humanistických překladech se stal Petrarca významným průkopníkem jak renesančního platonismu, tak i aristotelismu.
Nejvýraznější rys Petrarkovy filozofie spočívá v jeho postulátu, že člověk se svými problémy by měl být hlavním námětem filozofického myšlení. Ve spisu De sui ipsius... Petrarca napsal, poté co se obšírně zmínil o více méně pravdivých a zcela vybásněných historkách týkajících se různé zvěře: "A i kdyby všechny tyto zprávy byly pravdivé, ničím by nepřispěly k požehnanému životu. Jaký bych měl užitek ze znalosti povahy čtyřnožců, ptáků, ryb a hadů, kdybych neznal či dokonce zanedbával povahu člověka, účel, pro který jsme stvořeni, odkud jsme přišli a kam kráčíme." (pozn.: můj překlad z angličtiny - AZ). Zde je vyjádřen rozdíl mezi neužitečnou znalostí a učením, které vybízí člověka k dobrému a šťastnému způsobu života, který již byl formulován v Ciceronově Tusculanae disputationes ad Marcum Brutum ("Tuskulské rozhovory pro Marka Bruta") a v Augustinově "Vyznání". Od Augustina též pochází Petrarkovo spojení mezi znalostí člověka a znalostí Boha. Petrarca dále diskutuje v De sui ipsius... scholastický problém vztahu mezi vůlí a intelektem a, opět v souhlasu s Augustinem, považuje vůli nadřazenou intelektu.
Petrarca byl přesvědčen, že etika představuje správnou doménu filozofického zkoumání. Namísto scholastické filozofie Petrarca chtěl nastolit novou morální filozofii, která by učila jak správně žít. Systém této morální filozofie je příbuzný názorům římských stoiků, od kterých se však Petrarca odlišuje např. kritikou stoického ideálu sebevraždy. Stoická tradice je pro Petrarku představováno zejména Senekou a Ciceronem, na které se Petrarca často odvolává. (Cicero je dnes označován za římského filozofického eklektika, ale ve svých etických doktrínách stál blízko stoikům.) Morální filozofie dle Petrarky je ušlechtilá ne kvůli tomu, že je nezbytná k životu, ale tím, že učí, jak dobře žít. Morální filozofie dle Petrarky zaujímá střední cestu mezi tím, co je nutné k životu, např. výroba bot či pečení chleba, a co je k dobrému životu zbytečné, což dle něho byla filozofická scholastika.
Dovolím si jednu kritickou poznámku k Petrarkově rozlišení užitečné a neužitečné znalosti, které má své kořeny v Sokratovi, Ciceronovi a Augustinovi. Na rozdíl od Petrarky se domnívám, že není zcela neužitečné vědět něco o světě kolem nás, ať se již jedná o znalost "čtyřnožců, ptáků, ryb a hadů" či o konstelaci nebeské báně nad našimi hlavami. Rovněž tak považuji za užitečné teoretické a praktické znalosti nejrůznějšího druhu, které vyžaduje každé odborné zaměstnání a i každodenní život.
Petrarca v polemickém spisu De sui ipsius... psal o tom, že může být jen jeden Bůh, který je opravdový dle biblického vzoru. V zápětí však z pozice jednobožství mnohem problematičtěji kritizuje představu pěti sluncí: "O jiných věcech každý může soudit, jak uzná za vhodné. Ale není to děsivý bludný kruh, nechutné pohrávání si s takovou představou a odporný výmysl tvrdit, že existuje pět sluncí?" (můj překlad z angličtiny - AZ). Což Petrarca podpořil argumentací ad verecundiam, odvoláním na autoritu Cicerona, který v jednom spisu napsal, že slunce se nazývá "Sol", protože svítí "sólově". Pochopitelně, že nekritizuji znalost astronomie Petrarkovy doby, ale dogmatičnost tvrzení, že nemůže být víc než jedno slunce. Skutečnost, že slunce je hvězda průměrné velikosti, která se podobá slabým, chladně svítícím bodům viditelným pouze v noci, není vůbec na první pohled zřejmá. Podobně problematicky Petrarca ve stejném spisu kritizuje Demokritovu a Epikurovu představu, že nebe a země jsou stvořeny z malých kousků hmoty (atomů) a prázdnoty.
Filozofie dějin
Dějepis měl v Petrarkově myšlení ústřední roli. Petrarca se ve svých meditacích často zabýval minulostí a dějepisnou metodologií, včetně úvah o možných formách budoucnosti. Specificky dějepisné Petrarkovy texty představují dvě předmluvy k De viris illustribus, spis Rerum memorandum libri a dopisy, které Petrarca napsal Colovi di Rienzimu. Pro Petrarku historiografie nebyla vědecká disciplína jistých a pravdivých faktů. Považoval ji spíše za umění, které, pod nánosem zpráv a legend, odkryje význam dějepisných událostí. Ve svých dějepisných spisech se odvolával na principy pravděpodobnosti a autority. Dějiny nebyly pro něho ani pravdivá historia, ani fiktivní fabula, ale rétorické argumentum, tj. dějinný výklad historických událostí, kde fakta a představivost faktů jsou nerozdělitelně spojeny. Pro Petrarku dějepisná znalost nebyla pouhá znalost knih a erudice. Znalost dle něho je zároveň etika a rétorika, které jsou disciplínami historiografie a vlastní vůle.
V předmluvách k De viris illustribus Petrarca pojednal o obtížích sepisování historiografických knih. Polemiky jsou pro Petrarku nutné rétorické a epistemologické strategie. Petrarca uznává nemožnost zahrnout do jednoho spisu rozsáhlou různorodost dějepisného materiálu. Postrádá objektivní měřítka dle kterých by mohl určit pravdivost dějinných událostí. Pro něj, tak jako pro antické dějepisce před ním, je nemožné získat přesnou znalost zašlých dob.
Příkladem mu byly životopisy římských císařů z dob antiky, které byly sepsány stylem, v kterém historie a biografie se překrývaly a v kterých nechyběly chvalořečné pasáže. Cicero, který měl na Petrarku značný vliv, si byl dobře vědom toho, že dovednost řečníka dodává dějepisnému pojednání punc poutavosti a přesvědčivosti. Petrarca následuje Tita Livia a Cicerona v názoru, že hlavním cílem dějepisce má být stvoření morálního světa. Sdílí Ciceronův květnatý výrok, ve spisu De oratore ("O řečníku"), o důležitosti dějepisu: "Historie je svědkyní času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, poselkyní dávných dob" (Historia est testi temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis). Petrarca cituje z předmluvy Liviových dějin římského národa, které mají název "Od založení města" (Ab urbe condita libri): Úkolem dějepisce je "čtenářům přiblížit události, které je záhodno následovat a ty, kterým je třeba se vyhnout, pomocí množství významných příkladů pro obě kategorie" (můj překlad z angličtiny - AZ).
Názor, že dějepis hrál ústřední roli v Petrarkově myšlení nemůže být omezen na jeho studium minulosti. Petrarkův dějepisný cíl byl, podobně jako u Danta, politický a zaměřen i na budoucnost, jak dokazují jeho kritické spisy, Liber sine nomina proti papežům v Avignonu a jeho korespondence s Colou di Rienzim, Karlem IV. a dvorem Karla IV., jak o tom bude řeč později. Styčným bodem mezi Colou a Petrarkou je rétorika o velikosti Říma v minulosti a jejich společná snaha získat zpět svobodu Věčného města, který představuje v jejich myšlení znovuzavedení věčného pořádku dějin. Oba dva si byli přitom vědomi značných osobních rozdílů, které mezi nimi existovaly. Četné úvahy o možnosti obnovení velikosti Říma obsahuje Petrarkův laureátský proslov z r. 1341, kdy mu na Kapitolu byla udělena vavřínová koruna.
Zatímco antická minulost představovala pro Petrarku zdroj příkladných činů slavných mužů, 14. století bylo pro něj dobou dekadence. Jeho slovy: "V přítomnosti princové poskytují materiál nikoliv pro dějiny, ale pro satiru" (můj překlad z angličtiny - AZ). Petrarca se zaměřil na slavné postavy minulosti, jak to před ním učinili jeho předchůdci Titus Livius, Suetonius a sv. Jeroným. Ve spisu De viris illustribus Petrarca psal o konkrétních příkladech antické a křesťanské ctností (např. spravedlnosti, střídmosti a skromnosti) a o politických úspěších, vnitřních bojích a cílech slavných mužů.
Petrarkova historiografie nemá formu abstraktních filozofických pojednání, ale předkládá životopisné studie jednotlivých osob s jejich charakterovými vlastnostmi, které je vedou k tomu buď činit dobro či páchat zlo. Petrarca zkoumal myšlení jednotlivých osobnosti, aniž by sledoval filozofické myšlenkové proudy či se zabýval definicemi a rozborem filozofických pojmů.
