Dnešek začal smutně. Přede mnou na čtyřproudové silnici napříč obcí se něco dělo, blikající majáčky, stojící policajti a osobní auta, jedno s rozbitým předním sklem a značně pošramocenou přední kapotou pár metrů za přechodem pro chodce. Vedle na chodníku protáhlý předmět zakrytý modrým igelitem, u něj zuté boty. Patrně jsem viděl na této cestě za posledních 15 let už pátou mrtvolu. Jiné čtyři oběti mají svůj pomníček v předcházející zatáčce.
Čtyři pruhy s chodníky po stranách (široké tak na rozpažení) dělí dědinu na před cestou za cestou, dlouhé, nekonečné rovinky s padesátkou, auta stojící u obchůdků v pravém pruhu, křižovatka v zatáčce hlavní cesty kombinovaná s autobusovými zastávkami, oblíbené měřící místo strážců zákona, jejichž přítomnost či nepřítomnost věnují znalí více pozornosti než dopravní situaci a k tomu silný provoz včetně kamiónů. Je těžké zmírnit následky špatného dopravního řešení, nepomohl ani policista, co ráno pravidelně již několik týdnů hlídá vedlejší křižovatku se semaforem. Vždyť i ten řidič fabie, dnes už zabiják, ho musel pár vteřin před nehodou minout.
Další zbytečný mrtvý. Pokud si projektanti a zákonodárci neuvědomí, že musí svá řešení přizpůsobit rychlosti a schopnostem lidských smyslů, že nestačí zastrašovat nebo trestat, ale skutečně rizika odstraňovat, budou takto nebezpečná místa přetrvávat nebo dokonce vznikat. Žádná represe nezabrání lidským chybám v okamžiku přetížení komplikovanou situací, je to jen otázka pravděpodobnosti, kdy někdo selže. Příště to možná budete vy nebo já.