Při každodenní cestě do školky jsme měli s Julinkou dilema. Vytvořili jsme si je sami dva. Chodníky šly v pravém úhlu, což bylo delší než přejít trávník, kde taky byla vyšlapaná přeponová cestička.
Chodili jsme spolu "po přeponě", přes trávník. Ta blátivá zkratka měla i svůj profil: synchronním řezem viděná jako schod. A tak nějak časem (opakováním) jedna ta rovina cesty připadla mně, druhá Julince. Při racionální rekonstrukci bych řekl, že ta vyšší část profilu stezky patřila Julii a já šel korytem. Naše ruce by pak k sobě měly blíž.
Pak měla Julie nějaké ekologické období, nebo to někde slyšela (já vím?). Prostě chtěla ten trávník najednou celistvý, bez protínající stezky, kde je ta tráva zašlapaná.
Nabídl jsem jí, že může usilovat o nějaký zákaz (a popřípadě podpořený nějakou agitací) nebo že se prostě rozhodne, že po té trávě nebude chodit. A slíbil jsem jí, že já už po té přeponové zkratce nepůjdu.
A nešel jsem. Dodnes.
I když jsem tam třeba běžel sám, protože jsme s Julčou něco doma zapomněli, a já se poté, co jsem ji do školky dovedl, a tam jsme to zjistili, tak jsem zdrhal zpátky domů a znova do školky, abych tu zapomenutost donesl.
Nezkrátil jsem si to po přeponě, protože jsem jí to slíbil. Slib dostává smysl teprve tehdy, když jeho případné nedodržení nemá kdo kontrolovat. Teprve tehdy se stává slibem.
Jakobych tomu Druhému tím slibem dával oko, které mě permanentně sleduje.
Jakobych něčemu jinému, než jsem já, přiznal právo vidět (slyšet, vnímat) mé činy i mé pohnutky.
(Ona možná celá "Rozprava o metodě" není ničím jiným než bláhovým pokusem exaktně formulovat nadšení z úžasu, že je něco jiného, než já. Osvícenství je pak neschopná {ale úžasně prožívaná} masturbace. Nadšení ze stejného. Nacismus a bolševismus jsou deviace, když se masturbuje příliš, kdy se nadšení z toho, že jsem já, utrhne z řetězu. Scientismus by pak byla taková ta racionální forma masturbace, většinově přijímaná, tolerovaná, protože uklidňující.)
Může být vůbec možná jakákoli ideologie, která by obsahovala i pravdivost pohnutek, které vedou (vedly) k její formulaci?
Julinka mi pak, když jsme po chodníku míjeli trávník ukazovala, že "ta moje" část cesty zarůstá travou. Asi mi chtěla udělat radost. A právě proto nevím jistě, která část cesty patřila původně mně. Chvíli jsem pak měl trauma vstoupit na jakýkoli trávník. To abych nezklamal, abych nepolevil.
Ta pěšina, zkratka protínající trávník, je tam dodnes. Julie je už někde jinde. Vnímá věci (i mě) jinak. Nedávno mě hecovala, že nechodím po trávě a přitom se nějak posměšně zmínila i o té stezce do školky. Ve mně trochu hrklo, ačkoli jinak ekologické doktríny nemám vůbec v oblibě. Připomněl jsem Julii, že to byl její vlastní požadavek, aby ta cesta zarostla, a že tehdy jsem se pro to takhle rozhodl.
A Julinka si vzpomněla: "jo, tati, a ta tvoje cesta zarostla, už si vzpomínám."
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
