Původně jsme měli bydlet v hotelu v městečku Lovran, jenomže jsme nebyli dost rychlí a tak se na nás tam už nedostalo místo. Proto jsme bydleli v Grand hotelu Palace, který je jakýmsi dvojčetem hotelu Bellevue. Přidali jsme si po 5 € k ceně s tím, že budeme mít výhled na moře. Nebyl tak úplně, byl asi z půli a částečně jsme se dívali na Rijeku. Rijeka je významné město u moře i s "brodogradnjom" = s loděnicemi a velkým mořským přístavem. Má vysoké školy pro různé obory. Obyvatelé chorvatského přímoří jsou mi sympatičtí tím, že se nenechali svést po smrti Tita a vzniku nového režimu k tomu, aby na vše co bylo zanevřeli a všechny ulice přejmenovali. To se stalo všude jinde, ne však u nich. Tak v Opatiji se hlavní ulice stále jmenuje Ulica maršala Tita a tak je to i jinde v Istrii.Tam mají svoji ulici Bojovníci proti Fašismu a podobné ulice tam jsou. Myslím, že na historii se nemá zapomínat.
Podívejme se trochu na historii turismu v Chorvatsku. Tak tato podle mých vědomostí a podle toho co jsem z Google přečetl, začala právě nejdříve zásluhou Opatije a jistého patricije a obchodníka z Rijeky Higina Scarpa, který v r. 1844 staví vilu Angiolinu v Opatiji, kterou pojmenoval po své již zemřelé manželce. Kromě mnoho přátel rodiny Scarpa ve vile hostí mnohé významné lidi. V roce 1850 tam bydlel chorvatský ban Josip Jelačić a během celé letní sezóny v roce 1860 tam byla manželka císaře Ferdinanda I a císařovna matka Marie Anna. Opatije, polohou chráněná od chladných větrů, s bujnou vegetací, se svým příznivým klimatem přitahuje rakouské Družstvo Jižních železnic, které kupuje od hraběte Chorinkého 1882 r. vilu Angiolinu a v r. 1884 pouze za 10 měsíců výstavby otevírá první hotel na východním pobřeží Jadranu. Toto pobřeží je pochopitelně Opatije a hotel se jmenuje Kvarner. To je začátek velice živé stavební aktivity.
Když jsme přijeli do hotelu tak jsme dostali klič k svému pokoji a odnesli jsme si tam věci. Tam jsme se převlékli a vzali na sebe plavky a plášť a šli jsme do bazénu, abychom ho vyzkoušeli a taky využili čas do večeře. V bazénu byla příliš horka voda a tak jsme jim to řekli. Oni při našem příjezdu právě uvedli hotel do činnosti a tak to s tou vodou přehnali. Pak ji stále měřili a snižovali teplotu, až se nám zdála chladná, ale nebyla. Byla asi 28°C. A to v létě v moři nikdy není. Potom kolem 18 h jsme šli na večeři. Tam jsme dostali, co nám připravili, ačkoli v jídelně bylo i jídlo před tím hlavním a to si mohl každý vzít kolik chtěl.
Druhý den jsme měli aerobiku ve vodě, čili v bazénu a to vedl jeden mladší pán, který se jmenoval Vanja (čti Váňa). Celkem s nim byla legrace a to cvičení bylo užitečné. Vanja nás v jednom dnu vedl na procházku po Opatiji a o některých významných věcech nám vyprávěl. Tak tam je taky park ve kterém je 150 druhů bylin, on říkal biljke, ale šlo hlavně o stromy. Tyto kdosi, na začátku minulého století, přivezl z různých částí světa a v Opatiji je nechal nasázet. Tak blízko toho parku a taky kostel sv Jakova a blízko tohoto, je už jakoby v moři na skále, socha dívky s "galebem" = rackem v ruce. O ní jsou prý dvě legendy, které nám Vanja (mimochodem téměř můj krajan, je ze Slavonije a to je blízko místa mého narození) vypravoval. Jedna praví, že prý dívka spadla do moře a sežral ji žralok. Druhá říká, že se zamilovala do námořníka a chodila ho na ono místo na onen kámen čekat. Jenomže námořník se nevracel a ani se nehlásil. Dívka postupně pochopila, že na ní zřejmě zapomněl a našel si jinou a tak tam láskou a žalem zkameněla. Ta se Vanjovi líbila lépe.
Večer jsme tam vždy měli nějaké zábavy, hráli nám tam muzikanti a tančily tanečnice. Takže tam bylo veselo. Když hrála pouze hudba, tak mohl tančit ten kdo měl chuť. A to jsme tam měli hudbu slovinskou a taky v jídelně, kde jsme večeřeli chorvatskou. V pokojích, kde jsme bydleli byly televize a upřímně řečeno, neměli jsme na ně čas. Bylo na nich dost italských stanic a dvě chorvatské HTR 1 a HTR 2, takže tyto dvě jsme měli my k dispozici.
Příroda v Opatiji je značně před tím, co jsme opustili v Lublani. Ovšem v Lublani před odjezdem jsem si prohlížel keře živého plotu a ty již měly malá poupata, bylo vidět, že se příroda již začíná probouzet. Jinak nic nebylo znát. V Opatiji první dva dny pršelo a tak jsme se drželi „doma“ v hotelu a koupali se a četli noviny, které jsme cestou dostali od Dnevniku a Vzajemnosty. Potom, to už svítilo slunce, jsme šli na procházku po městečku po ul. m. Tita a pak po pobřeží k oné soše o niž jsem se zmínil. Tam blízko sochy jsme objevili zahradu květin. Tyto, podle mého odhadu, musely být vypěstovány někde ve skleníku a potom, když už bylo vhodné počasí, tak tam byly přesazené. Uprostřed byly palmy a kolem do vhodných zaokrouhlených záhonů byly nasázené ty květiny. Ony ty záhony nebyly vůbec do čtverce, poněvadž byly tak omezeny cestičkami. Jinak v Opatiji mnoho stromů kvetlo; bylo vidět, jak je tam příroda značně před tou lublaňskou.
Domů jsme vyjeli v neděli ve 12:30 h z Opatije a já jsem si dal za úkol sledovat rozkvetlé stromky. Ovšem věděl jsem, že pouze některé stromky kvetou a pak některé kvetou brzy z jara a některé později. Zajímaly mě ty první, které kvetou velice brzy. Vzdalováním od Opatije takových stromků ubývalo a pak se mi zdálo, že v centru Istrie už vůbec žádné nejsou. Ale potom jsem zase nějaký stromek uviděl. Ony totiž v jehličnatém lese se stěží mohly vyskytnout. Pak jsme se dostali ke Kopru a tento je opět v blízkosti moře a tam bylo těch stromků dost. Jenomže to ani moc nebylo blízkostí moře, ale druhem stromků. A jeli jsme po vedlejší cestě až do Postojni. Tam je hospoda a tak jsme se zastavili na případnou potřebu a na kávu a tam jsme přestoupili na dálnici. Po celé cestě až do Lublaně byly rozkvetlé stromky, což před pěti dny žádný z nich neukázal úmysl, že by to chtěl a mohl učinit. Takto dokáže příznivé počasí pohnout vývojem v přírodě.
To by bylo asi vše, do Lublaně jsme přijeli opět asi za 2.5 h a domů jsme jeli autobusem, který tam na konečné stanici stál prázdný, jakoby na nás čekal.
P.S. Fotografii sochy dívky s "galebem" je možno shlédnout na Vrbě, kam jsem tento článek též poslal.
