A teď k tomu pořadu: průvodci večerem se vesměs shodli že po optimistických 90 letech nastalo období zmaru a očekávání blížícího se konce... někteří z tvůrců dokonce tvrdí že konec už nastal...
Na úvod k očekávanému zmaru a konci je tu klip který mi vyrazil dech:
The Knife: Pass This On [2004] (text)
Ukázal jsem ho mnoha lidem, a bylo zajímavé sledovat reakce od nechápavých co na tom jako je? až po nadšené ty vole!. Sám přesně nevím co ve mně na tom klipu tak zarezonovalo. Možná, kromě jiného, vzpomínka na ubytovny JZD stavěné v akci Z, na brigády letní aktivity SSM? Doporučuji přečíst si i diskusi ke klipu na YouTube.
Skupina The Knife (MySpace site), autoři klipu, byla představena i dalším novějším klipem Silent Shout [2006]. Také výborné, bohužel YouTube verze je příliš nízké kvality k tomu, aby se dal doopravdy vychutnat. Přiznám se že jsem se kvůli The Knife naučil torrentovat a stáhnul si jejich alba Silent Shout a Deep Cut a hraju je... no už ne pořád dokola. Z jejich klipů, které jsem dál našel na YouTube, ještě doporučuji Heartbeats.
Pro následujícího autora už asi konec světa nastal: Scott Walker - Jesse, ve které Elvis Presley hovoří se svým mrtvě narozeným dvojčetem Jessem, je z alba The Drift.
Abychom ještě chvíli zůstali o upravdu podivných záležitostí, o tomhle fakt nevím co si mám myslet: Bonnie "Prince" Billy: Cursed Sleep.
Pro odlehčení jednu písničkářku... abych řekl pravdu, poněkud unylé a rozvláčné a monotónní a holčičkovsky pečlivé na můj vkus, někteří nesnáší její hlas který se mi naopak líbí, určitě alespoň za jeden poslech stojí: Joanna Newsom - Ys - Cosmia.
Ale zpět od prozpěvování k vážnému tématu konci světa: ze zatopeného jižního Londýna blízké budoucnosti k nám zašuměnou rádiolinkou hraje k dobré pohodě Burial: U Hurt Me.
Zajímavý byl také blok věnovaný severským (nejen) "lo-fi" skupinám i jednotlivcům, kteří kromě hudby a zpěvu zkoumají také ticho a ruchy... Paavoharju (klip Laulu Laakson Kukista ), Hans Appelqvist (škoda že jsem nikde on-line nenašel jeho skladbu pro housle a bootující Windows XP, je fakt vtipná a naprosto nenásilná), Shogun Kunitoki...
Závěrem večera se nám také dostalo poučení (za posměšného uchychtávání intellektuálů v publiku), že kromě heavy metalu již existuje i post-metal: jestli si dobře pamatuji, skupina Mastodon by snad měla být jejich představitelem... jak takový post-metal zní, můžete posoudit třeba z jejich Colony of Birchmen.
Pokud jsem vás dosud nepřesvědčil že se konec světa opravdu blíží, tak následující klip snad již nezanechá žádných pochyb. "THe Official King Of tha Supa Dupa Dupa Hyphy" Keak Da Sneak deklamuje Tell Me When To Go (povšimněte si řidičů vystupujících za jízdy a tančících na střechách svých vozů... to je prý poznávacím znakem.. nevím čeho, asi toho supadupadupahypy).
PS: Aby to ovšem nevypadalo, že hudbu sleduji jenom na notebooku, tak nakonec přecejen něco vlastního a osobního: v úterý se chystám do Roxy na digijapa skupinu Papaya Paranoia, jejichž zpěvačka Yumiko poslední dobou podle očitých svědectví (ahoj Renato!) bydlí v Řevnicích a jezdi do Prahy pantografem Českých drah... a podílí se na projektu Pavla Fajta a Ondřeje Smeykala Autopilote (viděl jsem je vloni v České Lípě a bylo to skvělé).
