Hrdina prvý
Pamatuji si na něj z dob svého dětství, jeho příběh plnil stránky stranického a jiného pravověrného tisku, vlny rádia a televize. Živě si pamatuji na „tiskovou konferenci“, na socialistických televizních okruzích něco mimořádného. V žádném případě to nebylo nějakých 15 minut slávy, jak píší některá snaživá média, bylo to několik měsíců, kdy onen soudruh kapitán oblažoval národ na každém kroku. Naštěstí nám to bylo zcela jedno, měli jsme docela jiné starosti mezi které se politika, agenti, vítězství pracujícího lidu a nerozborné přátelství se Sovětským Svazem nějak nevešly.
Na druhou stranu je třeba přiznat, že to bylo z bolševické strany docela dobře zahrané a není se co divit, že když se hráči protistrany dostali k moci, „zásluhy“ páně Minaříkovy nebyly zapomenuty. Jak je všeobecně známo, soustředili se na údajné nabádání k teroristickému útoku v rádiu. Otázka morálního hodnocení je v tomto případě ošemetná, protože tajné služby a agenti většiny států, včetně těch nejdemokratičtějších z demokratických, vraždí, mučí, vychovávají teroristy a provozují tajné věznice. Proti tomu je plánování výbuchu v rádiové stanice dost zanedbatelná lumpárna. Ale pokud se na to podíváme očima normálního člověka, je plánování zákeřného vraždění v podstatě náhodných lidí odpornost, která by neměla zůstat bez trestu. I když náš hrdina odsouzen nebyl, morálně jasně prohrál.
Hrdina druhý
Před třemi roky se stejným způsobem proslavil jiný hrdina. Také chtěl spáchat teroristický atentát na rádiovou stanici, také důvodu ideologické rozepře a také z toho nakonec sešlo (naštěstí). Vládl dokonalejšími prostředky a neskonale větší mocí, v žádném případě to nebyl žádný usmolený agentík. Po prozrazení zapíral a zapíral, s ním i jeho vznešení komplicové, ale moc jim to platné nebylo. O to zajímavější byl následný průběhu aféry: po 3 letech kličkování a mlžení byli odsouzení demokratickým a nezávislým soudem ti, kteří o navrhovaném teroristickém činu informovali. Ať již hodnotíme samotné soudní rozhodnutí jakkoli, o tom, že se jedná o rozhodnutí velmi poučné, není sporu. Ta poučení jsou minimálně tato:
- V rozvinuté demokratické společnosti má razítko TAJNÉ větší důležitost, než upozornění na vražedné přípravy.
- Trochu se před námi poobnažil způsob, jakým jsou prostým občanům předkládána fakta a že není vůbec snadné zveřejňovat prověřené, ale nepříjemné pravdy o praporečnících demokracie. Takto vypadá dnešní reálná svoboda slova.
- Soud svým rozhodnutím prokázal, že k popíranému činu (navrhování teroristického útoku) skutečně došlo. Vzhledem k mediální mlze, je to zjištění skutečně průlomové.
- Nejmocnější muž planety má tedy zcela prokazatelně teroristické sklony. To by samo o sobě asi nebylo zas tak překvapující a nové zjištění, ale tentokrát je to soudně potvrzeno.
Ani tento hrdina nebyl potrestán, avšak morálně dopadl přibližně stejně.
Poděkování mediálnímu doprovodu
Chtěl bych poděkovat všem zúčasněním, že tak neohroženě provedli hloubkovou sondu do dnešní reality. Lidem, kteří informaci o nebezpečném šílenci vynesli, protože to byla odvaha riskovat svou kariéru (a možná i víc)kvůli neznámým budoucím obětem. Jistý Kelly by o tom jistě mohl povyprávět, kdyby nepodlehl vrozené nervové labilitě. Také děkuji novinářům, kteří to zveřejnili. Asi by z mlčení měli větší profit, i profesionální. Ale hlavní poděkování si zaslouží soudci, kteří sice poslali svědky do kriminálu, jak se od nich asi očekávalo, ale jen tak mimochodem úředně potvrdili podezření, že král je nahý. Bez ironie, děkuji.
Poučení pro malé mozky
Do učebnic psychiatrie se asi nedostane nový syndrom neovladatelného sklonu k vyhazování rádiových stanic do vzduchu, ale pokud by se tak stalo, měl by se jmenovat Minaříkův-Bushův. I když jisté zásluhy mohou být přikládány i jejich společnému předchůdci, jistému panu Hitlerovi, nemůžeme zásluhy výše zmíněných borců opomíjet. Pro nás Čechy je nejdůležitější, že navzdory škarohlídům znevažujících naši národní povahu pomluvami o zaprděnosti a malosti jasně vidíme, že českého ducha následují i nejvyšší představitelé představitelé nejsilnějšího, nejdemokratičtějšího, nejsvobodnějšího, nejmírumilovnějšího, … (pro přehlednost vynechám dalších 8 superlativů) státu světa – kolébky demokracie, bratra, spojence a vzoru. Zanotujme si tedy společně a demokraticky s naší paní ministryní alespoň úryvek té skvělé, poctivé písně známého hlasového ekvilibristy o našem vysněném, pruhovaně hvězdnatém radaru:
Vyřiď tam prosím do vesmíru,
vyřiď tam mezi hvězdama,
že chcem žít nadál s každým v míru,
radši však šijeme U Sama.
Amen.
