Po cestě na oběd mi (dobrý) kamarád něco vykládal. Myslím, že to co říkal bylo pro něj důležité. Já mu ale nerozuměl. Nebyl jsem pozorný, na ulici byl hluk nebo jsem jeho řeč nechápal — to už si nepamatuju přesně. Možná šlo o směs všeho toho dohromady. Ale když se pak kamarád odmlčel, tak jsem se najednou vyplašil, že nevím, co mám odpovědět.
Je taky možné, že jsem během té cesty několikrát zopakoval "prosím?" a "promiň, nerozuměl jsem", že už jsem získal pocit, že takto odpovědět už znova nejde. A v té vyplašenosti jsem plácl něco jako "no ale to tak být nemusí" přesně tak, jak jsem takovou repliku slyšel používat ve svém okolí jako součást rozhovoru. A pokud by ten náš rozhovor sledoval z venku někdo další, tak by mu patrně připadal korektní a má odpověď by mu do té korektnosti zapadala. Nebylo by zjevné, že já ve skutečnosti netuším co a jak musí či nemusí být.
Mohlo mi být tehdy tak 12 let a zajímavé je, že si dodnes celou událost pamatuju a dodnes konkrétně cítím ten pocit vlastní falešnosti a podrazu na rozmluvě s kamarádem. Jasně jsem si vzápětí uvědomil, že ta debata ztrácí smysl nebo lépe, že jí ten smysl beru tímto falešným jednáním.
Vzpomněl jsem si na to i nedávno, když jsme se s Julinkou bavili o žvanění, respektive o rozdílu mezi žvaněním (plkáním) a říkáním něčeho doopravdy. Julinka je na takové debaty ideální partner a navíc, vzorný posluchač. Vysvětlovali jsme si, že člověk občas něco říká jen proto, že to někde slyšel a že si myslí, že to má říkat. A to že je žvanění. Vyslovovat slova proto, abych zapadl do debaty, abych si připadl adekvátní okolním řečem. Vlastně jen taková nezávazná hra na rozhovor. Tato hra na rozhovor, ta nezávaznost, v sobě nese silné pokušení lži a manipulace. Právě proto, že jen já můžu skutečně vědět, jak doopravdy svá slova myslím. Takový ten dětinský pocit "když to na sebe neřeknu, nikdo to nemůže poznat".
(Poznal jsem kdysi v Olomouci jednoho člověka, který si z takové hry na rozhovor vytvořil vlastní osobnost. Když jsem se s ním dal v hospodě do řeči, tak mě zprvu oslnil vytříbenou oponenturou toho, co jsem řekl. Po určité době se mi ale ta záplava jeho argumentů začala zdát nepřehlednou a hlavně vnitřně jaksi nekonsistentní. Když jsem ale zavedl řeč právě na toto jádro integrity jeho postoje, narazil jsem na totální hlušinu. Chvíli jsem se snažil u toho člověka vyvolat zájem o reflexi jeho vlastních tvrzení, po několika marných pokusech jsem ale prohlásil další debatu za nemožnou, protože naprosto postrádající smysl. Načež mi ten člověk začal oponovat. Tak jsem ho poslal někam, že mě ta debata už nebaví a on se vytasil s nějakým dalším brilantním argumentem, že nějakej scholastik řekl blabla bla, a že teda nemám pravdu, když ho posílám do prdele. Ten člověk neměl vůbec co říct, kromě toho teda, že on sám je úžasnej.)
Naproti tomu občas člověk CHCE něco říct a to jde pak těžce, právě kvůli té záplavě nabízejících se "adekvátních" slov a řečišť. A když to poctivě hledá — to, co chce říct — může snadno na druhé působit jako nemotora a kašpárek. Právě proto, že se nechce obrnit známými (módními) řečišti, pak stojí tváří v tvář druhému velmi bezbranný, což zase předpokládá (nebo zakládá?) značné sebevědomí. Sebevědomí v bezbrannosti, které je opakem namyšlenosti. Namyšlenost totiž všechna ta řečiště naopak potřebuje. A protože je potřebuje, tak — bez ohledu na to, co si o sobě myslí — těm řečištím podléhá a nechává se jimi formovat.
Je to jako v tom příběhu o Babylónské věži. Oddat se diskursu namyšlenosti, zastírat tím vlastní bezbrannost, znamená zas a znova přidávat další cihlu ke stavbě věže beze smyslu, znamená ubírat smysl rozmluvě, kterou vedu. Ti lidi si potom fakt nemůžou rozumět, protože — aniž by si to přiznali — si vlastně rozumět nechtějí. (Když si člověk neuvědomuje dostatečně svou existenci a není tedy vpravdě sebe-vědomý, nemusí si být nutně vědom ani své činnosti. Vše může být zamaskováno povšechným, vágním diskursem, že "tak se to dělá".) A když vládne diskurs "tak se to dělá", přestává být určující já a Ty. Potom není možná rozmluva, potom není možná autentická existence. Ten kolotoč pak živí sám sebe a má čím dál větší zájem na tom, aby jej někdo nepopřel. Vznikají nová jsoucna, nové věže beze smyslu ale o to urputněji obhajované. Přitom na začátku byla jen chvilková slabost, potřeba ulehčit si to, zaplavat si nezávazně v cizím diskursu. (Ta triviální kauzalita tady ale moc neplatí. Co je první? Vlastní namyšlenost, chuť ulehčit si to nebo neúcta k partnerovi v rozmluvě?)
Bořit ty domečky a věže bezbranným a otevřeným postojem, který předpokládá a zakládá důvěru a vzájemnost.
Je možné, že jsem se pak kamarádovi omluvil a přiznal barvu. A že jsme se pak bavili právě o tomto a říkali jsme si, že je to důležité. Že je důležité nevytvářet nová jsoucna hrou na rozhovor. Skutečný rozhovor to pak neúnosně komplikuje. A že rozumění pomáhá otevřenost, byť to znamená odhalení mé bezbrannosti. To by pak vysvětlovalo, proč si to dodnes pamatuju i bez hledání nějakých metafyzických vykřičníků.
Ladění postoje - přípodotek, 11.07.2007
Vždycky jsem považoval pojem mimořádnost jen za jiný výraz pro jedinečnost. Teď mě napadlo, že považovat tyto termíny za v podstatě totožné nemusí být pro každého samozřejmé.
Přitom celkem přirozeně to vysvětluje třetí termín: výjimečnost.
(Omlouvám se za trapnost této krátké poznámky, připadla mi ale mimořádně důležitá.)
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
