1. Petrarkův životopis
V italské literatuře se často mluví o třech velkých autorech 14. století (grandi trecentisti): Dantovi Alighierim, Francesku Petrarkovi a Giovannimu Boccacciovi. Básník, prozaik, precizní filolog, sběratel rukopisů a historik antiky Francesco Pertrarca, o kterém chci v tomto volném seriálu o italské renesanci pojednat, se narodil v toskánském Arezzu 20. července 1304 a zemřel 19. července 1374 ve venetské vesničce Arquà, vzdálené asi 16 km jihozápadně od Padovy (dnes Arquà Petrarca). Petrarca bývá často nazýván il primo umanista, otcem italského renesančního humanismu. Přesněji formulováno erudovaným P.O. Kristellerem, Petrarca byl prvým velkým představitelem tohoto humanismu, který významně ovlivnil myšlení své doby. Adekvátní objasnění pojmu italský renesanční humanismus by vyžadovalo jiný článek, který by nebyl zaměřen pouze na Petrarku. Zde jen in margine podotknu, že právě u Petrarky možno ukázat, že humanismus rané italské renesance nepředstavoval nějaký odklon od náboženství, jak bývá někdy tvrzeno.
Dante, který si je silně vědom svého florentského původu, svým myšlením a tvorbou patří ještě spíše do období pozdního středověku na přelomu 13. a 14. století. Jeho "Božská komedie" je nejen jedinečné básnické dílo, ale též encyklopedie dějepisných skutečností, politických názorů, teologie, kosmologie, astrologie a filozofie, včetně autobiografické výpovědi o životě básníka-exulanta. Petrarca je (dle vlastní charakteristiky) peregrinus ubique ("věčný poutník"), na rozdíl od Danta bez nějaké konkrétní domoviny, individualista, píše povětšinou o sobě, vypovídá o svých radostech, bolestech a pochybnostech. Dante se ve svém teologickém myšlení do značné míry opírá o Tomáše Akvinského, zatímco Petrarca dává přednost sv. Augustinovi. Petrarca myšlenkově náležel jak středověku, tak i moderní době. V jednom svém spisu, Rerum memorandarum libri ("Pamětihodné příběhy"), napsal, že se dívá vpřed i vzad, jako by stál na hranici dvou států. Danta od Petrarky dělí jen čtyři desítiletí a tak mezi oběma básníky najdeme nejen rozdíly, ale i četné podobností. Oba jsou pod silným vlivem Vergilia, zejména jeho epického spisu Aeneidy, která opěvuje slávu antického Říma. Oba dva si velmi váží římského orátora Marka Tullia Cicerona, na kterého se často ve svých spisech a básních odvolávají. Další značnou podobnost, zároveň však i výrazné rozdíly, najdeme mezi postavami Beatrice a Laury v rolích inspirátorek milostné poezie dvou velkých básníků, v tradicích okcitánských trubadúrů a "sladkého nového stylu" Guida Cavalcantiho a mladého Danta (cf. Naslouchání Dantovi Alighierimu, 2. část). Jak Beatrice, tak i Laura jsou předmětem nikdy neopětované lásky, která překonává i jejich smrt.
Otec Petrarky, Ser Petracco či Petraccolo (rodinné příjmení později jeho syn polatinštil na Petrarca) působil jako notář ve Florencii. Ser Petracco, byl, tak jako Dante Alighieri, vyhnán v r. 1302 z Florencie Černými Guelfy. Ser Petracco se uchýlil do Arezza, kde se mu a jeho manželce Elettě Canignani v létě r. 1304 narodil syn Francesco. Nejútlejší dětství strávil Francesco v Incise v oblasti Valdarno, odkud pocházeli jeho předkové. Zde se narodil r. 1307 jeho mladší bratr Gherardo. V r. 1310 přestěhoval Ser Petracco svojí rodinu do Pisy, odkud krátce poté pokračoval do Avignonu, kam od r. 1309 papež Klement V. přemístil svůj papežský stolec. Franceskův otec doufal, že by v Avignonu mohl získat zaměstnání u papežského dvora, což se mu zřejmě podařilo.
V letech 1312-1316 bydlel mladý Petrarca se svojí matkou v Carpentras, malém městečku na východ od Avignonu, kde ho učil latinu, gramatiku, rétoriku a dialektiku Ital Convenevole da Prato. Poté Francesco studoval, se svým bratrem Gherardem, na univerzitě v Montpellier (1316-1319). V roce 1318 či 1319 umřela Francescova matka. Svá studia, opět spolu s Gherardem, pokračoval v Bologni, kde studoval právo (1323-1325) a kde se spřátelil s Giacomem Colonnou. Z univerzitních studií ho nejvíce zajímaly psaní a latinská literatura. Franceskovi se nezamlouvala právnická kariéra, kterou pro něho zvolil otec. Prý mu Ser Petracco jednou spálil papíry s texty jeho oblíbených antických autorů. V r. 1325 získal kopii Augustinovy knihy "O Boží obci" (De civitate Dei). V r. 1326 umřel Ser Petracco a Petrarca se vrátil do Avignonu, kde přijal nižší řeholní sliby, které mu umožňovaly získat některá církevní beneficia (prebendy, obročí).
V Avignonu se věnoval rušnému a módnímu společenskému životu. Na Velký pátek r. 1327, v kostele sv. Kláry v Avignonu, poprve spatřil Lauru, dámu, která se stala inspirací většiny jeho slavných básní. Vyskytlo se dost těch, kteří pochybovali o její skutečné existenci. Většina kritiků však nicméně věřila, že to byla skutečná dáma z masa a krve, která se jmenovala Laura de Noves a vdala se v r. 1325 za Hugua II. de Sade, předka markýze de Sade. Petrarca s ní patrně nepromluvil ani slovo, ale napsal jí naprostou většinu z 366 básní své sbírky, na které pracoval po zbytek života a kterou skromně nazval Rerum vulgarium fragmenta ("Zlomky v lidovém jazyce"). Této slavné sbírce Petrarkovy lyriky se teprve od 19. století začalo říkat Canzoniere ("Zpěvník").
Okolo r. 1330 pobýval Petrarca v blízkosti svého přítele Giacoma Colonny, biskupa v pyrenejském Lombezu, a od r. 1331 pracoval jako tajemník jeho bratra kardinála Giovanniho Colonny. Ještě mu nebylo třicet a již dosáhl finanční nezávislosti tím, že vstoupil do služeb osvíceného kardinála Colonny, který mu poskytl dostatečnou volnost pro studium, cestování a literární činnost.
Petrarca nebyl nikdy vysvěcen na kněze, ale pravděpodobně se stal členem minoritního řádu. V r. 1330 básník zahájil období neklidných potulek. V r. 1333 procestoval severní Francii, Holandsko, Belgii a Německo a zapisoval si své dojmy z cest. Ve valonském Lutychu (Liège) Petrarca objevil písemný záznam Ciceronových projevů Pro Archia. V témže roce Giovanni Boccaccio četl první díla Petrarky. Po návratu do Avignonu Petrarca obdržel darem kapesní exemplář Augustinových "Vyznání" (Confessiones), kterého si značně cenil. V této době byl jmenován kanovníkem katedrály v Lombezu.
V r. 1336 třicetiletý Petrarca spolu s bratrem Gherardem podnikli namáhavý výstup na nejvyšší horu kraje Vaucluse Mont Ventoux, která má nadmořskou výšku 1909 metrů. Tato hora je vzdálena asi 20 km SV od provencalského města Carpentras ve Vaucluse. Na vrcholu hory Francesco otevřel, dle něj náhodně, Augustinovo "Vyznání" na stránkách, kde Augustin hovoří o tom, že lidé obracejí svou pozornost k přírodě, namísto toho, aby ji soustředili na svou duši. Výstup na Mont Ventoux popsal Petrarca v dopise profesoru teologie Dionogimu da Borgo San Sepolcro, který právě Petrarkovi kapesní exemplář "Vyznání" věnoval. Dopis je považován za Petrarkovo mistrovské dílo.
V r. 1336 a 1337, ve společnosti některých členů rodiny Colonnů, podnikl Petrarca cestu do Itálie a poprve navštívil Řím. V létě r. 1337 se narodil Petrarkovi syn Giovanni; o jeho matce nevíme nic. Vztah mezi synem a otcem byl pro Francesca zklamáním. Syn, dle otcovy charakteristiky, je "inteligentní, snad vyjímečně inteligentní, ale nenávidí knihy". Giovanni zemřel v útlém věku 24 let.
Na podzim r. 1337 se Petrarca odstěhoval do Fontaine de Vaucluse, kde zakoupil dům (dnes muzeum Petrarky Musée bibliothèque Pétrarque), v kterém šestnáct let (1337-1353) bydlel. Ve Fontaine de Vaucluse Petrarca našel samotu, klid a inspiraci pro svojí tvorbu. Svou samotu nazýval otium (latinsky: nečinnost); byla to jakási rezignace na světský život, ne však klášterní samota v tradicích středověké duchovní askeze.
Ve Vaucluse se Francesco pilně věnoval své literární aktivitě, začal sepisovat latinsky psaná díla jako De viris illustribus ("O slavných mužích") a nedokončenou epickou báseň Africa, jejíž protagonistou je Scipio Africano. Petrarkova sláva se rychle šířila a město Řím, jakož i pařížská univerzita, nabízeli Petrarkovi slavnostní korunovaci vavřínovým věncem, s honosným titulem il poeta laureato.
V roce 1341 Petrarca přijal pozvání do Říma a byl tam na Kapitolu v den Velikonoční neděle (8. dubna 1341) veřejně korunován vavřínovým věncem římským šlechticem Orso dell'Anguillara, pod záštitou neapolského krále Roberta z Anjou. Symbol večně zeleného vavřínu znamenal pro Petrarku básnickou a literární nesmrtelnost.
Po korunovaci se Petrarca odebral z Říma do Parmy v doprovodu dobrodružného šlechtického přítele Azza da Corregio, který na krátký čas získal kontrolu nad Parmou. Někdy v r. 1341 se Parma dostala pod kontrolu milánských Viscontiů. V r. 1343 koupil Petrarca v Parmě dům, o tři roky později byl jmenován v Parmě kanovníkem a v roce 1348 ho papež jmenoval arciděkanem parmského dómu. Tyto funkce Petrarca fakticky nevykonával. V r. 1360 Petrarca věnoval Azzovi spis De remediis utriusque fortunae ("O lécích proti štěstí a neštěstí"), o kterém se zmíním později.
V následujících letech Petrarca putoval od města k městu a hledal kodexy, v kterých se dochovala cenná literární díla antiky. Petrarca objevil díla Cicerona a části Quintilianovy učebnice rétoriky Institutio oratoria ("Škola řečnictví"). Ve Vaucluse studoval řečtinu, kterou však nikdy plynně neovládl. V Avignonu se Petrarca setkal s římským revolucionářem Colou di Rienzim, kterého nadšeně obdivoval.
V r. 1343 Petrarkův bratr Gherardo se stal kartuziánským mnichem v Montrieux. V r. 1343 se narodila Petrarkovi dcera Francesca, která později porodila Petrarkovu vnučku Elettu (1362) a vnuka Francesca (1366), který zemřel před svými druhými narozeninami na morovou nákazu. Petrarca se vydal na nezdařilou politickou misi do Neapole. V této době napsal pastorální báseň Bucolicum carmen ("Pastýřská píseň") a De vita solitaria ("O samotářském životě").
V r. 1347 Petrarca napsal spis De otio religioso ("O zbožném ústraní"), věnovaný mnichům v Montrieux, kde žil jeho bratr Gherardo. Stal se přítelem Coly di Rienzo, kterého v r.1347 pozdravil několika vřelými dopisy coby obnovitele staré Římské republiky. Moderní výzkum se domnívá, že v této době vznikla i první verze latinského spisu Secretum meum ("Mé tajemství"). Tento spis, který obsahuje tři fiktivní dialogy mezi Petrarkou a sv. Augustinem za mlčenlivé přítomnosti Pravdy, je retrodatován (vložením soudobých událostí) do let 1342/1343, což snad má souviset se vstupem bratra Gherarda do kartouzy v Montrieux v r. 1343, ale jinak retrodatace působí uměle a zbytečně. Secretum meum vzniklo v letech 1347 a 1349 a bylo komplexně přepsáno v r. 1353, kdy vznikla konečná podoba spisu.
V dubnu 1348 byl Petrarca ve Veroně a v květnu 1348 v Parmě, kde ho zastihla zpráva o smrti Laury, která zemřela 6. dubna 1348 (na Velký pátek, což dal Petrarca do souvislosti s Velkým pátkem r. 1327, kdy poprve Lauru spatřil). Příčina Lauřiny smrti je nejasná; nejpravděpodobněji zemřela na černý mor, ale možná též na plicní TBC či v souvislosti s 11 porody. Rok 1348 byl rokem obrovské epidemie moru po celé Evropě. Kromě Laury umřel též kardinál Giovanni Colonna. V r. 1349 byl Petrarca jmenován kanovníkem při dómu v Padově, což byl projev přátelství padovského vládce Jacopa da Carrara.
V r. 1350 Petrarca a Boccaccio se poprve setkali ve Florencii. Petrarca se vrátil naposledy do Provence. Ve Vaucluse pracoval na uspořádání Canzoniere a patrně též na I Trionfi ("Triumfy"), serii italsky psaných básní inspirovaných láskou k Lauře. Básně I Trionfi jsou sepsány v terza rima, básnické formě, kterou použil Dante pro svojí "Božskou komedii". V té době Petrarca též psal spisy, které ostře útočily na avignonskou papežskou kurii. V r. 1353 Petrarca se definitivně vrátil do Itálie. Jeho první zastávkou byl Milán, kam ho pozval arcibiskup Giovanni Visconti. Boccaccio a jiní Petrarkovi vyčítali, že vstoupil do služby tyranských Viscontiů. Petrarca pobyl v Milánu osm let do r. 1361.
V r. 1354 byl Cola di Rienzo zabit římským davem. V r. 1356 Petrarca cestoval do Basileje a v létě t.r. strávil i několik týdnů v Praze, kam byl vyslán k císaři Karlu IV. z pověření milánských Viscontiů. V této době dále revidoval Canzoniere.
V r. 1361 umřel v Miláně Petrarkův syn Giovanni a též několik Petrarkových přátel na morovou nákazu. Petrarca opustil Milán a usadil se v Padově, kde ukončil sbírku dopisů Familiares a založil novou sbírku korespondence zvanou Seniles. Na podzim r. 1362 se Petrarca přestěhoval do Benátek, kde mu byl poskytnut dům výměnou za odkaz jeho cenné knihovny Benátkám. V Benátkách ho navštívil Boccaccio a dcera Francesca se svým manželem Francescuolem da Brossano a dětmi. Petrarca podnikl četné výlety do okolí a v r. 1368 se definitivně vrátil do Padovy.
Petrarkův padovský mecenáš Francesco da Carrara mu věnoval pozemek v Arquà v Euganejských kopcích (Colli Euganei) nedaleko Padovy. Tam si Petrarca nechal postavit dům, v kterém se v r. 1370 ubytoval. Ve stejném roce se Petrarca vydal na cestu do Říma, aby pozdravil papeže Urbana V., který přenesl papežský stolec zpět do Věčného města. Ale Petrarkův zdravotní stav byl již špatný; ve Ferraře utrpěl mrtvičný záchvat a musel se vrátit do Arquà. Své poslední roky strávil Petrarca v Arquà, kde revidoval dopisy Seniles a opět sbírku básní Canzoniere, pro kterou dokončil závěrečnou kanconu k Panně Marii. Biografický dopis Posteritati, kterým chtěl ukončit Seniles zůstal nedokončen. Ve sbírce italsky psaných básní I Trionfi revidoval čtyři z šesti alegorických "Triumfů" (Lásky, Cudnosti, Smrti a Slávy) a přidal k ním dva další, triumfy Času a Věčnosti.
V noci z 18. na 19. července 1374 v Arquà, v předvečer svých sedmdesátých narozenin, Petrarca umřel. Ráno 19. července byl nalezen mrtev svou dcerou ve své pracovně, skloněn nad knihou. Na vlastní přání byl v Arquà slavnostně pohřben.
Jak vlastně Petrarca vypadal se můžeme toliko dohadovat. V každém případě mi připadá zajímavá tato obrazárna na velmi čtivé internetové stránce o "otci humanismu", kde se nachází 54 portrétů Petrarky, 12 portrétů Laury, 11 portrétů Petrarky a Laury pohromadě a 6 fotografií míst a budov.
Ze sbírky lyrických básní Canzoniere ("Zpěvníku"), která ho proslavila, můžeme získat dojem, že Petrarca byl introvertní samotář, jehož život byl v první řadě upjat na svou milovanou Múzu Lauru. Latinsky psané dopisy, kterých se dochovalo asi 500, však dokládají, že Petrarca byl člověk všestranných zájmů od filozofie, dějepisu, zeměpisu, astrologie (kterou zavrhoval), lékařství, zahradnictví, až po pořádání rodinných slavností. Jeho dopisy přátelům zároveň dosvědčují, že Petrarca byl v podstatě srdečný a společenský člověk, který byl schopen hlubokého a trvalého přátelství. V jeho srdci byla nejedna náklonnost a mezi přáteli byl značně oblíben. Petrarkovy autobiografické texty dokládají neobyčejně silnou touhou po slávě, které mu bylo dopřáno již během jeho života, ve spojení s hlubokým náboženským temperamentem, z kterého pramenil pocit viny ze světských úspěchů. Jeho reputace do značné míry pramenila ze ctižádostivých projektů, které se mu nepodařilo dokončit (např. dějepisné spisy Africa a De viris illustribus). Petrarca měl vysoké mínění o svém nadání a v případě těchto neúspěchů si uvědomoval, že se mu nepodařilo uskutečnit svá vlastní předsevzetí.
