Druhý holocaust nebude připomínat první. Jednoho krásného dne za pět či deset let, uprostřed nějaké regionální krize či zcela nečekaně, den, rok nebo pět let poté, co Írán začne disponovat atomovou pumou, se mullové z Qomu sejdou na tajné schůzi pod obrazem Ajatolláha Chomejního a dají íránskému prezidentovi zelenou.
Pro stát velikosti Izraele čtyři nebo pět raket stačí. Izrael zmizí z mapy. Milion nebo více obyvatel Tel Avivu-Jafy a Jerúšálájim zemře během útoku, miliony budou trpět nemocí z ozáření. Izrael má asi sedm milionů obyvatel. Žádný Íránec nespatří žádného Izraelce.
Druhý holocaust bude jiný, protože se bude týkat i Arabů. V Izraeli jich žije 1,3 milionu, dalších 3,5 milionu žije na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Významné arabské menšiny žijí také v Jerúšálájim, Tel Avivu-Jafě a v Hajfě, nemalé skupiny Arabů jsou v bezprostředním sousedství Jerúšálájim a nedaleko Hajfy. I zde mnoho lidí zemře - okamžitě, anebo po jisté době.
Mezi íránskými politiky ovšem může někdo položit otázku: Co s Jerúšálájim? Jsou tam přece třetí nejdůležitější svatyně islámu, mešity Al Aksá a Omarova. Duchovní vůdce Alí Chameneí zodpoví ten dotaz určitě stejně, jako rozptýlí pochybnosti kolem zničení Palestiny: Toto místo, stejně jako země, se z Boží pomocí obrodí během dvaceti či padesáti let. Úroveň radiace klesne a země bude vrácena islámu.
Podle toho, jak mluví o nutnosti zničit Izrael a jak popírá holocaust, je Ahmadínežád zachvácen obsesí. Sdílí ji s mully. On i oni vyrostli na učení Chomejního, zatvrzelého antisemity, jenž často hřímal proti "Malému Satanovi". Ahmadínežád má povahu hazardéra, je ochoten riskovat budoucnost Íránu, a dokonce celého muslimského Blízkého východu jen proto, aby zničil Izrael. Jistě věří, že Alláh nějakým způsobem ochrání Írán před izraelským jaderným protiúderem či reakcí Spojených států. A pokud nechá Alláha stranou, může věřit, že íránský úder rozdrtí izraelský stát na prach, rozloží jeho vůdce, zničí pozemní jaderné základny, zdemoralizuje či zdezorientuje velitele ponorek s jadernými hlavicemi tak, že nedokáží odpovědět. Když se vezme v potaz, jak Ahmadínežád pohrdá nerozhodným Západem, je málo pravděpodobné, že by počítal s možností jaderného odvetného úderu Spojených států.
Pro stát, který má velmi omezené vojenské kapacity, jako Izrael, představuje íránský jaderný program nekonečně složitou výzvu. Íránci si vzali k srdci ponaučení z izraelského náletu
na Osirak v r. 1981 a nejen zdvojili své nukleární instalace, ale rozprostřeli je po celé zemi a zakopala hluboko pod zem. Kromě toho íránské cíle leží dvakrát tak daleko od Izraele než Bagdád. Aby mohly být zničeny konvenčními zbraněmi, bylo by třeba disponovat americkými vzdušnými silami a bombardovat je více než měsíc pořád dokola. Izraelské letectvo, zvláštní jednotky a námořnictvo by v nejlepším případě dokázaly zničit pár kousků íránského projektu. Po útoku by ale pokračoval dál a Íránci by byli ještě odhodlanější získat bombu co nejdříve.
Druhý holocaust bude jiný. Ahmadínežád neuvidí a nebude se dotýkat těch, jimž přeje smrt (a lze spekulovat, jestli mu to nebude líto, protože by po letech služby v íránských eskadrách smrti v Evropě zase mohl ucítit pach skutečné krve). Příště už nenastanou tak srdceryvné scény, kat i oběť nebudou tonout v krvi, i když podle obrázků z Hirošimy a Nagasaki mohou být fyzické efekty nukleárního výbuchu skutečně nepříjemné. Což nemění skutečnost, že půjde o holocaust.
