Soumrak se tise snesl na mesto jako cerne hedvabne kimono, vysivane zarivymi nitemi poulicnich lamp, brzdovych svetel na mokrem asfaltu a rozsvecujicich se vyloh.
Jeste pred chvili jsem z podhuri Mt. Diamonji pozoroval psychedelic light show podvecernich paprsku iluminujicich stribrne vzory zenove zahrady Ginkaku-ji v Higashiyama District-u. Nahla prehanka rozhodila trpytive diamanty kapek, zleva obloha zcernala postupujicimi mraky a za strechami z modre glazovanych keramickych tasek se bile budovy moderniho Kyota koupaly ve zlate lazni.
Vzduch vonel prosincem a chladnou vodou.
Koncem 15.stoleti Shogun Ashikaga Yoshimasa meditoval dole pode mnou ve Stribrnem Pavilonu o nejjemnejsim zachvevu hladiny reflektivniho jezirka, zatimco nize v udoli zurila Oninska valka a Kyoto horelo az shorelo. Z Shoguna se stal Zen-Buddhisticky mnich, stribro na oblozeni pavilonu v opulentnim stylu, konkurujicim Zlatemu Pavilonu Kinkaku-ji jeho dedy, Ashikaga Yoshimitsu, se nikdy neshromazdilo a Stribrny Pavilon se stal strohym Jishō-ji, klasickou ukazkou jemne japonske zdrzenlivosti.
Listky opadane z javoru zdobi zem jako rude kapky cerstve krve.
...
Odkud jste, pane
ptaji se mne dva kluci
filozoficky
Predjizdeji mne na kolech na uzke ceste kolem kamenneho kanalu.
”San Francisco”, odpovim.
”Aha! Amelica”
”Hai”
”Yu ‘now, sil, this fahmus phirosophr wahrk.”
”I know, that’s why I’m walking here, why are you riding a bicycle?”, se filozoficky otazu s usmevem ja. Kluci se zasmeji a klikate mne predjedou. Ja pokracuju dal po Tetsugaku-no-michi a kdyz prestane byt videt na cestu, zahnu dolu smerem k verejne doprave. Musim najit autobus na nadrazi, chytit vlak a vratit se do Hiroshimy, abych mohl zitra rano preletet Pacifik domu.
Zmeti krivolakych ulicek sestupuji do osvetlene casti mesta a kratka zastavka u hrbitova temnotu nezdrzi. Kousek od hlavni tridy maly domek vysype houf lidi, hodne z nich s futraly hudebnich nastroju. Vetsina jde mym smerem k autobusum a moderne. Na zastavce si overim, ze #100 autobus jede na nadrazi, nejsem si vsak jist, ktery smer zvolit.
Inkoustova noc uz docista ovladla nebe.
Par dotazu po smeru k nadrazi ziska jen omluvnou odpoved, budto z neznalosti anglictiny nebo z neznalosti Kyota. Asi treti clovek sice neni z Kyota, ale ochotne zastavi par domacich a japonsky reprodukuje mou otazku.
Usmevy a uklony a nekolikere domo arigato a vim kudy kam. Pulhodinka v plnem autobuse, chvilemi po rusnych tridach se zarivymi vylohami plnymi Vanoc, chvilemi Edo architekturou drevenych ctvrti a najednou zazari Kyoto Tower a jsem na nadrazi.
...
Bile spaghetti
do cerneho talire
’sou lehky obed.
Ve stare japonske tkalcovne predelane na malou restauraci si pochutnam na spagetach s trochou ruznych jiker, morskym jezkem pro chut a hrstkou sepiovych prstynku for good measure. Nudle privezl Marco Polo talosum z Ciny, tak jsem k obcerstveni zvolil Anri di Spaghetti, abych cyklus uzavrel. Pomlsavam, upijim oolong a pozoruju geometrii linych stinu na starych soupacich dverich.
Jsem v tiche ctvrti severniho Kyota bez vyznamnych turistickych atrakci v blizkem okoli. Je tu prijemny poledni klid, jinak prazdnym dlazdenym chodnikem obcas projede cyklista, neco pilnych pubertaku ve skolnich uniformach se vraci asi z nedelni pripravky. Z hlavniho bulvaru odbihaji uzke ulicky do predmestkeho soukromi zavrenych vrat.
...
Uctivou uklonu urcim uniforme ukotvene u ultrarmoderniho zabradli na dlazdicovem nastupisti s podlahou uklizenou k servirovani jidla. Jedine v dohledu.
”Sumi masen – Hiroshima?”
Dostane se mi prisneho pohledu a stroheho odmavnuti levou rukou, poznamenanou zranenim nebo spise vrozenou deformaci. Kratke predlokti konci dlani stocenou do kornoutu tenkych prstu. V prave ruce drzi uniforma san mikrofon a okamzite vrati pohled do pruseciku koleji nekde v nekonecnu cerne noci za nadrazim na zvysene draze Shinkansenu.
”Sorry, sorry…” zacnu rychle drmolit a couvam do uctive vzdalenosti. Kdybych mel samurajsky mec, tak se nej nejspis napichnu a poprosim uniforma san-a, aby mi v okamziku nejvetsi agonie usekl hlavu. Nastesti moje omluvy dostatecne smazly stul k cistemu zacatku, tak se mi hlava nekouli po kyotskem nastupisti.
Ja vul obtezoval prednostu.
Uniforma san do mikrofonu ohlasil vlak, ktery tise zastavil na predem urcenem bode, zasycely automaticke dvere, maly dav sporadane vystoupil, na oznacenych mistech do front serazeni cestujici nastoupili a za mene nez dve minuty uz souprava prudce, a stejne tise jak prijela, akcelerovala ven ze stanice.
Uniforma san se ke mne obratil s pratelskym usmevem a vysvetlil mi, ze primo do Hiroshimy jede az ten prespristi Shinkasen v 18:17. Ve vecerni spicce zastavilo na kyotskem nadrazi asi pet Shinkansenovych souprav za tech 15 minut, ktere jsem stravil na nastupisti.
...
Japonsky hipster sedel asi o dve rady prede mnou na druhe strane ulicky. Usporadani ve vecernim vlaku bylo trojka na leve strane a dvojka na prave, vsechna sedadla po smeru jizdy. Shinkansen je pendolino, na kazde konecne zrizenci slapnou na pedal trcici do ulicky a obrati celou sedacku o 180 stupnu. Sedet pozpatku by si nebylo to prave, 380.6 kilometru se ctyrmi zastavkami ujel ranni Nozomi Superexpress za 1:46, vecerni, novejsi, souprava byla o deset minut rychlejsi.
Prohnul se v sedadle aby z postrani kapsy kvalitne obnosenych a spravne vytahanych jeans, zpod kterych koukaly uz nebile Converse kecky, snadneji vylovil klice. Na krouzku mel i maly cylindr osobniho razitka. Sundal vicko, pozorne prohledl razitko, peclive omastil inkoustem, znovu peclive prohledl a orazitkoval jakysi formular, ktere mu periodicky nosily zaponske pubertacky. Mohlo mu byt tak 25-30 a vypadalo to, ze je nejakym dohlizitelem skolniho vyletu, v prestavkach mezi razitkovanim nepretrzite SMSkoval a rozhlizel se po volnych sedackach v docela plnem vagonu.
Obcas se u nej stavil obtloustly kamos, definitivne student v pomackanem cernem obleku (skolni uniforme), s cernobilou kravatou a v cerne zimni bunde s ledabyle prevracenym limcem. Mobila mel na machrsnure kolem krku. Hipster mel khaki hoodie pod oblejskanou semisovou bundou a zapadl by bez problemu do alternativni sceny v SaFra.
Pristoupili v Shin-Kobe.
Vystoupili jsme vsichni v Hiroshime. Nez jsem stacil na nastupisti vytahnout fotak, vlak uz opet mizel do noci.
---
Ilustrace k verbalnim skicam zde.
