Žiju v záplavě slov. Narodil jsem se do takovýho světa a v takovým světě jsem byl vychován. Neadresná slova, sama od sebe.
Slova jsou a byla všude. Když jsem měl nějakej průser ve škole, tak jsem použil nějaký slova, abych to doma "vysvětlil". Řekl jsem co chtěli slyšet mí rodiče, neřekl to, co nechtěli abych řekl mí kamarádi. Když pak šli mí rodiče na třídní schůzky, tak přišli domů se sumou slov, které jim řekla učitelka. Interpretace, řeklo by se. Ale tady nešlo o postoj, o interpretaci. Tady šlo o sumu slov. Ta bezcitná suma slov učitelky bourala stavbu mých tvrzení. Můj postoj nebyl podstatnej. Důležitý byly slova, který se přehazovaly z jedný strany na druhou. Musel jsem začít říkat jiný slova, a přitom myslet na ta, která nemám říct kvůli svým kamarádům.
Poslouchání Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy bylo i uvnitř rodiny tajemné, vlastně tabu. Když jsem se tomu chrchlavýmu (a kvílejícímu) proudu slov nachomýtl, a načapal tak svýho tatínka nechtěně na hruškách, i tehdy mě chtěl ochránit. Hlavně mi vysvětloval, že o tom nikde nesmím mluvit. Jakoby to, že o tom někde utrousím slovo mělo vliv na to, že se to děje! Slovo pro mě dostalo význam větší skutečnosti.
Slovo dostalo význam antického palce nahoru anebo dolů. Černobílé vidění slova. A slovo zastupovalo skutečnost. Skutečnost bylo něco, co se mohlo buď dobře nebo špatně uchopit slovy. Podstatná byla ta slova, protože ta se dala kontrolovat. Pro špatné slovo mohl jít člověk do lochu. Tak se dala slova kontrolovat.
Učil jsem se vidět pestrost (skutečnosti) v černobílém jazykovém uchopení. Všichni říkají to a to, furt stejně. Teď "někdo" přitom použije jiný adjektivum! Hej! To je svoboda, on na ni ukazuje, za tím člověkem je potřeba jít. Aspoň ho podpořit a vyjádřit solidaritu. Vůbec nejde o to, co říká. Jde o to, že říká něco aspoň trochu jinak! A když člověk ta slova neposlouchá, tak si přitom připadá jako někdo, kdo sleduje to podstatný.
waw. toto je svět slov, ve kterým jsem vyrůstal.
Svět, kde už nikdo neposlouchá, co ten člověk říká. Všichni se předhánějí (a exhibují) v interpretacích, co ten (druhej) člověk chtěl říct. A když jim to řekneš, tak tě nezachytí, budou přemýšlet nad tím, cos jim tím chtěl říct. A budeš se divit, k čemu dojdou. Budou to totiž umět. Celej život nic jinýho nedělají.
Já se z toho snažím dostat. Najít bezprostřednost. Nechci potřebovat slova a názory na to, abych o sobě věděl. Nechci ublížit svejm rodičům. Jestli se mi to podaří, pak ze mě slova porostou.
Všechny ochranné známky a autorská práva na této stránce náleží jejich příslušným vlastníkům. Autorská práva ke článkům a komentářům vlastní jejich příslušní autoři.
Provozovatel systému nezodpovídá za obsah kteréhokoliv autorského díla zde uvedeného. Podrobnosti viz.
plné znění podmínek.
