Když navštívíme jakékoli archeologické naleziště, můžeme se rozhlížet, můžeme se dotýkat, můžeme si představovat jak to tam tehdy vypadalo, ale jeden rozměr, jeden smyslový vjem nám téměř jistě chybí... dokážeme si představit čím to tam tehdy znělo?
Napadá mi teď že asi ani moc nevíme jak to tam tehdy vonělo či smrdělo - existuje vůbec v češtině neutrální výraz pro pachový vjem? - a jak jim asi chutnalo... ztracena je i docela nedávná kuchyně, někde jsem četl že předrevoluční francouzské omáčky se prý podobaly tomu co teď známe jako dijónskou hořčici....
Většina archeologických nalezišť z doby kamenné jsou rituální objekty. Jaká asi byla zvuková složka tehdejších rituálů, třeba v megalitických komplexech jako Stonehenge, v jeskyních jako Lascaux, v mayských kultovních centrech. Ti lidé tam tehdy přece nemlčeli...
Paul Devereux ve své knize nejprve shrnuje poznatky o tom, jaký má význam zvuk (ruchy, zpěv, hudba) v soudobých primitivních společnostech, jako jsou domorodci v Papui-Nové Guinei, amazonských pralesích, Oceánie; co nám říkají záznamy inuitských bájí, popisy starořeckých mystérií a věštíren.
Velmi rychle se tak dostává k šamanismu, magicko-rituálnímu přístupu ke světu vlastnímu tzv. tradičním společnostem. Jednou ze společných charakteristik šamanské zkušenosti je opouštění těla v transu. Transu je dosahováno kombinací zvukových, vizuálních a také drogových podnětů. Zvuk zdá se hraje nejen neoddělitelnou, ale patrně i rozhodující roli.
Zvuk? Je třeba si uvědomit, že naše kultura je velmi vizuální. Platilo to ale i pro tradiční společenství? Naše znalosti o například amazonských indiánech naznačují- zvukový obraz světa, slyšené, je pro ně možná důležitější než viděné.
Na druhou stranu, také jeskynní a skalní malby jsou často považovány za záznamy nebo součást šamanských zkušeností a rituálů.
Zvuk tedy hraje v šamanských rituálech podstatnou roli. A to jak melodie (např. hvízdaná) tak i rytmus (chrastění, bubnování) jsou průvodci uvádějící do transu, a také do jisté míry řídící zkušenost ve stavu změněného vědomí.
A nejde jen o slyšitelný zvuk, infrazvuk (zvuk o nižší než slyšitelné frekvenci) je také schopen ovlivnit naše vědomí, jak autor mimo jiné ukazuje na příkladu zvukových duchů v jistém domě v kapitole věnované vlivu akustických podnětů na lidské tělo a mysl.
U slyšitelných zvuků je to zejména hudba (rytmický a melodický zvuk), která ovlivňuje náš fyzický a psychický stav. Zvláštním jevem je v této souvislosti synaesthesia, nevědomá schopnost některých lidí pociťovat jisté smyslové vjemy způsobené ovšem působením podnětů na jiný smysl, např. barevné vjemy způsobované hudbou. Hudba také ovlivňuje náš tep, dech, krevní tlak, může spustit epileptický záchvat (nebo hysterický, čehož jsem byl osobně svědkem na jednom trochu netradičním koncertu).
Jak ale můžeme zkoumat zda a jaký zvuk hrál roli u starých civilizací a lidských společenstvech obecně?
Autor nejprve obrací pozornost k starému Egyptu a Řecku. Řecká divadla, a jejich pozoruhodné akustické vlastnosti, jsou obecně známy. Kniha římského architekta Vitruvia navíc popisuje že v nich byly umístěny jakési pasivní bronzové zesilovače zvuku, a v zachovalých divadlech existují podzemní komory jejichž funkce byla pravděpodobně právě taková.
Autor dále spolu s různými spolupracovníky zkoumal, pomocí moderní techniky, vybrané archeologické lokality (a odkazuje také na podobné výzkumy jiných vědců). Výzkumy se týkaly zejména různých podzemních prostor a i staveb, a také megalitických staveb. Zjištěné poznatky jsou překvapivé....
Stejně jako většina těchto míst vykazuje různé vlastnosti odkazující k astronomickým jevům (slunovrat), mají tyto lokality i pozoruhodné akustické vlastnosti.
Ve zkoumaných podzemních komorách (vesměs známých jako megalitické hrobky) lze dosáhnout resonance na frekvenci zhruba 110Hz, odpovídající spodní hranici rozsahu typického mužskému hlasu. Stěny těchto komor jsou často zdobeny spirálovými a vlnovými vzory, které mohou být, jak autor dokládá, vizualizací akustické zkušenosti.
Překvapivé jsou také akustické vlastnosti otevřených megalitických lokalit, kde zaprvé vztyčené obří balvany odrážejí zvuk a vytvářejí akustické prostředí podobné amfiteátru, a zadruhé některé z kamenů uvnitř staveb po úderech zvučí na způsob přírodních gongů či zvonů.
Pozoruhodná je také korelace umístění jeskynních a skalních kreseb v různých lokalitách od Severní Ameriky po Evropu a Austrálii s místy mnohonásobných ozvěn a podobných akustických efektů, stejně jako zjevné značení (barevnými značkami), úpravy (olamování) a používání (stopy po úderech) vybraných (dobře znějících) stalagmitů v jeskyních s nástěnnými kresbami.
Autor také upozorňuje na (některými odborníky zpochybňované) nálezy starých hudebních nástrojů (píšťal, perkusních nástrojů, paliček k bubnům, valch) již u kultur člověka neandertálského. Nejstarší nezpochybnitelný nález hudebního nástroje pochází z Číny a je starý asi 9 tisíc let. Nalezené flétny (jejich zvuk si lze poslechnout) jsou laděny do stupnic popsaných poprvé asi o 6 tisíc let později.
Na závěr autor shrnuje: je třeba odstranit naši hluchotu vůči minulosti. Bylo by pošetilé tvrdit, že megalitické stavby minulosti a skalní kresby byly vytvářeny primárně s ohledem na akustickou složku dávných rituálů, ale stejně tak nelze nadále tento smysl opomíjet. Archeologická naleziště je třeba zkoumat, a chránit, i z hlediska jejich akustických vlastností. A pokud nějaké takové místo navštívíte, zkuste se nejen mlčky rozhlížet kolem sebe, ale zahvízdejte nebo zatleskejte. I to k těm místům patří. Možná budete překvapeni.
Právě místa kde autor uvažuje nad možným vícesmyslovým efektem míst a okamžiků jako jsou rovnodennost v mayském Chichén Itzá a nebo zimní slunovrat v Newgrange, jsou velmi přesvědčivými a silnými momenty knihy (jakkoli autor poctivě dodává, že my opravdu nevíme, co se tam ve skutečnosti dělo a co lidé s tehdejší mentalitou mohli cítit....).
