Laura se objevuje i v jiných Petrarkových dílech, především v Secretu a v I Trionfi. Laura se téměř nevyskytuje v rozsáhlé Petrarkově korespondenci, až na dvě výjimky ("Dopis pro potomstvo" a Familiares II, IX). Prvý dopis se zmiňuje v jedné větě o velké (a nejmenované) lásce Petrarkova mládí, která však předčasně zemřela. V druhém dopisu, který je adresován Giacomu Colonnovi, jednomu z jeho nejlepších přátel, Petrarca popírá, že Laura je toliko jeho literární fikce.
Petrarkův vztah k volgare
V 2. části článku jsem uvedl, že Petrarkovo literární dílo v italštině je vcelku skrovné v porovnání s jeho texty sepsanými v latině. Kromě 366 básní sbírky Canzoniere, je znám jeden krátký dopis, asi 30 básní a úryvků, nezahrnutých do Canzoniere, které jsou označovány jako "Roztroušené rýmy" (Rime disperse) a asi dva tisíce řádek básnické sbírky "Triumfy" (I Trionfi).
[Pozn.: Petrarkova sbírka Canzoniere bývá někdy též nazývána Petrarkovým nepříliš lichotivým označením Rime sparse, což je výraz, který je použit v prvé řádce úvodního sonetu. I když slova sparse ("rozptýlené, volné, rozpuštěné") a disperse ("rozptýlené, roztroušené, pohřešované") mají v italštině dosti podobný význam, v názvu Petrarkových básnických sbírek je třeba tato dvě slova rozlišovat. Počet básní zahrnutých do Rime disperse značně kolísá dík dohadům, kolik básní pochází vskutku od Petrarky. Odhad "asi třiceti" básní, které možno zařadit do Rime disperse je dle K Fostera (Petrarch, str. 23); jiní badatelé uvádějí počet mnohem vyšší.]
Petrarkův vztah k italštině, či přesněji k toskánskému volgare, byl jiný než vztah Dantův. Autor "Božské komedie" se rozhodl pro italštinu namísto latiny zcela záměrně a programově, zatímco Petrarca se věnoval volgare v mnohem menší míře. Ve spisu De vulgari eloquentia ("O rodném jazyce", DVE) hledal Dante ušlechtilou řeč, která by se povznesla nad lokální dialekty italských měst. Tak Dante přišel s nejvznešenějším jazykem společným pro celou Itálii, "jazykem italským" (vulgare Latium), který používají pouze nejlepší básníci (cf. Naslouchání Dantovi Alighierimu, 5. část). Pro Danta bylo volgare svojí povahu primární mateřština, zatímco latina bylo pro něho řeč umělá, které rozuměla jen malá skupina vzdělanců.
Důležitý faktor, který přispěl k Petrarkově postoji vůči italštině, byla jeho interpretace římské civilizace a latiny v italském nacionálním pojetí. Itálie byla pro něho pravý domov latinské kultury. Pro Petrarku latina a italština byly dvě formy v podstatě stejného jazyka a kultury. Není známo, zda Petrarca kdy četl Dantovo latinské pojednání o volgare, každopádně však Petrarca nesdílel Dantův názor o zvláštní ušlechtilosti italštiny, který je v DVE vyjádřen. Petrarca však velmi dobře znal Dantovy rané básně v "Novém životě" a zejména jeho "Božskou komedii", které přesvědčivým způsobem dokazovaly, že je možno psát poezii nejen v latině, ale i v italštině.
V dopisu Boccacciovi (Familiares, Kniha XXI) se Petrarca zmiňuje o Dantovi, aniž by ho v dopisu jmenoval, a o své vlastní mladistvé poezii ve volgare, která se většinou nedochovala. Dle tohoto dopisu, Petrarca v době své mladistvé básnické tvorby záměrně nečetl Dantovy básně, aby se nestal jeho pouhým imitátorem. V tomto dopisu sdělil Boccacciovi, že nemá žádný důvod žárlit na Danta, "florentského spoluobčana", který přece byl přítelem jeho otce a který pro Petrarku byl bezpochyby mistrem v použití volgare. Petrarca rozlišil mezi Dantem, jehož umělecké dílo velmi chválil, a Dantovými obdivovateli, pro které nalezl jen slova opovržení. Mimo jiné též v dopisu podotkl: "...jak pravděpodobné je, že bych kdy žárlil na spisovatele, který celý svůj život zasvětil věcem, které pro mě byly pouze květy a rané ovoce mého mládí? Co pro něho představovalo, když ne jeho jediné zaměstnání, pak určitě nejvyšší cíl jeho života, pro mě byl jen sport, kratochvíle a první zkouška mých básnických schopností." (Pozn. - překl. z angličtiny AZ).
Patrně Petrarca jednu dobu takový názor na básnické použití volgare zastával. Ale v pokročilejším věku Petrarca víc a víc oceňoval možnosti italštiny v básnické tvorbě. Zdá se být málo pravděpodobné, že umělec Petrarkova kalibru by věnoval takové množství úsilí a času sbírce lyrických veršů ve volgare, kterou by svým významem považoval pouze za okrajovou a nedůležitou. Vzdělaný Petrarca byl dobře obeznámen s lyrickou tradicí básnictví okcitánské, francouzské a italské tradice. A ve své lyrické tvorbě se poměřoval nejen s okcitánskou milostnou lyrikou, italskými básněmi "Sicilské školy" a "sladkého nového stylu", ale i s literární a rétorickou tradicí latinské antiky.
V období 1338-1350 Petrarca psal své verše převážně v latině. Ale jeho latinské epické básně Africa (1338-42) a Bucolicum carmen ("Pastýřská píseň") (1346-48) zůstaly nedokončeny. Po r. 1350 většina jeho latinských textů jsou prózy, zatímco básně jsou psány převážně v italštině, i když veřejně význam této tvorby Petrarca zlehčoval a své italské básně označoval jako nugae či nugellae ("hlouposti", "drobnosti").
Geneze sbírky Canzoniere
Sbírka lyrických básní Canzoniere nesla původně Petrarkův latinský název Rerum vulgarium fragmenta ("Zlomky v lidovém jazyce"). Tato sbírka byla sepsána v období asi 40 let. Některé básně byly napsány krátce po prvém setkání s Laurou v r. 1327 a nejpozdější básně sbírky pocházejí patrně z r. 1368.
Někdy před smrtí Laury v dubnu r. 1348, či poněkud později, ke konci r. 1350, jak se domnívá španělský profesor F. Rico, zmíněný v předchozí části mého článku, Petrarca začal upravovat a vybírat svou lyrickou tvorbu v italštině, která dle jeho dobrozdání, mu přinesla slávu v době jeho mládí. A postupně přidával k tomuto výběru nové básně. Dokončení Canzoniere zasvětil Petrarca přibližně posledních 20 let svého života. Snažil se přitom najít řešení svého ústředního problému, kterým bylo usmíření svých básnických a etických myšlenek (K. Foster: Petrarch, str. 40).
Canzoniere je redigován tak, aby budil zdání, že básně jsou chronologicky uspořádány. Zdá se, že básně v hrubých rysech vskutku mají chronologický sled, ale přesná datace jednotlivých básní není možná. Navíc podrobné studie různých verzí dochovaných rukopisů dokazují, že pořadí básní je často fiktivní a řídí se víc uměleckými principy nežli dobou vzniku jednotlivých básní.
Tradičně je sbírka rozdělena do dvou části: Sonetti e canzoni in vita di Madonna Laura, tj. "Za života paní Laury" (básně č. 1-263) a Sonetti e canzoni in morte di M. Laura, tj. "Po smrti paní Laury" (básně č. 264-366). Tradiční názvy obou částí Canzoniere jsou někdy brány v potaz, zejména kvůli tomu, že Lauřina smrt není vůbec zmíněna v dlouhé kanconě č. 264, která je umístěna na začátku druhé části. Dle Rica a Fostera, pravděpodobně jak úvodní sonet č. 1, tak i zmíněná kancona č. 264 vznikly po smrti Laury. Většina básní prvé části vznikla před smrtí Laury. Nejstarší báseň je pravděpodobně, první a nejdelší v celé sbírce, kancona č. 23 Nel dolce tempo de la prima etade ("V sladkém čase mých raných let") a kancona č. 28 O aspettata in Ciel beata et bella anima ("Ó, požehnaná a krásná duše očekávaná v Nebesích").
Většina básní druhé části vznikla po smrti Laury 6. dubna (dle Petrarky na Velký pátek) 1348. Snad první báseň, kterou Petrarca napsal, když se dozvěděl o smrti Laury 19. května 1348 v Parmě, je sonet č. 267 Oimè il bel viso ("Běda, její krásná tvář"). Velmi ilustrativní pro druhou část Canzoniere je relativně krátká kancona č. 268 Che debb'io far? che mi consigli, Amore? "Co mám dělat? Co mi radíš, Lásko?", která pochází z let 1349-1351 a je charakteristická pro většinu básní, které jsou příznivě nakloněny Lauře, tj. až do sonetu č. 362. Sbírka básní končí třemi kajícnými sonety (č. 363 až 365) v kterých se básník neobrací k čtenáři, ale k Bohu a kanconou k Panně Marii (č. 366). Tyto závěrečné básně byly vepsány do konečné kopie manuskriptu někdy před rokem 1372.
Petrarca pokračoval v přepisech a úpravách sbírky až do svého úmrtí v r. 1374. Na rozdíl od Secreta se dochoval originální kodex Canzoniere, který je částečně psán Petrarkovou rukou (Vat. Lat. 3195) a který se dnes nachází ve Vatikánské knihovně.
Sbírání zlomků, zmíněné na konci Secreta (cf. závěr 4. části mého článku) patrně souvisí s Ježíšovou větou z Janova evangelia NZ (Jan 6,12): Colligite quae superaverunt fragmenta ne pereant! ("Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!"), jakož i s výrokem sv. Augustina v Confessiones o: "...roztříštěnosti, do které jsem se rozptýlil svými mnohými marnostmi…" ("Vyznání", 2.1.1, český překlad Mikuláš Levý).
Výsledkem této Petrarkovy kompilace básní sepsaných v rozmezí čtyř desetiletí je kontrast tvorby mladého básníka, která je plna milostných emocí, s básněmi pozdějšími, které posuzují mladické emoce z hlediska náboženské moudrosti mnohem staršího člověka. Toto je vyjádřeno v úvodním sonetu č. 1, který byl napsán, jak již uvedeno, někdy po smrti Laury, ale ne později než v r. 1353, tj. v roce dokončení spisu Secretum, kdy již Petrarca o sobě tvrdil, že není básníkem, ale filozofem:
Voi ch'ascoltate in rime sparse il suono
di quei sospiri ond'io nudriva 'l core
in sul mio primo giovenile errore
quand'era in parte altr'uom da quel ch'i' sono,
del vario stile in ch'io piango et ragiono
fra le vane speranze e 'l van dolore,
ove sia chi per prova intenda amore,
spero trovar pietà, nonché perdono.
Ma ben veggio or sí come al popol tutto
favola fui gran tempo, onde sovente
di me mesdesmo meco mi vergogno;
et del mio vaneggiar vergogna è 'l frutto,
e 'l pentersi, e 'l conoscer chiaramente
che quanto piace al mondo è breve sogno.
Ve veršovaném překladu Pavla Eisnera z r. 1944:
Kdo v rozpojitě volném verši mém
vnímáte zvuk a vzdech, jímž srdce žilo,
když v mládí v první blud se pohroužilo
a já byl jiný tvor než nyní jsem;
slohu, jenž vrátce pláč mi v jásot mění,
doufání marné v neprospěšný žal –
kdo z lásky pravou zkušenost kdy vzal,
on soucit dá mu, nejen odpuštění.
Vždyť vím a znám já teď, jak všemu lidu
pro smích jsem byl, a hlava má se sklání:
smutno mi, stydno pro tu stydkou bídu;
a za plod pýchy pochopení jen
mám s pokáním a jasné rozpoznání:
co světská libost, je jen krátký sen.
Tento úvodní sonet Canzoniere se podobá Dantově sonetu z Vita nuova VII O voi che per la via d'Amor passate ("Ó vy, kteří jdete po cestě Lásky"). Oba básníci se považují za poutníky na cestě životem, kteří prosebně žádají, aby byli vyslyšeni. Laura v tomto sonetu není přímo zmíněna, ale pouze naznačena zmínkou o dočasné "světské libosti" v posledním řádku básně. Kenelm Foster (Petrarch, str. 39) upozorňuje, že Petrarkův sonetový prolog, na rozdíl od nábožensky laděných závěrečných básní č. 363-366, je svou etikou spíše stoický než křesťanský.
Většina básní Canzoniere byla datována detailním studiem charakteristických rysů jednotlivých básní. Např. v raných básních možno nalézt silný vliv básnictví "sladkého nového stylu" z konce 13. století (cf. Naslouchání Dantovi Alighierimu, 2. část). V pozdějších básních lze zase rozpoznat období, kdy byl Petrarca inspirován Ovidiem. Ale Ovidiem již je ovlivněna i dlouhá kancona č. 23 Nel dolce tempo de la prima etade, kterou sám Petrarca nazývá "jednou z mých nejranějších" (est de primis inventionibus nostris). Tyto "chronologické" vrstvy sbírky je velmi nesnadné objevit při první četbě, neb Petrarkova lyrika vyjadřuje povětšinou situace bez nějaké zjevné časové dynamiky. To se týká i smrti Laury, která v době jejího života je zobrazena v několika básních jako nebeská bohyně a po její smrti zase jako lidská bytost, která utěšuje svého milence, někdy pomocí přímé řeči.
V Canzoniere Petrarca často použil básnické prostředky antitéze (použití opačných slov ve stejné větě nebo v její části), oxymóronu (zdánlivého rozporu mezi přívlastkem a podstatným jménem), paradoxu (neočekávaného a zdánlivě protismyslného tvrzení) a metafory (obrazného vyjádření pojmu). Častým básnickým oxymóronem je spojení slov dolce ("sladký") a amaro ("hořký") v šesti básních sbírky (č. 129, 157, 164, 173, 205 a 296). Ilustrativním, i když v celé sbírce poněkud extrémním, příkladem Petrarkovy rétoriky je často imitovaný sonet č. 132 S'amor non è ("To láska není-li"), v kterém básník popisuje svár svých myšlenek a citových rozpoložení:
S'amor non è, che dunque è quel ch'io sento?
Ma s'egli è amor, perdio, che cosa et quale?
Se bona, onde l'effecto aspro mortale?
Se ria, onde sí dolce ogni tormento?
S'a mia voglia ardo, onde 'l pianto e lamento?
S'a mal mio grado, il lamentar che vale?
O viva morte, o dilectoso male,
come puoi tanto in me, s'io no 'l consento?
Et s'io 'l consento, a gran torto mi doglio.
Fra sí contrari vènti in frale barca
mi trovo in alto mar senza governo,
sí lieve di saver, d'error sí carca
ch'i' medesmo non so quel ch'io mi voglio,
et tremo a mezza state, ardendo il verno.
Ve veršovaném překladu Pavla Eisnera:
To láska není-li, co tedy cítím?
Však je-li, probůh, co má podstatou?
Dobrá-li je, proč ve smrt svou se řítím?
Zlá-li, proč bol dá strast tak bohatou?
Hořím-li, že tak chci, proč pláč a lkání?
Však mimoděk-li, nač jen naříkám?
Ó živá smrti, slastné ztroskotání,
jak tolik zmůžeš, nechci-li já sám?
A chci-li, stěžuji si neprávem.
V bárce, v níž vítr nepřestává prát,
a bez kormidla na širém jsem moři,
věděním pírko, ztěžklý v bludu svém,
že sám už ani nevím, co bych rád,
a v létě chvím se, v zimě žár mě moří.
Básnické formy Petrarkovy sbírky (poznámkový text)
Sbírka Canzoniere má celkem 366 básní, což numerologicky symbolizuje počet dnů přestupného roku a snad i to, že Laura zemřela v roce, který byl přestupný. Sbírka obsahuje 317 sonetů, 29 kancon, 9 sestin, 7 balat a 4 madrigaly.
Začlenění delších kancon do sbírky, která je složena převážně z kratších metrických forem (sonety, sestiny, balaty a madrigaly) je považováno za Petrarkovu poetickou inovaci. V Canzoniere Petrarca použil pouze zavedené italské lyrické formy.
Italský sonet (znělka) je členěn do čtyř strof (slok) a to dvou čtyřverší (kvartet) a dvou trojverší (tercet), takže má vždy 14 veršů. První dvě sloky obvykle kladou otázky či formulují problémy, zatímco terceta nabízejí odpovědi či řešení problému. Forma sonetu vznikla někdy před r. 1240 a za jeho vynálezce se považuje sicilský básník Giacomo da Lentini, který působil jako notář (il Notaro) na dvoře Fridricha II. Štaufského. Dalšími průkopníky této básnické formy byli básníci "sladkého nového stylu" (stilnovisti), zejména Guido Cavalcanti, mladý Dante a Cino da Pistoia (cf. Naslouchání Dantovi Alighierimu, 5. část).
Čtyřverší Petrarkových sonetů v Canzoniere jsou obvykle rýmovány dle vzorce abba abba (tento vzorec je použit ve sbírce 304 krát) nebo abab baba (tento vzorec je použit pouze jednou v sonetu č. 279). Souvislý vzorec abababab použil Petrarca v Canzoniere 12 krát. Petrarkova terceta s třemi rýmy mají buď formu cde cde (120 krát) či složitější formu, kterou si oblíbil Dante, cde dce (67 krát). Jen jednou, v sonetu č. 93, je použita "chiastická" (zkřížená či symetrická) forma cde edc, kterou s oblibou používali jak Cavalcanti, tak i Dante. Petrarkova terceta s dvěma rýmy jsou zdaleka nejčastěji cdc dcd. Z dalších vzorců tercet s dvěma rýmy Petrarca 4 krát použil cdd dcc a jednou (v sonetu č. 38) vzorec cdc ccd.
Nejdelší básnická forma Canzoniere je kancona canzone, česky někdy též kancóna, o kteréžto básnické formě jsem již psal v souvislosti s Dantovým spisem De vulgari eloquentia (cf. Naslouchání Dantovi Alighierimu, 5. část). Italská kancona má svůj původ v básnictví okcitánských trubadúrů. Základní jednotkou kancony je sloka či strofa (it. stanza). Technika kancony je obsažena v každé sloce, neb struktura všech slok je shodná. Dante rozdělil sloku kancony na dvě části; úvodní část se nazývá "záhlaví" (it. fronte, lat. frons) a závěrečná část sloky je "dovětek" či "dohra" (it. i lat. sirma). Každá z nich má různý rytmus či melodii. "Záhlaví" odděluje od "dohry" diese či "předěl", což je hudební termín, který označuje přechod od jedné melodie k druhé. V souladu s Dantovým doporučením, "záhlaví" je obvykle spojeno s "dovětkem" stejným rýmem. Když se první melodie dvakrát opakuje před předělem, tj. v "záhlaví", Dante použil termín "stopy" (it. piedi, lat. pedes). Podobné opakování melodie v "dohře", nazývané Dantem latinsky volta ("obrat", it. též volta či concatenazione), je u Petrarky neobvyklé. V Canzoniere se "obrat" vyskytuje toliko v kanconě č. 105 Mai non vo' piú cantar com'io soleva ("Nechci nyní zpívat jako obvykle").
Závěrečné sloce kancony se říká "rozloučení" congedo. Jen dvěma Petrarkovým kanconám (č. 70 a 105) schází congedo. Délka řádky má vždy buď jedenáct slabik (endecasillabo), nejkrásnější to řádka italského verše dle Dantova spisu DVE (2.5.3), nebo sedm slabik (settenario).
Petrarkovy kancony mají nejméně pět slok a čtyři Petrarkovy kancony mají víc než sedm slok. Průměrná Petrarkova kancona má přibližně 100 řádků. Tři nejdelší kancony jsou č. 23 (169 řádek), 360 (157 řádek) a poslední kancona sbírky č. 366 (137 řádek).
Sestina, která byla rovněž převzata z okcitánské lyriky, se skládá z šesti šestiřádkových slok. Sestiny psal též Dante dle vzoru okcitánského trubadúra Arnauta Daniela (cf. Naslouchání Dantovi Alighierimu, 3. část). V sestině na konci každé jedenáctislabičné (endecasillabo) řádky stojí klíčové slovo, které je opakováno v každé sloce. Závěrečné slovo každé sloky je zároveň závěrečné slovo prvního verše sloky následující, přičemž není opakován sled závěrečných slov předchozí sloky. Sestina je zakončena tercetovým "rozloučením" congedo, v kterém závěrečná klíčová slova jsou opakována uvnitř a na konci každého řádku. Sestina má tedy dohromady 39 řádek. Jedna Petrarkova sestina (č. 332) je dvojitá a skládá se ze 75 řádek (6 x 6 x 2 + 3 = 75).
Zdařilá sestina vyžaduje zvolení výrazných a zvučných slov. Příkladem Petrarkovy sestiny, s erotickým námětem Petrarkovy touhy po Lauře, je např. báseň č. 22 A qualunque animale alberga in terra ("Pro každé zvíře, které sídlí na zemi"), v které klíčová slova jsou: terra země, sole slunce, giorno den, stelle hvězdy, selva les a alba svítání.
Balata, někdy též "italská balada" (it. ballata), je pravděpodobně arabského původu a do Itálie se dostala s okcitánskou trubadúrskou lyrikou. Dante ji pro její lidovost řadil k nižším lyrickým útvarům. Jedná se o taneční píseň, která se skládá z jedné nebo více slok, zpívaných původně sólistou a z refrénu (it. ripresa, ritornello). Petrarkovy balaty mají vždy jednu sloku. Balata nebyla Petrarkův oblíbený básnický útvar. V Canzoniere je pouze sedm balat, které jsou považovány K. Fosterem za nejméně originální básně z celé sbírky. Sloka balaty se dělí na dvě části, první z nich se skládá z dvou "stop" (it. piedi) se shodným počtem veršů a shodným typem rýmu. Druhá část, "obrat" (it. volta), má stejnou metrickou strukturu jako refrén. Verše jsou, podobně jako v kanconě, obvykle jedenácti- či sedmislabičné. Na rozdíl od kancony, balata nemá "rozloučení" (congedo).
Madrigal (it. madrigale) je pravděpodobně italského původu; etymologie tohoto názvu je nejasná. Název je snad odvozen ze slova středověké latiny matricalis, "jednoduchý" nebo mohl vzniknout z italského mandra, "stádo". Hlavní pravidlo pro madrigal je krátkost. Báseň se skládá z volné kombinace jedenácti- a sedmislabičných řádek. Petrarca použil tuto formu pro krátká lyrická témata s pastýřským námětem. Tři z Petrarkových madrigalů (č. 52, 106 a 121) končí kupletem (dle vzorce ABA; CBC; DE; DE) a jedna baseň (č. 54) končí záměrně oddělenou řádkou, která se rýmuje s prostřední řádkou předchozího tercetu (vzorec: DED; E), což je mimochodem způsob Dantova zakončení jednotlivých Zpěvů v "Božské komedii". Všechny čtyři madrigaly v Canzoniere jsou pastýřsky laděné básně o Lauře, která je alegoricky zobrazena v každém madrigalu poněkud jinak (pastýřka, poutnice, anděl a bosonohá dívka sedící na rozkvetlé louce). Prvé tři madrigaly pocházejí přibližně z let 1336-40, poslední patrně z mnohem pozdější doby.
