Lékárna na Malém náměstí prý byla navštěvovaná svého času Karlem IV. Listinou z r. 1360 osvobodil Karel IV. Angela od všech daní a poplatků. Lékárník Angelo byl jedním z těch, kteří šířili v Praze kult svého slavného krajana, ozdobeného v r. 1341 vavřínovým věncem poetae laureati. Okolo r. 1350, kdy se v Praze objevil Cola di Rienzo, byl Petrarca v okruhu dvora Karla IV. dobře znám.
První vyzvání k tažení do Itálie
První Petrarkův dopis Karlu IV. je spíše literární epištola sepsaná výmluvnou klasickou latinou. Dopis je datován v Padově 24. února r. 1351 a doputoval do Prahy někdy na jaře stejného roku. Petrarca v něm spojuje svojí vysoce idealistickou žádost s zcela osobním oslovením panovníka (kterému mimochodem též tyká jako Cola). "Největší Čech" je pro Petrarku Germán, což však v dopise dále kvalifikuje takto: "Ať si tě Germáni, jak se jim líbí, osobují – my v tobě vidíme Itala". (Pozn.: Pokud neuvedeno jinak, české překlady z Petrarkovy korespondence jsou od A. Rausche z knihy: "F. P., Listy velkým a malým tohoto světa").
V dopise Petrarca apeluje na Karla, aby neprodleně se přestěhoval do Itálie a ujal se jako dědic antických císařů vlády nad zemí, která je již dlouhá léta rozervaná vnitřními spory. Připomíná římskému králi jeho povinnost dostavit se do Říma a dokončit tam dílo započaté jeho dědem Jindřichem VII. Lucemburským, který zemřel v Itálii v r. 1313 na malárii a byl pohřben v Pise. Petrarca zmínku o Jindřichu VII. vkládá do oslovení císaře ctihodnou, byť věkem sešlou, fiktivní matronou, která symbolizuje v dopisu město Řím:
"Za všechny ti stačiž příklad, tobě blízký, který netřeba hledat v dějinách: Jindřich, nezapomenutelný a skvělý tvůj děd. Kdyby jemu stačila doba života, aby vykonal, co si ve své vznešené mysli umínil, byl by tu, změniv běh osudu, zanechal nepřátele pokořené, mne, Romu, co vládkyni, a národy Itálie svobodné a šťastné."
Dopis končí další fikcí, a to výzvou Jindřicha VII. svému vnukovi:
"Vždyť ty jsi jediný, komu všemocný Bůh vyhradil opožděnou slávu mého zmařeného úsilí!"
Odpověď Karla IV., která byla Petrarkovi doručena až téměř o tři roky později, byla odmítavá. V dopisu Karel IV. odpovídá na Petrarkův historický romantismus takto: "Staré časy, jichž vzpomínáš, neznaly nesnází přítomnosti." (Český překlad Z. Kalista.) Zatímco Petrarca psal o zašlé slávě římského impéria a Karlově povinnosti obnovit moc a lesk césarů, Karel IV. se považoval za panovníka Svaté říše římské národa německého. Petrarca uvádí Karlovi jako antické vzory, kterými se má řídit, Alexandra Makedonského, Scipiona Africana a především Julia Caesara. Karlův ideál impéria byl podstatně jiný. Podobal se spíše Božímu státu, jak ho popsal sv. Augustin v Karlovi velmi dobře známém traktátu "O Boží obci" (De civitate Dei). V tomto díle Augustin uváděl jako příklad hříšného světského státu (civitatis terrenae) rozpínavé impérium šířené boji a válkami. Karel IV. v závěru své odpovědi opět připomíná myšlenkový základ říše řízené podle zákonu Božího: "Jednejme tedy ve svém rozhodování stejným způsobem, jak jedná Bůh". (Český překlad Z. Kalista.) Karel IV. v závěru svého dopisu nepřímo vyzval Petrarku, aby ve své korespondenci pokračoval.
F. Seibt ve své knize "Karel IV., císař v Evropě" uvádí jako "známou skutečnost", že Karlův dopis Petrarkovi byl stylizován nikým jiným než bývalým římským tribunem a pražským vězněm Colou di Rienzo.
Druhé vyzvání k tažení do Itálie
V r. 1352 napsal Petrarca z Avignonu další dopis, v němž v zhuštěnější verzi opakuje svoji výzvu, aby se Karel ujal vlády v Itálii. Petrarca mj. píše: "…tvá výsost nemůže svůj příchod odkládat bez újmy císařské slávy…Vidíš dnešní poměry v Tuscii: kde býval největší odpor proti tvému dědovi a jiným panovníkům, tam se ti dostane nejvíce poslušnosti".
Třetí vyzvání k tažení do Itálie
Třetí výzvu Karlu IV. k tažení do Říma sepsal Petrarca v Miláně někdy koncem listopadu r. 1354. Je to odpověď na Karlův dopis, který putoval téměř tři roky přes Alpy. Dlouhý dopis je značně polemický. Petrarca se zmiňuje o převzácné odměně, které se mu dostalo v Karlově chvále jeho věrnosti, přestože Karel neschválil jeho radu. Píše: "Vrátím se však k své věci: jestliže se ti tedy, císaři, nelíbí tato rada, jsem rád, že se ti alespoň moje věrnost zalíbila". Jak již uvedeno v předchozí části článku, dopis zmiňuje Colu di Rienzo, muže z prostého lidu, ne římského krále, ba ani patricije ani konsula. "A to on přijal pouze titul tribuna, což byla mezi římskými úřady hodnost nejnižší. Jestliže tedy tolik dokázal titul tribuna, co by mohla vykonat hodnost císaře?"
Petrarca kriticky probírá jednu Karlovu námitku za druhou, při čemž nezapomene uvést erudované příklady z dějin římského impéria. Karlovi je vyčítána váhavost, odklady a nečinnost. Kdyby podobným způsobem váhali Scipio Africanus, Nasica, Claudius Nero, kdyby byl váhavý sám Julius Caesar, tak by nikdy nebylo dosaženo obrovské moci římské říše, "kterou je dnes tak nesnadné zachovat".
Petrarca zdůrazňuje, že se nebojí říkat císaři pravdu, "protože vím, že pravdu miluješ a lichocení nenávidíš". Karlův citát ze Suetonia "Vždyť ani nevíme, jaký netvor je panování", který Petrarca nazývá "další okrasou tvých výmluv", nepochází od uvážlivého Augusta, ale od hanebného a krutého Tiberia. Bojí-li se Karel vystoupit na jemu určený trůn, "najde se někdo, kdo naň usedne".
Poslední z Karlových omluv, že "všechno je třeba zkusit dříve nežli meč" je dle Petrarky pravdivá. Karel mohl ostatně použít slova Terentiova "Moudrému sluší všechno dříve zkusit jednáním než zbraní". Ale, pokračuje Petrarca svůj argument, co ještě zůstalo nevyzkoušeno? "Řeči, prosby, výhružky, lichocení, válečné přípravy? Už nezbývá, než abys nepřátelům říše padl prosebně k nohám! Je-li však hanba a ohavnost to slyšet, pak zbývá již jen meč jako poslední lék zastaralých vředů."
Ve své rétorické výzvě Petrarca pokračuje: "Nač důležitého ještě čekáš? Že Pád poteče zpět ke svým pramenům? Poteče tudy, kudy je zvyklý, a spolu s řekou budou ubíhat i léta – to neslyšíš teď ode mne poprvé – po mládí přijde stáří a po stáří smrt…"
Petrarca sice věří císaři, že neusiloval o římský trůn hnán ctižádostí, ale toliko poslouchal božího přikázání, přestože věděl jaké těžké břímě na sebe bere. O pár řádků později však Karla poučí: "Což myslíš, že jako císař můžeš při výkonu moci trávit život bezstarostný, jaký nemá ani pasák ve své chatrči?" Petrarca reaguje na Karlovu poznámku "Itálie tehdy neznala rozkoly" kratší dějepisnou přednáškou, v níž dokazuje, že v Itálii byla každá doba plná rozkolů a odbojů. Což doprovází vhodným citátem z Vergilia o tom, jaká tato země byla, je a bude: gravidam imperiis bellisque frementem Italiam ("vládami obtěžkaná a válkami hřmící Itálie").
Ani Karlův argument, že mu "chudoba brání" ujmout se vlády v Itálii, nepřipadá Petrarkovi přesvědčivý, což opět doloženo příkladem z dějin římského impéria: "I Julius Caesar byl chudý, než se ujal vlády, a ani potom nebyl bohatý…". Třetí výzva Karlovi ujmout se moci v Itálii končí takto: "Ke všemu, císaři, je třeba rozvážnosti, k ničemu není třeba nestatečnosti. A stává se, že rozvážným je, příliš se nerozmýšlet. Buď zdráv!"
Setkání s Karlem IV. v Mantově
Karel IV. se na podzim r. 1354 konečně rozhodl pro cestu do Říma, ke které ho Petrarca svými třemi dopisy vyzýval. Při této příležitosti poslal Petrarca z Milána Karlu IV., někdy v říjnu r. 1354, blahopřejný dopis, v němž mj. píše: "Teď mi již nejsi králem Čech, nýbrž králem světa, teď jsi již říšský imperátor a skutečný císař…Tobě, který nyní již překračuje alpské hřebeny, spěchám v duchu vstříc a nejsem věru sám – se mnou jsou nespočetné zástupy, ba i sama společná matka nás všech, Itálie, a hlava Itálie, město Řím…Žij blaze, císaři, a spěchej".
Petrarca byl vyzván Karlem IV., aby ho navštívil v Mantově. O tomto setkání s Karlem IV. sepsal Petrarca obsáhlou zprávu svému příteli Angelu di Pietro Stefano dei Tosetti (Laeliovi) v dopisu psaném 25. února 1355 v Miláně. Petrarca vyrazil z Milána 12. prosince zimní krajinou severní Itálie. "Nikdy dříve jsem jasněji nepochopil, co znamenají Augustinova slova: ledová italská půda…Namáhavě jsme se pachtili místy, kde koně pro led nedostatečně okovaní se sotva na nohou udrželi a pro stálý strach z pádu jsme ani necítili, jak je ta jízda namáhavá. Při tom byla zima a mráz a mlhy, jaké lidská paměť nezná, a nejen kruté počasí, nýbrž i pustý kraj, strašně opuštěný…Po svém odjezdu z Milána jsem dojel čtvrtého dne, či spíše za čtvrté, vlastně bez ustání trvající noci, do Mantovy. Tam mě přijal nástupce našich císařů se zdvořilostí více než císařskou a s více než panovnickou vlídností. Nechci hovořit o všedních věcech, ale jednou jsme sami dva celý den od prvního záblesku denního světla až do ticha hluboké noci strávili čas hovorem a rozmlouváním."
Petrarca Karla IV. chválí: "…nic není příjemnějšího a nic laskavějšího nad vznešenost toho panovníka";, hned však ke své chvále dodává, že bude císaře posuzovat ne dle jeho slov a tváře, ale dle jeho činů. Karlovi věnoval Petrarca zlaté a stříbrné mince s podobami starých římských imperátorů. Když Karel Petrarku požádal o věnování knihy De viris illustribus ("O slavných mužích"), Petrarca mu (po pravdě) sdělil, že kniha není dosud dokončená.
Závěrem tohoto dlouhého rozhovoru Petrarca poznal, že Karel IV. je o něm velmi dobře informován. Císař Petrarku požádal, aby ho doprovodil na jeho další cestě do Říma. Právě tento doprovod byl prý hlavním důvodem pro setkání v Mantově v tak nepříznivé zimní době. Petrarca Karlovu žádost, "z mnoha příčin důvodných i nevývratných", odmítl.
V dopise Laeliovi Petrarca uvádí, že při odjezdu Karla z Milána doprovodil císaře pět mil za hradby Piacenzy (vzdálené příbližně 70 km jihovýchodně od Milána), kde se s ním po dlouhém slovním potýkání rozloučil.
Korunovační cesta Karla IV.
Karel IV. podnikl své korunovační tažení do Říma s pouhými třemi sty jezdci doprovodu. Šestého ledna 1355 byl v Miláně korunován lombardskou železnou korunou. K římské korunovaci došlo o Velikonocích 5. dubna 1355. Karla doprovázela na římské cestě jeho třetí manželka Anna Svídnická, která byla korunována římskou císařovnou. Karel přitom veřejně prohlásil: "Slibuji, že před stanoveným dnem své korunovace nevstoupím do města Říma a že téhož dne, kdy příjmu korunu, vyklidím město se vším lidem". Na zpáteční cestě byl nucen krvavě potlačit nepokoje v Pise. Karlova korunovační cesta dopadla zcela jinak než si Petrarca představoval.
Petrarkovo zklamání z rychlého odjezdu Karla IV. z Itálie
V dopisu z dubna 1355 Nerimu Morandovi z Forli, vyššímu úředníkovi v Benátkách (Familiares, XXII, 11), Petrarca kritizuje spěšný odjezd Karla IV. z Říma: "…ostatně přicházel do Itálie méně dychtivě než ji opouští, takže se mi zdá zbytečné vyhánět toho, kdo tak ochotně prchá a jehož bys nedokázal zadržet bez velké námahy, kdyby ses o to chtěl pokusit. Jak nyní vidím, nepřišel do Itálie pro nic jiného, než aby přijal císařskou korunu. Tolik úcty si posud zachoval, ne však více."
Hned vzápětí Petrarca vysvětluje adresátu, proč si papež Inocenc VI. přál, aby Karel Řím opustil v dne své korunovace: "Ale Petrův nástupce, sebevědomější než nástupce Caesarův, se na zvyky neohlíží a jeho vlastní koruna je mu stejně vzácná na břehu Tiberu jako na březích Rhôny – a ze strachu o svou moc nejen dovoluje, nýbrž dokonce nařizuje, aby muž, nesoucí korunu a titul císaře, opustil Řím, a tomu, kterému dovoluje, aby se nazýval císařem, rozhodně nedovolí, aby vládl! Jak podivná je lidská lstivost: vnitřek svatyně císařské koruny mu otevírá a město, hrad a sídlo říše mu zavírá. Tím o tomto končím."
V dalším dopisu Nerimu Morandovi, taktéž z dubna 1355, dále líčí příjezd a odjezd Karla IV. V dopisu popisuje své zklamání a stěžuje si na úpadek mravů.
Petrarca napsal Karlu IV. další dopis v červnu 1355. Vyčítá císaři, že se vrací do barbarských panství. V dopisu píše: "Neodvažuji se ti jasně říci, k čemu mě myšlenky i skutečnost nutí, abych slovy nezarmoutil tebe, který mě i celý svět zarmucuješ svým jednáním…Ještě nikdy žádný panovník ze své vůle neodhodil možnost tak velkou, tak krásnou, tak zralou a tak čestnou…Ty pán římské říše, nevzdycháš po ničem jiném než po Čechách…vůle, která je zdrojem všech činů, se ti nedostává…Odnášíš domů jak železnou, tak zlatou korunu a s nimi i planý titul císaře. Císař římský si necháš říkat, ty, král pouhých Čech. Kéž by té země nikdy nebylo, aby odvaha tím donucená se výše vzepjala, a domácí bída aby tě donutila k větší úctě k opomíjenému dědovu odkazu."
Petrarkova cesta do Prahy
V létě r. 1356 Petrarca navštívil na několik týdnů Prahu jako diplomat ve službách milánských Viscontiů. Jeho pražská diplomatická mise skončila neúspěšně, jak se dozvídáme z Petrarkova dopisu Franceskovi Nellimu (Familiares XIX, 13). Cesta do Prahy byla obtížná, dík temným "germánským" lesům a drsnému počasí. Karlovu dvorní společnost Petrarca chválí, ne kvůli vynikajícímu vzdělání, ale pro její přívětivé společenské chování.
Po svém návratu z Prahy Petrarca nadále udržoval kontakty s dvorem Karla IV. Tak jako Cola di Rienzo (7. část tohoto článku), Petrarca si též dopisoval s Karlovým kancléřem Janem ze Středy a s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Celkem se dochovalo asi 36 dopisů mezi Petrarkou, Janem ze Středy, císařovnou Annou a arcibiskupem Arnoštem.
V dopisu arcibiskupovi Arnoštovi Petrarca napsal (Familiares, XXI, 7): "Stále vzpomínám, jak jsi mi opakovaně a láskyplně sděloval: "Lituji tě příteli, neb jsi přijel mezi barbary". Objasnil jsem ti však, že nikde jsem nenašel prostředí méně barbarské a více humanismem dotčené, jako císaře a několik vynikajících mužů v jeho okolí, jejichž jména záměrně neuvádím; jsou to muži skutečně znamenití a vzdělaní, kteří by v tomto ohledu lepší paměti zasloužili, mravů neobyčejně jemných a příjemných, jako by se v atických Aténách byli narodili." (Pozn. Překlad, dle německé citace v článku E. Schlotheuberové, A.Z.)
V r. 1357 Karel IV. jmenoval Petrarku dvorním falckrabětem (zástupcem panovníka ve falci, něm. Hofpfalzgraf). Tento titul byl do značné míry toliko honorární poctou, ale opravňoval držitele jmenovat některé soudce a právně uznávat nemanželské děti. V té době císař opětovně zval Petrarku, aby se usadil na pražském dvoře.
V březnu r. 1361 Petrarca z Milána píše novou výzvu Karlu IV., aby se ujal vlády v Římě: "Vtáhl jsi do Milána a pak i do Říma. A když jsi byl korunován dvěma korunami a když národy i města okřály novou nadějí, vrátil ses pojednou do Germánie. Proč to a jaký omyl nebo jaký děs tě zmámil?...Odpověděl bys mi možná, že z Itálie nejsi hnán strachem, nýbrž do Čech že jsi přitahován láskou: vždyť proč by také tobě nemělo být dovoleno to, co mně - milovat svou vlast?..I když tě tedy snad nyní vlast znepokojuje, tvá neposkvrněná čest tě volá sem a připomíná ti tvou povinnost, tj. dbát o císařství…Kdyby se byl Alexandr držel v hranicích Makedonie, nebylo by se stalo jméno Makedonie tak slavné…". Na Karlovy obavy, že jeho odchodem z Čech by se, po Karlově smrti, mohlo české království dostat do cizích rukou, Petrarca píše: "Této omluvy, ať již důvodné či bezdůvodné, tě nyní, jak vidíš, božská prozřetelnost zbavila, když tebe i říši obdařila modlitbami vyprošeným synem tvé císařské choti." (Pozn.: 26. února 1361 se narodil římské císařovně Anně Svídnické v Norimberku Václav IV. Císaři bylo tehdy již 45 let a narozením mužského potomka byl velmi potěšen, neb v r. 1351 mu zemřel ve věku necelých dvou let prvorozenec Václav. Krátce nato, v r. 1353, zemřela i druhá Karlova manželka Anna Falcká ve věku třiadvaceti let.) Petrarca pokračuje: "Ty, král Itálie i světa, zbaven obav před odchodem ze světa, se odeber do své vlasti a na svůj trůn, neboť i když podle apoštolských slov tu nemáš trvalé sídlo, pak máš-li na světě nějakou vlast, je Řím tvým skutečným císařským sídlem a pravou vlastí."
O několik měsíců později, 18. července 1361, děkuje Petrarca z Padovy císaři za dopis a za zlatý pohár, který od něho obdržel.. Petrarca se podivuje, jak zdvořile ho Karel IV. žádá, aby přesídlil k jeho dvoru: Tu qui regibus iubes, qui gentibus impera, tu me rogas, Cesar? ("Ty, císař, který poroučí králům a vládneš národům, mne o něco žádáš?" - český překlad Z. Kalista) Petrarca konstatuje, že zatím co on volá Karla IV. do Itálie, Karel IV. opětovně zve Petrarku do Prahy. V zápětí však ve svém dopise Petrarca vypočítává důvody, proč se mu do "Germánie" nechce: "Především je to léto, mému zdraví tak nepříznivé…začínám pozorovat stáří a jak slábnu, chřadnu den ode dne…nemohu odejet bez jeho souhlasu…" (Pozn.: Zde je míněn zřejmě Petrarkův padovský mecenáš Francesco da Carrara.) "…Co ale uděláme s mými knihami, jichž nemám sice mnoho, ale při svých nevelkých schopnostech a nevalné učenosti přece jen dost?" Petrarca přislíbil v dopise, že až skončí léto, přijde císaře navštívit, "za nepřítomnosti knih i přátel a vlasti" a zdrží se tak dlouho, jak se Karlu bude líbit. Tato plánovaná návštěva císaře se však nikdy neuskutečnila.
Ještě v březnu 1362 hodlá Petrarca dostát svému slibu a přijmout pozvání Karla IV. pobývat u jeho dvora, přestože je "...nejvíce unaven sám sebou, jak to říká nebohý Job: Sám sobě stal jsem se břemenem". Dodává: "…nemohu neslyšet římského císaře, když mě již potřetí volá". Jak již jsem uvedl, k Petrarkově přesídlení ze "sladké Itálie" do "barbarské Germánie" nedošlo. Karel IV. povolal ke svému dvoru jiného humanistického literáta, obdivovatele Danta a Petrarky, Niccolu dei Beccariho z Ferrary, aby se stal vychovatelem jeho druhorozeného syna, "ryšavé lišky" Zikmunda (1368-1437).
Petrarca napsal ještě dvě výzvy Karlovi IV., aby zasáhl v Itálii a obnovil Římskou říši. Předposlední dopis je napsán 11. března 1363 v Benátkách, poslední pak 11. prosince 1365 v Padově.
Karlova druhá římská jízda
Karel IV. a Petrarca se ještě sešli při Karlově druhé římské jízdě, jejíž cílem bylo vyjednat mír s papežovými odpůrci, především s milánským Bernabò Viscontim. Papež Urban V. (pontifikát v letech 1362-1370) dostál svému slibu a v r. 1367 se přestěhoval do Itálie, kde měl svojí dočasnou rezidenci ve Viterbu, asi 100 km severně od Říma. Koncem května r. 1368 pozdravil Petrarca císaře v Udine a v Padově. Oba považují v té době situaci v Itálii střízlivě a s únavou. Po těchto dvou setkáních mizí všechny další stopy o nějakých stycích mezi Karlem IV. a Petrarkou.
Dne 19. října 1368 dorazil císař s císařovnou do Říma, o dva dny později za nimi přijel papež. Karlova čtvrtá manželka Alžběta Pomořanská (1347-1393) byla v Římě korunována císařovnou. Tentokrát zůstal Karel v Římě téměř dva měsíce a během své návštěvy se scházel k důvěrným rokováním s papežem. Karel Věčné město opustil 16. prosince 1368 a do Prahy se konečně vrátil na Tři krále r. 1370.
Karlova druhá cesta do Říma nedosáhla žádného politického zisku a nezajistila trvalejší mír v Itálii. Nejmocnější muž v horní Itálii, Bernabò Visconti, nebyl ani poražen, ani spoután spojenectvím. Během druhé římské jízdy byl Karel dokonce nucen zastavit svoji korunu. Bez císaře nemohl zůstat v Římě ani papež Urban V., který se, na žádost francouzských kardinálů, 24. září r. 1370 vrátil do Avignonu, kde krátce po návratu, 19. prosince r. 1370, zemřel.
