V této předposlední části článku se věnuji vlivu Petrarkovy lyrické poezie sepsané v toskánském volgare, především té, která se nachází ve "Zpěvníku". Petrarkův vliv brzo pronikl do západní a střední Evropy. Literatura na tento námět je neobyčejně rozsáhlá. Ve vší stručnosti uvedu pouze vliv Petrarky v Itálii, Španělsku, Francii, Anglii, Německu a v Českých zemích, přičemž omezím tento vliv na období 14. až 17. století, tj. období evropské renesance a raného baroka.
Jak již jsem se zmínil v 5. části tohoto článku, lingvisticky rafinovaná milostná lyrika, často nazývána poesia aulica ("vznešená poezie"), zaměřená na uctívání dvorní dámy jako pozemské představitelky duševní krásy, má své počátky v okcitánské poezii 11-13. století, poezii La scuola siciliana ("Sicilské školy") a poezii "stilnovistů" (G. Guinizelli, G. Cavalcanti a mladý Dante). Petrarkovi se podařilo na tuto tradici navázat a prohloubit ji. Petrarca dodal milostné poezii subjektivní pocit milencův, jeho milostná muka, úzkost z odmítání přísnou dámou, touhu po intimním sblížení a cudně zastřené projevy básníkových erotických citů. Všechny tyto básníkovy pocity a nálady jsou mistrovsky vyjádřeny v italských klasických formách. Jeho verše obsahují hojnost antitézí, oxymóronů, paradoxů a metafor. Petrarkův básnický jazyk je podstatně chudší než jazyk Dantův. Petrarca používá tzv. ne-naturalistického jazyka. K. Foster (Petrarch, str. 126, český překlad AZ) o Petrarkově ne-naturalistickém jazyku píše: "Je pravdou, že konkrétní, smyslově vnímaná postava Laury představuje do jisté míry výjimku...ale celkově Petrarca cítí smyslový svět víc než se ho snaží znázornit. Četné evokace přírodních objektů v jeho verších - stromů, kopců, ptáků, slunce, hvězd atd. - obsahují minimum zvědavosti o těchto objektech a proto u nich povětšinou scházejí nějaké individuální popisy."
Pochopitelně ne všechna hodnocení Petrarkovy lyriky jsou kladná. Coby příklad možno uvést hodnocení Václava Černého ("Podzim středověku a renesance"), který o sbírce Canzoniere soudil: "Její zpěvná, okřídlená elegance a formální dokonalost jde až na samou hranici virtuózního manýrismu, jenž působí umělkovaně a chladně..." (str. 148-149). Ještě přísněji Černý hodnotil ve stejném spisu I Trionfi: "...tato řada vidění, přeplněných učeností a moralizujícím symbolismem...náleží veskrze do počtu středověkých alegorií dnes stěží čitelných." (str. 149). Petrarku, dle Černého, charakterizuje "smyslnost a erotismus, vášnivosti ne zrovna divé, poloh spíš středních, pohodlných a opatrných" (str. 149). Černý nalézá v Petrarkově lyrice novost a modernost, v souvislosti s básníkovou údajnou smyslností, "pod slupkou antikvizujícího entusiasmu a pod nánosem historizující, mytologizující a moralizující učenosti..." (str. 149).
Záhy, od konce trecenta, během quattrocenta a zejména v cinquecentu, došlo v evropské literatuře k značnému napodobování Petrarkovy lyrické poezie. Tomuto jevu se říká "petrarkismus" (il petrarchismo). Jedná se o básnický vliv, který se rozšířil po celé západní Evropě. Často tento vliv je považován za spíše neblahý nežli prospěšný a bývá nezřídka kritizován pro formalismus, vyumělkovanost, manýrismus a jiné nešvary, které někteří literární kritikové nalézají již u Petrarky. Někdy bývá rozlišován "petrarkismus", jako upřímná a podvědomá inspirace Petrarkou či jako překlady Petrarkových básní, od petrarchismo coby neupřímný plagiát či imitace, ale nechci tu zabřednout do tématiky, která mi připadá vcelku nedůležitá v rámci mého článku.
Vliv Petrarky v Itálii
Italská literatura trecenta byla do značné míry ovlivněna díly Danta, Petrarky a Boccaccia, kteří došli již uznání mezi svými současníky. Tito tři Toskánci (tre corone,"tři koruny", jak jsou společně nazýváni) jsou zakladatelé italské literatury psané v toskánském volgare. Vliv Petrarkovy lyriky v trecentu byl omezený ve srovnání s následujícími dvěma stoletími. Teprve po Petrarkově smrti v r. 1374 počala pronikat Petrarkova lyrika do kolektivního literárního vědomí. Poesia aulica v trecentu je jazykově a tématicky velmi podobná lyrice duecenta.
V italské poezii quattrocenta má "petrarkismus" několik různých podob, do kteréžto doby spadá tvorba kultivovaného hraběte a diplomata ferrarského dvora Mattea Maria Boiarda (1434-1494), humanisty a latiníka Angela Poliziana (1454-1494) a Lorenza de' Medici, zvaného il Magnifico (1449-1492).
V cinquecentu naopak dochází k vykrystalování jednotného petrarkovského modelu především v díle benátského učence, básníka, literárního teorika a kardinála Pietra Bemba (1470-1547). Bembův traktát o lásce Gli Asolani ("Obyvatelé Asola") z r. 1505 je sepsán v archaizující a složité próze, do které jsou vloženy petrarkovské kansony. V Bembově době byl tento traktát chválen coby prototyp formální dokonalosti a brilantního slohu. V (Prose della volgar lingua, "Prózy v lidové řeči", 1525) Bembo došel k závěru, že toskánština musí být literární řečí Itálie, neb je hlavním dědicem provencalské tradice, a co je důležitější, představuje nejvyvinutější formu italštiny.
Perciòche se io volessi dire che la fiorentina lingua più regolata si vede essere, più vaga, più pura che la provenzale, i miei due Toschi vi porrei dinanzi, il Boccaccio e il Petrarca senza più. (110, Prose 1.14)
"Neboť kdybych chtěl říci, že toskánština je jasně pravidelnější, půvabnější a čistší než provensálština, postavil bych před vás mé dva Toskánce, Boccaccia a Petrarku, a nikoho víc." (Český překlad AZ.)
Tak Bembo, se svými téměř 150 let starými vzory Petrarkou a Boccacciem, zavedl toskánštinu jako základ literární italštiny platný pro všechny italské spisovatele.
Bembova vlastní poezie (Rime, "Rýmy", 1530) byla pod silným vlivem Petrarky. Z tohoto důvodu je Bembova poezie někdy označována za málo původní, přes její formální dokonalost a dokonce je podobný způsob veršování nazýván pejorativně bembismo.
Italský antipetrarkismus
Italský literární kritik a básník Arturo Graf (1848-1913), v knize z r. 1888 Attraverso il Cinquecento ("Napříč 16. stoletím"), upozornil na rozličné texty italské literatury 16. století, které byly napsány jako zřetelný protiklad napodobování milostné lyriky Petrarkovy sbírky Canzoniere. Jedná se buď o parodie a travestie básnictví ve stylu petrarchismo či o posměšné kritiky básní Petrarky a jeho následovníků. Graf pro tento italský literární směr zavedl termín antipetrarchismo (antipetrarkismus). Antipetrakisté patřili povětšinou k literárním bohémům (scapigliati) pozdní renesance. Mezi antipetrarkisty se řadí básník, dramatik a satirik Pietro Aretino (1492-1556); Aretinův sekretář a obscénní satirik Niccolò Franco (1515-1570), který byl popraven římskou inkvizicí; satirický básník Francesco Berni (1497-1536) a Anton Francesco Grazzini, zvaný Il Lasca (1503-1584).
Dle Grafa motivace těchto protestů bylo nepozemské a spiritualistické pojetí lásky v petrarkovsky laděné poezii 16. století, básnické postoje zoufalství na pokraji smrti, odmítání tragického milence krutou partnerkou, idealizace zbožňované dámy jako vládkyně a nepřítelkyně básníka atd. Kritizováno bylo též používání archaismů a stylistické omezení idylického básnického slovníku petrarkismu, který zněl těmto kritikům směšně. Antipetrarkisté zmínění Grafem jsou povětšinou burleskní básníci, kteří píší vtipně smyslné madrigaly (Aretino), eroticky explicitní sonety (Franco) a básně vysmívající se petrarkistickým schématům (Berni).
Dle hodnocení rakouského literárního kritika U. Schulz-Buschhause, burleskní básnictví antipetrakistů poukazovalo již v době Pietra Bemba a jeho školy na prvé známky vyčerpanosti a znechucení z abstraktních schémat petrarkismu, ale zároveň toto hnutí postrádalo nějakou formující sílu, která by podstatněji přispěla ke vzniku nové, umělecky hodnotné, milostné poezie.
Vliv Petrarky ve Španělsku
Petrarkismus mimo Itálii má pochopitelně jiný charakter, neb na něj není možno vztáhnout Bembův lingvistický požadavek sepisování poezie a prózy toskánským nářečím trecenta. Španělsko představovalo prvý národnostně sjednocený stát v Evropě. V r. 1469 došlo sňatkem Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské k unii Aragónu a Kastilie. Sjednocení Španělska pak bylo ukončeno znovudobytím (reconquista) Granady v r. 1492, kterému následovalo nejprve vyhnání sefardských Židů a krátce poté Maurů (muslimů arabského či berberského původu) do Maroka, Alžírska a Osmanské říše.
Během 15. století se šířil ve Španělsku italský vliv. Íñigo López de Mendoza, marqués de Santillana (1398-1458) uvedl do Španělska petrarkovský sonet. Ve španělské literatuře je tento básník znám hlavně pro své pololidové pastýřské písně nebo básně, složené ze šestislabičných nebo osmislabičných veršů, zvané serranillas. Santillana, dle dalšího kádrového posudku V. Černého ("Podzim středověku a renesance", str. 239), byl "proslulý voják a dvořan, bitec a intrikán...bez antického vzdělání, ale šťastný italianista".
V druhém čtvrtstoletí 16. století má petrarkismus své programové vůdce v Katalánci (který však psal výlučně španělsky) Juanovi Boscánovi de Almogáver (c. 1490-1542) a v Boscánově příteli, talentovaném básníkovi Garcilasovi de la Vega (c. 1501-1536). Boscán a Garcilaso změnili povahu španělské lyriky nejen svou básnickou tvorbou, ale šířením italské dvorní estetiky. Na Garcilasův podnět Boscán přeložil knihu Baldasara Castiglioneho Il libro del cortegiano ("Kniha dvořana"). Překlad slavné Castiglioneho knihy vyšel ve Španělsku pouze šest let po prvém italském vydání v r. 1528.
Boscán adoptoval italské formy verše, s doporučením Petrarky jako básnického vzoru pro současníky, ve sbírce Las obras de Boscán y algvnas de Garcilasso de la Vega repartidas en quatro libros ("Díla Boscána a některá od Garcilasa de la Vega rozdělená do čtyř knih"). Kniha vyšla poprve krátce po Boscánově smrti, s předmluvou Boscánovy vdovy (Doña Ana Girón de Rebolledo), v r. 1543. Boscánova druhá kniha obsahuje 92 sonetů (sonetos) a 10 kanson (canciónes). Na rozdíl od Petrarky Boscán nikde svoji lásku nejmenuje a neposkytuje o ní žádnou informaci.
Garcilasovy lyrické sonety a kansony jsou pod silným Petrarkovým vlivem, ale čerpají inspiraci též z díla katalánského básníka Ausíase Marche (1397-1459) a z antické tvorby Virgilia, Horatia a Ovida. Garcilaso, který zemřel ani ne pětatřicetiletý v Nice na následky zranění v bitvě u Le Muy, je považován za geniálního básníka. V. Černý o něm napsal: "...dá v poli levou rukou tři eklogy, pět canzon, dvě elegie, jednu epistolu a sedmatřicet sonetů úžasně ryzího díla, průzračné řeči, prostého, však přejemného citu, hudební intonace a plné prchavého elegického kouzla". ("Podzim středověku a renesance", str. 240).
Pod silným italským, tj. Petrarkovým, vlivem byla skupina sevillských básníků s její vůdčí osobností Fernandem de Herrerou (1534-1597). Své vlastní myšlenky o poezii vložil do komentáře (Anotaciones) básní Garcilasa de la Vega. Své vlastní básně Herrera publikoval v knize "Několik děl od Fernanda de Herrrera" (Algunas obras de Fernando de Herrera). Pozdější posmrtné vydání Herrerových básní malířem Franciskem Pacheco z r. 1619, včetně téměř všech básní publikovaných v roce 1582 v pozměněné podobě, je považováno literární kritikou za málo spolehlivé.
Poslední dva významní básnící španělské lyriky v petrarkovské tradici na přelomu 16. a 17. století jsou Luis de Góngora y Argote (1561-1627) a Francisco de Quevedo (1580-1645). To je již v době raného baroka, skutečného "zlatého věku" španělské literární tvorby, v které jsou umělecky činní dramatik Lope de Vega (1562-1635), světově proslulý spisovatel Miguel de Cervantes (1547-1616) a barokní dramatik Pedro Calderón (1600-1681).
Góngorův básnický styl je nazýván culteranismo či gongorismo a je dáván do ostrého kontrastu se stylem jeho mladšího současníka Quevedy, který byl pojmenován conceptismo. Název culteranismo pochází od Góngorových kritiků a je to spojení slov culto "kultivovaný" a luteranismo "luteranismus". Góngora měl zálibu v latinsky a řecky znějících neologismech, kterým se jeho rivalové, v čele s Quevedou, vysmívali. Góngora napsal 45 milostných sonetů, které jsou pod silným vlivem Petrarky a Garcilasa.
Nejslavnější Góngorovy básně, v kterých básník se již vzdaluje petrarkovskému vzoru, jsou Fábula de Polifemo y Galatea ("Bajka o Polifémovi a Galatee") z r. 1612 a Las Soledades ("Samoty") z r. 1613. Předlohou příběhu o Polyfémovi a Galatee jsou "Metamorfózy" Publia Ovidia Nasa. Las Soledades je báseň sepsaná v španělských slokách zvaných silva, v kterých se střídají jedenáctislabičné (endecasílabos) a sedmislabičné (heptasílabos) řádky.
Vliv Petrarky ve Francii
Koncem 15. století došlo k invazi Itálie a dobytí Neapole Karlem VIII. Touto invazí započala dlouhá řada francouzsko-italských válek v prvé polovině 16. století. V tomto neklidném období triumfoval ve Francii petrarkismus. Prvým renesančním francouzským králem byl velký mecenáš umění François I. (1494-1547), který podporoval četné slavné umělce, mezi jinými Leonarda da Vinciho a Benvenuta Celliniho. François I. byl korunován králem Francie v r. 1515. Sám též psal poezii.
V r. 1531 byla přeložena v Lyonu, kde byla početná italská komunita, Petrarkova sbírka I Trionfi. V desítiletí 1530-1540 byly vydávány ve Francii spisy italské renesance přeložené buď z latiny či italštiny. Překlady prvních šesti sonetů "Zpěvníku" do francouzštiny jsou od básníka Clémenta Marota (1496-1544). První kompletnější francouzský překlad "Zpěvníku", asi dvě třetiny sbírky, je od jistého Vasquina Philieula s tititulem Laure d'Avignon, který vyšel v Paříži v r. 1548. Francouzský petrarkismus se však inspiroval italským petrarkismem, např. Bembem a Bernim, víc než vlastní Petrarkovou poezií.
Ve Francii byl pod Petrarkovým vlivem "princ básníků" Pierre de Ronsard (1524-1585), vůdčí básník skupiny francouzských renesančních básníků zvané "Plejády" (Pléiade). Václav Černý o něm píše ("Podzim středověku a renesance", str. 245): "Chtěl být svojí zemi zároveň Horatiem, Pindarem, Homérem a Petrarkou...Význam jeho leží však především v mladé a mužné lyrice let 1550-1560, a zvlášť od r. 1554, kdy se zprostil knižnosti a učené pedanterie antikvující i petrarkovské." Ke skupině "Plejád" patřil též Joachim du Bellay (1522-1560), kterého Černý charakterizuje jako "velmistra sonetu", který začínal jako "imitátor italských petrarkistů" a který umělecky dozrál během svého pobytu v Římě. Dalším členem "Plejád" byl erudovaný Jean-Antoine de Baïf (1532-1589), který se narodil v Benátkách jako syn francouzského velvyslance. Jméno básnické skupiny je převzato od jiné literární skupiny sedmi básníků a tragédů v Alexandrii v 3. století p.n.l. a které odpovídá sedmi hvězdám souhvězdí Plejád, nazývaných také Kuřátka. Básníci skupiny „Plejády“ kombinovali petrarkovský kánon s neoplatónským mystickým idealismem. Jejich oblíbené vzory byl nejen Petrarca, ale i Ariosto, Bembo a Bembovi žáci. Typická forma francouzského petrarchismu je sonet, ať již s italskou strukturou rýmu nebo v pozměněné, charakteristicky francouzské formě.
Tak jako jinde v Evropě, oblíbený petrarkismus byl doprovázen i ve Francii antipetrarkismem, básnickou formou, která byla typicky antagonistická lyrickému idealismu. Tento protiproud je charakterizován Ronsardovou sbírkou Nouvelle continuation des Amours ("Nové pokračování Lásek", 1556). Dalším příkladem francouzského antipetrarkismu je sbírka du Bellaye z r. 1553 A une dame ("Jedné dámě"), opakovaná v pozměněné formě pod názvem Contre les pétrarquistes ("Proti petrarkistům"). Přechod francouzských renesančních básníků z petrarkismu na antipetrarkismus je inspirován jednak podobnými změnami v Itálii, např. u Berniho, a jednak návratem k francouzským básnickým formám a tradicím.
Vliv Petrarky v Anglii
Geoffrey Chaucer (c. 1343-1400), význačný anglický spisovatel, básník, filozof, dvořan a diplomat se patrně sešel s Petrarkou v Padově. Chaucer byl prvým anglickým básníkem obeznámeným s Petrarkovým dílem. Troilův zpěv v Troilus and Criseyda (Bk I, 400-420):
If no love is, O god, what fele I so? je obměnou Petrarkova sonetu č. 132:
S'amor non è, che dunque è quel ch'io sento? ("To láska není-li, co tedy cítím?", překl. P. Eisner)
V Chaucerových "Canterburských povídkách" (The Canterbury Tales) námět povídky The Clerk’s Tale ("Povídka chudého studenta") je Petrarkův latinský překlad příběhu o Griseldě z Boccacciova "Decameronu".
Petrarca měl značný vliv na anglickou renesanční literaturu raného 16. století. Dokonce jeho jméno bylo poangličtěno na Francis Petrarch. Jeho básně byly vzorem pro alžbětínskou lyrickou poezii a Shakespearovy sonety by nemohly vzniknout bez Petrarkových dřívějších sonetů a kanson.
Italský sonet (cf. 5. část tohoto článku) zavedl do anglické literatury Sir Thomas Wyatt (1503-1542) na počátku 16. století. Jeho současníkem byl Henry Howard, hrabě ze Surrey [Earl of Surrey] (1517-1547). Wyattovy a Howardovy sonety byly převážně překlady Petrarky z angličtiny a Ronsarda z francouzštiny. Wyatt uvedl sonet do angličtiny, zatímco Howard zavedl způsob rýmování, metrický impuls a rozdělení na čtyřverší a závěrečné dvojverší, které charakterizují anglický sonet. Závěrečné dvojverší (couplet) přináší nečekaný tématický nebo obrazový obrat. Obvyklé rýmové schéma sonetu je a-b-a-b, c-d-c-d, e-f-e-f, g-g). Wyatt a Howard jsou nazýváni "otcové anglického sonetu".
Jednou z nejslavnějších postav alžbětínské renesance byl Sir Philip Sidney (1554-1586), který se proslavil nejen jako básník, ale i jako dvořan a voják. První anglická sbírka sonetů je Sidneyho Astrophil and Stella. Sidneyho sonety byly sepsány někdy na počátku 80. let 16. století (prvé autorizované vydání vyšlo po Sidneyho smrti v r. 1598). Sidney přenesl do anglických podmínek Petrarkův model, kolísání citů v jednotlivých básních, doplněné filozofickými úvahami a meditacemi o básnické tvorbě.
V následujících dvou dekádách konce 16. a začátku 17. století skládají sonety Edmund Spenser (1552-1599), Samuel Daniel (1562-1619), Michael Drayton (1563-1631), William Shakespeare (1564-1616) a mnoho dalších. Tyto sonety, které (s vyjímkou sonetů Shakespeara) jsou význačně ovlivněny Petrarkou a petrarkismem, povětšinou pojednávají o básníkově lásce k nějaké ženě.
Shakespearovy sonety
Jsem si vědom toho, že v rámci článku o Petrarkovi zmiňuji jedinečné Shakespearovy sonety zcela okrajově a tudíž nedostatečně. Shakespearovy "Sonnets" byly vydány v r. 1609. Není známo, kdy přesně byly sonety napsány. Je pravděpodobné, že byly určeny původně pro privátní kruh přátel. Vydání sonetů z r. 1609 je věnováno neznámému panu W. H., the onlie begetter ("jediný duchovní otec") těchto básní. Není jasné, zda věnování pochází od Shakespeara nebo od vydavatele Thomase Thorpa. Sbírka obsahuje celkem 154 sonetů, které pojednávají o lásce, kráse, politice a smrtelnosti.
Prvých 17 sonetů je adresováno mladému muži s doporučením, aby se oženil a stal se otcem, čímž by jeho krása přešla na další generaci. Tyto sonety dostaly název procreation sonnets ("sonety o rozmnožování"). Většina sonetů (č. 18-126) je věnována neznámému krásnému mladíkovi (Fair Youth), ke kterému básník vyjadřuje svou lásku (což vedlo k dohadům o Shakespearově homosexualitě či bisexualitě). Následující sonety č. 127-152 jsou milostné básně věnované "černé dámě" (Dark Lady). Ani totožnost černé dámy se nepodařilo odhalit. Poslední dva sonety, č. 153 a 154, jsou alegorické.
Shakespearovy sonety jsou světštější a erotičtější než básně jeho současníků. Z tohoto důvodu jsou jeho sonety řazeny do básnické tvorby antipetrarkistů. Spirituální a hvězdná láska je nahrazena láskou pozemskou, tělesnou, sexuální a někdy dokonce vulgární. Dobrým příkladem Shakespearova antipetrarkismu je sonet č. 130 (v českém překladu Jana Vladislava):
My mistress' eyes are nothing like the sun,
Coral is far more red, than her lips red,
If snow be white, why then her breasts are dun:
If hairs be wires, black wires grow on her head:
I have seen roses damasked, red and white,
But no such roses see I in her cheeks,
And in some perfumes is there more delight,
Than in the breath that from my mistress reeks.
I love to hear her speak, yet well I know,
That music hath a far more pleasing sound:
I grant I never saw a goddess go,
My mistress when she walks treads on the ground.
And yet by heaven I think my love as rare,
As any she belied with false compare.
"Oči mé paní jsou všechno jen slunce ne,
korál je sytější než červeň jejích úst:
je-li sníh bělostný, její hruď černá je,
může-li vlas být drát, dráty jí začly růst.
Nejednou damašskou růži jsem viděl již,
žádná však nekvete mé paní ve tvářích:
a kolik vůni mi působí blaho spíš
nežli pach, který vždy na mne z mé milé dých!
Rád slyším její řeč, i když sám dobře vím,
že jako hudba se sotva kdy rozezní.
Bohyni kráčet jsem neviděl, připouštím,
když však má paní jde, plouhá se po zemi.
A přesto myslím si, že vyrovná se všem,
které jsou slaveny lžemi a podvodem."
Vliv Petrarky v Německu
Petrarca nazýval Německo Germania dura ("tvrdá Germánie"). Poprve Petrarca navštívil Německo na jaře a v létě r. 1333, tj. před jeho korespondencí s Karlem IV. Možnost nalézt římské památky ho přivedly do Kolína nad Rýnem a do Cách. V Kolíně se dozvěděl o činech římských generálů (Marcus Agrippa a Drusus Germanicus); v Cáchách si Petrarca vyslechl příběhy o Karlu Velikém. I když ojediněle Petrarca Německo chválil, většinou považoval Německo za zemi drsnou, podobně jako její drsné počasí severně od Alp. Německo nazývá fera Theutoniae tellus ("divoká země Teutonů"), domov tedesco furor ("německé zuřivosti", Canzoniere, č. 28) či tedesca rabbia ("německého šílenství", Canzoniere, č. 128). Obvyklý přívlastek pro něco německého je "barbarský". V jeho korespondenci s německými učenci však tento antigermanismus nápadně schází.
V Německu, tak jako jinde v Evropě, měl Petrarca mnoho nadšených ctitelů, ale bylo to dlouho především dík jeho humanistickým spisům psaným v latině. V knihovnách jižního a východního Německa byly nalezeny četné rukopisy Petrarkových děl (a to více Petrarkových spisů latinských nežli italských). Na Petrarku, coby nepochybnou básnickou autoritu, se odvolával raně renesanční básník a hudební skladatel Oswald von Wolkenstein (1376 či 1377-1445). Oswald se zúčastnil pro Čechy neslavně známého Kostnického koncilu (1414-1417), kam doprovázel císaře Zikmunda. Na stejném koncilu Petrarku propagoval církevně-politický spisovatel Dietrich von Niem (1340/45-1418). V r. 1432 byla do němčiny přeložena Petrarkova verze příběhu o Griseldě z Boccacciova "Dekameronu" (kterou užil též Geoffrey Chaucer, jak zmíněno výše). Během 15. století následovaly v Německu další překlady Petrarkových latinských spisů, např. na dvoře hraběnky Mechthildy Falcké (Mechthild von der Pfalz, 1418/9-1482), která je známa svým přispěním k založení univerzit ve Freiburku a v Tübingen.
V polovině 15. století zapustil humanismus v Německu trvalé kořeny. Petrarca byl mezi německými humanisty populárnější než modernější humanisté Aeneas Sylvius Piccolomini nebo Poggio Bracciolini. První německý životopis Petrarky napsal Rudolph Agricola (1443-1486).
Konečně se dostávám k vlivům Petrarkovy lyrické poezie v německy mluvících zemích. Petrarca se stal v Německu znám jako básník dík baroknímu literárnímu teoretikovi a básníkovi Martinovi Opitzovi (1597-1639), autorovi spisu Buch von der deutschen Poeterey (1624). Opitz byl vůdčím členem "První slezské školy básníků" a byl ve své době považován za největšího německého básníka. Opitzův zájem o Petrarkovu lyriku pak ovlivnil jiné německé básníky, kteří začali psát německou poezii.
Vliv Petrarky v Čechách a na Moravě
O kontaktech Petrarky s Karlem IV. (kterého považoval za Germána) a jeho pražským dvorem jsem psal v předchozí části. Kult Petrarky byl udržován mezi dvorem moravského a braniborského markraběte Jošta Lucemburského (1354-1411) a první generací Petrarkových studentů.
První české překlady Petrarky vznikly na počátku 16. století (Řehoř Hrubý z Jelení, 1501; Mikuláš Konáč z Hodiškova, 1507). O přijetí Petrarky v českých zemích pojednává Jiří Pelán ve své studii z r. 2006. Petrarca nebyl ve 14. a 15. století v českých zemích přijímán jako humanista či básník, ale téměř výhradně jako morální filozof. Jako básník byl Petrarca přijat v českých zemích teprve v době obrození. Český básnický petrarkismus je tedy mnohem novějšího data než v západní Evropě. Zejména je připomínán vliv Petrarky na básnické dílo Slováka píšícího česky Jána Kolára (1793-1852).
